ECLI:CZ:US:2008:2.US.1466.08.1
sp. zn. II. ÚS 1466/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 č. j. 22 Cdo 2921/2007-102, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2007 č. j. 15 Co 132/2007-85, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5.1. 2007 č. j. 6 C 161/2006-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejích základních práv, zejména práva vlastnit nerušeně majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V průběhu řízení zaslala stěžovatelka přípis, jehož přílohu tvořil dopis Mgr. K. R. ze dne 15. 5. 2008 ve věci zákona č. 59/2000 Sb. o veřejné podpoře, v souvislosti s "oživením" §879c OZ.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - jih napadeným rozsudkem určil, že "žalobce je vlastníkem nemovitosti - pozemku st. p. č. 74 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaném na listu vlastnictví č. 9 pro obec S., k. ú. S. n. Ú. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště N.". Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatelky rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku, neboť vlastnické právo nabyl ze zákona podle §879c odst. 1 občanského zákoníku (dále "obč. zák.") transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické, když požádal o změnu práva ve lhůtě stanovené §879c odst. 4 obč. zák. Zákon č. 229/2001 Sb. sice ustanovení §879c až §879e obč. zák. zrušil, byl však zrušen nálezem Ústavního soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, čímž se obnovil stav uvedenými ustanoveními založený. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalované nepřípustné. Uvedl, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a jehož účastnicí byla rovněž dovolatelka jako žalovaná. Ústavní stížnost dovolatelky proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 755/06 odmítl s odůvodněním, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo k "rehabilitaci" ustanovení §879c až §879e obč. zák. a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a z tohoto pohledu konstatuje, že žádné porušení takových práv nebylo zjištěno.
Podstatou řízení před obecnými soudy bylo posouzení toho, zda se družstvo v postavení žalobce stalo vlastníkem nemovitostí, které by nabylo nebýt zrušené části druhé zákona č. 229/2001 Sb., nazvané "Změna občanského zákoníku čl. II" (a tedy i §879c obč. zák.). Klíčovou otázkou v této souvislosti bylo posouzení účinků zrušení citované části zákona č. 229/2001 Sb. na existenci ustanovení §879c až §879e obč. zák. a jejich použitelnost na současné právní poměry vedlejšího účastníka. Obecné soudy interpretovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a dospěly k závěru, že z něj vyplývá nabytí vlastnického práva družstvem. Tímto nálezem totiž Ústavní soud zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., která, mimo jiné, derogovala ustanovení §879c obč. zák.. Ústavní soud konstatoval, že zrušením se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e obč. zák. Jelikož by však tato skutečnost měla za následek vznik značné právní nejistoty nejen u subjektů, na které se vztahoval režim citovaných ustanovení, nýbrž i u třetích osob, odložil Ústavní soud účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy. V posuzované věci však byly smlouvy mezi stěžovatelkou a družstvem uzavřeny před 31. 12. 2004 a je tak nutno vyřešit, zda a jak bylo ustanovení §879c obč. zák. způsobilé dotknout se její platnosti.
Obsahově téměř shodné ústavní stížnosti již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Např. usnesením Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 755/06, usnesením sp. zn. IV. ÚS 914/07 a usnesením sp.zn. IV. ÚS 210/08 byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 755/06 konstatoval: "... v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."
Dále Ústavní soud uvedl, že: "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku."
Výkladu provedeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a citovanými usneseními Ústavního soudu se obecné soudy přidržely i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, když dospěly k závěru, že družstvo na základě ustanovení 879c obč. zák. vlastnické právo nabylo. Námitky stěžovatelky jsou povětšinou opakovanou polemikou s právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02, a pokud z něj obecné soudy správně vycházely, bylo nadbytečné se takovými námitkami výslovně zabývat. Ústavní soud tak nemá žádného důvodu odchylovat se od svých dřívějších závěrů, přičemž tato skutečnost musí být stěžovatelce evidentní, tudíž je i předvídatelná.
Pokud jde o dopis Mgr. K. R., I. místopředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, adresovaný ministru financí, v obsahu dopisu je sice vyjádřena myšlenka, že v případných soudních sporech lze argumentovat zakázanou veřejnou podporou, avšak tato otázka nebyla předmětem posuzování obecnými soudy v dané věci. Ústavní soud dodává, že ani případný zákaz veřejné podpory nemůže ovlivnit dopady jeho nálezu Pl. ÚS 2/02, přičemž shodné vysvětlení se stěžovatelce již dostalo v předchozích usneseních Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1422/08 a III. ÚS 1423/08.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu