ECLI:CZ:US:2006:3.US.270.06
sp. zn. III. ÚS 270/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Agropol Group a.s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti opatření Inspekce ministra vnitra ze dne 13.1.2006, č.j. IN-379-4/10-TČ-2005, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se akciová společnost Agropol Group (dále jen "stěžovatelka") domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR "uložil povinnost doručit stěžovateli usnesení o odložení věci, kterým Ministerstvo vnitra ČR (Inspekce ministra vnitra) rozhodlo o trestním oznámení stěžovatele na kpt. Mgr. Jiřího Mazánka pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1, 2 tr. zákona".
Stěžovatelka především namítá, že ačkoli byla v postavení poškozené podle §43 tr. řádu a požádala o vydání a doručení rozhodnutí o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. řádu, dosud jí toto usnesení doručeno nebylo, a ani žádným jiným způsobem nebyla vyrozuměna o vyřízení její stížnosti proti odložení věci. Napadeným opatřením byla ve svém důsledku vyloučena z postavení poškozené v trestním řízení, čímž jí bylo znemožněno uplatnění korespondujících práv, zejména právo podat stížnost do usnesení o odložení věci dle §159a odst. 6 tr. řádu.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že v záhlaví označeným opatřením byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že v rámci prověřování jejího trestního oznámení ze dne 15. 8. 2005 na příslušníka Policie ČR kpt. Mgr. Mazánka nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byl ze strany jmenovaného v souvislosti s trestním stíháním Ing. J. M. (majitele a předsedy představenstva stěžovatelky) spáchán trestný čin.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Inspekce ministra vnitra vytýkaným postupem při vyřizování trestního oznámení (§159a tr. řádu) dopustila pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jak je stěžovatelkou tvrzeno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se totiž podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací vskutku mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je tudíž pojímána restriktivně; pro projednávanou věc je pak v první řadě relevantní závěr učiněný ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05, ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000) prohlásil, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36... Listiny".
Ústavní soud, při respektování výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, dospěl tedy i zde k závěru, že v posuzované věci postup Inspekce ministra vnitra, jakkoliv kritizovatelný z hlediska podústavního práva, způsobilý založit rozhodné ústavněprávní důsledky není. Ostatně souvisí též s dalšími ustálenými a judikovanými názory, podle nichž z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit, že "vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96); žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není (usnesení sp. zn. IV. ÚS 436/98).
Platí tedy, že se stěžovatelce tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý; nic jí však nebrání v tom, aby, pokud jí byla jednáním konkrétních osob způsobena škoda, domáhala se její náhrady podle příslušných občanskoprávních předpisů .
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Stojí za zaznamenání, že byl vysloven i silnější názor (ve věci sp. zn. II. ÚS 133/03), na jehož základě byla obdobná ústavní stížnost odmítnuta s poukazem na §43 odst. 1 písm. d/ zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, když Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud stížností petit vybočuje z mezí daných ustanovením §82 odst. 3 písm. b/ zákona o Ústavním soudu (požadavkem uložení procesní povinnosti orgánu činnému v trestním řízení), Ústavní soud není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu oprávněn k takovému rozhodnutí, které po něm stěžovatel žádá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu