ECLI:CZ:US:2006:3.US.62.06
sp. zn. III. ÚS 62/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavních stížností stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2005, č.j. 28 Cdo 2348/2005-242 a č.j. 28 Cdo 2102/2005-301, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 9. 2005, č.j. 35 Co 400/2004-187, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 3. 2005, č.j. 18 Co 353/2004-181 a 18 Co 445/2004-250, rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 3. 2004, č.j. 19 C 102/2002-63, a rozsudkům Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 5. 2004, č.j. 8 C 90/2002-143, a ze dne 11. 6. 2004, č.j. 8 C 68/2002-209, takto:
I. Ústavní stížnosti zapsané pod spisovými značkami III. ÚS 62/06, III. ÚS 112/06 a III. ÚS 113/06 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 62/06.
II. Návrhy na přerušení řízení o těchto ústavních stížnostech a předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru se odmítají.
III. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanými ústavními stížnostmi, původně zapsanými pod sp. zn. III. ÚS 62/06, III. ÚS 112/06 a III. ÚS 113/06, stěžovatel napadl, z důvodů v nich podrobně rozvedených, v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Rozsudky obecných soudů (prvního a druhého stupně) byly zamítnuty žaloby, jimiž se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k označeným nemovitostem, vycházeje z obšírně odůvodněného názoru, že nikdy v minulosti nedošlo k jejich řádné konfiskaci podle dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb., resp. č. 108/1945 Sb. (čehož se dovolávali žalovaní v uvedených sporech). Obdobnou argumentaci stěžovatel předestřel opětovně v ústavních stížnostech, a to též v části směřující proti usnesením soudu dovolacího, jímž byla dovolání proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích odmítnuta jakožto nepřípustná (srov. §237 odst. 1 písm. c/, 3 o.s.ř.). Jim nadto vytkl, že byla nesprávně posouzena otázka existence zásadního právního významu napadených rozhodnutí, a že bez přesvědčivého důvodu nebylo vyhověno návrhům na předložení předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru, kterými stěžovatel vyjádřil mínění, že by v jeho věcech neměly rozhodovat soudy České republiky ("v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu"). Návrhy na předložení předběžné otázky stěžovatel zopakoval i v posuzovaných ústavních stížnostech a zevrubně jej odůvodnil výčtem jednotlivých kroků politické reprezentace a výkonné státní moci, pro něž tuzemští soudci nemohou rozhodovat v jeho věcech nestranně. Posléze stěžovatel poukázal na to, že ve věci rozhodující senát Nejvyššího soudu ČR (28 Cdo) nesplňoval, dle jeho názoru, požadavky kladené na zákonné soudce (ve spojení s rozvrhem práce), a připojil i své výhrady k závěrům (aniž byly v napadených rozhodnutích obecných soudů použity), jež Ústavní soud vyslovil ve Stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05. Na tomto základě se stěžovatel v původně samostatných ústavních stížnostech domáhal, aby Ústavní soud označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Vzhledem k tomu, že jednotlivé ústavní stížnosti jsou co do svého obsahu obdobné a směřují proti rozhodnutím vydaným ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty jsou shodné, byly z důvodu hospodárnosti řízení v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), a s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o.s.ř.), spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Tak je tomu v posuzovaných věcech.
Shodnou ústavní stížností se Ústavní soud zabýval především v usnesení ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 182/06, a dospěl zde k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Co do kritické otázky, zda se lze úspěšně domáhat prostřednictvím žaloby podle §80 písm. c/ o.s.ř. určení vlastnického práva, jehož přechod na stát na základě výše zmíněných dekretů presidenta republiky stěžovatel týmž způsobem v řízení před obecnými soudy zpochybnil, odkázal Ústavní soud na vlastní stanovisko Pl. ÚS 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (jehož přijetí bylo vyvoláno jedním z případů stěžovatele) s tím, že je jím vázán, a ani v dané věci není důvod se od tohoto závěru odchýlit. I zde tedy platí, že v důsledku v tomto Stanovisku uvedených závěrů - ve vztahu ku konečným rozhodnutím, resp. k řízením před obecnými soudy - je argumentace stěžovatele proti nim zjevně irelevantní. Výsledky těchto řízení jsou se závěry Stanoviska v souladu, a to bez ohledu na to, zda stěžovatelovy jednotlivé námitky mohou obstát či nikoli, resp. jsou-li správné názory, jež v nich obecné soudy uplatnily. V rovině ústavněprávního přezkumu jde zásadně o vztah k řízení (jeho výsledku) jako celku, tj. k celkovému vyznění z pohledu jeho předmětu (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05); rozhodné je, že v hodnocených věcech platí, že bez toho, že by bylo nepřípustně vykročeno ze zjištěného skutkové stavu, je k dispozici právní posouzení věci, které směřuje právě k tomu výsledku, jenž byl v řízení, i když jinak, dosažen.
Pro polemiku o správnosti Stanoviska místa není, a Ústavní soud nemá pochybnosti, že je ve věcech stěžovatele použitelné. Lze jen poznamenat, že s politickou diskontinuitou (1989) byla spojena proklamace - naopak - kontinuity práva, jejíž uplatňování nutně předpokládá nejen respekt k platným a účinným právním předpisům (jež nebyly zrušeny), nýbrž i k právním aktům, na jejich základě vydaným, včetně správních, nejsou-li nicotné. V souladu s idejemi, z nichž Ústavní soud vychází (vyjádřenými kupříkladu v nálezu sp. III. ÚS 107/04, bod XI.), je přiléhavé principu kontinuity podřadit i kontinuitu doktrinální, výkladovou, jakož i aplikační; jinak řečeno, jde též o souvislost s dobovou soudní praxí, resp. s očekáváními, jež s případnými nároky bylo možné při jejich uplatnění spojovat. Z toho se pak podává i význam a smysl tzv. restitučního zákonodárství jakožto oboru norem ku obecným speciálních, resp. coby instrumentu majetkové obnovy (nápravy). Stěžovatel nevysvětluje, jestliže podle jeho mínění svého vlastnictví nikdy nepozbyl, proč se příslušných nároků domáhá až nyní.
Také stěžovatelovu názoru, že Nejvyšší soud ČR (při posouzení přípustnosti dovolání) interpretoval relevantní rámec procesního práva dopadajícího na předmětnou věc v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy, Ústavní soud již v usnesení sp. zn. III. ÚS 182/06 nepřisvědčil; úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), přezkoumávat není oprávněn, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (obdobně viz nález sp. zn. III. ÚS 40/93 a usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, příp. II. ÚS 644/04).
Ohledně námitek, jimiž stěžovatel vytýkal, že jednotliví soudci, resp. soudci v České republice vůbec (včetně soudců Ústavního soudu), nejsou v jeho věcech nestranní, se Ústavní soud odvolal (již v dřívějším usnesení) na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a konsekvence, jež z této maximy plynou (sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04). Tamtéž - oproti názoru stěžovatele - Ústavní soud dodal, že věc jeho dovolání je podřaditelná pod agendu určenou rozhodným rozvrhem práce senátu 28 Cdo (který tedy oprávněně stěžovatelova dovolání projednával).
Obsahově totožnými argumenty stěžovatele (o podjatosti soudců) se Ústavní soud zabýval též v usnesení ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 21/06, ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 16/06, ze dne 6.4.2006, sp. zn. III. ÚS 133/06, ze dne 27.4.2006, sp. zn. III.ÚS 114/06, a ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 350/06, a konstatoval, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné.
Ohledně výtky, týkající se způsobu, jímž se obecné soudy vypořádaly s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (jejímž základem byl záměr přenést rozhodovací pravomoci českého soudu na soud jiného členského státu Evropské unie), odkázal Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 182/06 na obsah odůvodnění usnesení dovolacího soudu, jež zhodnotil jako náležité. Závěry tam uvedenými (obdobně i závěry přijatými Ústavním soudem v jiné věci navrhovatele sp. zn. II. ÚS 14/04) lze odůvodnit i postup Ústavního soudu v této věci, jímž shodně návrhu, aby sám předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru předložil, nebylo vyhověno. Podrobně Ústavní soud svůj názor na tento návrh stěžovatele vyložil v dalších jeho věcech, jmenovitě vedených pod sp. zn. III. ÚS 133/06, III. ÚS 350/06 a III. ÚS 351/05.
Výše předznačené posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení nepokládá Ústavní soud za přiléhavé odstraňovat formální nedostatky plné moci pro stěžovatelova zástupce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu