ECLI:CZ:US:2007:3.US.447.06
sp. zn. III. ÚS 447/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem advokátní kanceláře Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. března 2006 č. j. 29 Odo 580/2005-399, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004 č. j. 7 Cmo 478/2003-365 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2000 č. j. F 55731/2000, B 997/1-280, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů a tvrdí, že předmětná rozhodnutí, stejně jako řízení, která jim předcházela, jsou v rozporu s ustanovením §18 a §94 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a porušila čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení ústavně garantovaných práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu obecné soudy svým postupem "upřely" možnost bránit se důsledkům přeměny Investičního privatizačního fondu Komerční banky, a. s. na otevřený podílový fond, dále tím, že tehdejší Krajský obchodní soud v Praze nenařídil jednání a nepřerušil rejstříkové řízení do doby, než by bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na neplatnost usnesení valné hromady a přes žádost nezaslal stěžovateli napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 8. 2000 č. j. F 55731/2000, B 997/1-280. Odvolací soud údajně napadeným rozhodnutím nerespektoval závěry uvedené v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 9. 7. 2003 č. j. 29 Odo 56/2003-357 a zákaz retroaktivity, neboť údajně založil své rozhodnutí na ustanovení §35j odst. 10 zákona č. 248/1992 Sb., přičemž uvedený zákon byl zrušen ustanovením §140 odst. 1 zákona č. 189/2004 Sb. s účinností od 1. 5. 2004.
Stěžovatel se považuje za subjekt, na něhož výmazem Investičního privatizačního fondu Komerční banky, a. s. z obchodního rejstříku přešel majetek a nevypořádané závazky, a to bez omezení rozsahu jeho odpovědnosti za nevypořádané závazky. Protože stěžovatel jako podílník otevřeného podílového fondu vzniklého přeměnou bude odpovídat za závazky Investičního privatizačního fondu Komerční banky, a. s. veškerým svým majetkem, zhorší se podle jeho názoru jeho právní postavení, protože při případné likvidaci Investičního privatizačního fondu Komerční banky, a. s. by ručil jen do výše svého likvidačního zůstatku.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu se zjišťuje:
Krajský obchodní soud v Praze (nyní Městský soud v Praze) usnesením ze dne 15. 8. 2000 č. j. F 55731/2000, B 997/1-280 povolil zápis výmazu Investičního privatizačního fondu Komerční banky, a.s. z obchodního rejstříku z důvodu jeho přeměny na otevřený podílový fond.
K odvolání stěžovatele potvrdil Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 7. 9. 2004 č. j. 7 Cmo 478/2003-365 prvoinstanční rozhodnutí.
Usnesením ze dne 14. 3. 2006 č. j. 29 Odo 580/2005-399 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ uvedený v ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Ústavní soud se zřetelem k tvrzenému porušení ústavnosti přezkoumal důvodnost námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud s odkazem na svoji judikaturu konstatuje, že je orgánem ochrany ústavnosti a nikoli další "odvolací instancí" v systému obecných soudů v České republice. I když je tato skutečnost stěžovateli bezpochyby známa, považuje Ústavní soud znovu za nutné připomenout, že Ústavní soud posuzuje ústavnost celého pravomocně skončeného řízení, přičemž se nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných "podústavním právem", pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně chráněných práv a svobod.
K obsahu námitek Ústavní soud znovu (viz např. usnesení ze dne 11. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 162/06, usnesení ze dne 3. 8. 2006 sp. zn. III. ÚS 394/06) poznamenává, že jsou jen opakováním námitek uplatněných stěžovatelem v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečným způsobem zabývaly a řádně vypořádaly, takže jejich opakování jak v projednávané ústavní stížnosti, tak i celé řadě dalších ústavních stížností téhož navrhovatele, nepřináší z pohledu tvrzeného porušení ústavnosti žádné nové poznatky, které by již nebyly z pohledu konkrétní procesní situace posouzeny Ústavním soudem. Proto na svá rozhodnutí Ústavní soud odkazuje, aniž by považoval za nutné je v celé šíři rozebírat (např. v otázkách procesního nástupnictví se Ústavní soud vyjádřil ve svých rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 309/01, II. ÚS 396/01, I. ÚS 468/01, problematiku tvrzené neomezené odpovědnosti za nevypořádané závazky investičního fondu řešil Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 438/02, resp. usnesení ze dne 3. 8. 2006 sp. zn. III. ÚS 394/06).
Provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci podústavního práva (§14 a §21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) přísluší pouze obecným soudům, zejména Nejvyššímu soudu ČR. Polemika stěžovatele s právními názory těchto soudů, které nevybočují z mezí příslušných zákonů a jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné, neobsahuje žádné ústavně relevantní argumenty, z nichž by bylo možno dovozovat závěr o porušení základních práv a svobod. Ostatně konkrétní námitky stěžovatele, které se týkaly aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona č. 248/1992 Sb. a zákona č. 189/2004 Sb., byly v průběhu řízení jasně s odkazem na příslušnou judikaturu obecných soudů vyvráceny. Napadená rozhodnutí z pohledu řešených právních otázek nejsou nijak překvapivá či odlišná.
Nelze proto souhlasit se stěžovatelem v tom, že napadená rozhodnutí, zejména usnesení dovolacího soudu, nesplňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. ohledně transparentnosti a přesvědčivosti úvah, které soudy vedly k jejich rozhodnutím.
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů a napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by se dotýkalo tvrzených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu