ECLI:CZ:US:2009:2.US.1907.08.1
sp. zn. II. ÚS 1907/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha, územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008 č. j. 25 Co 52/2008-75 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2007 č. j. 22 C 38/2007-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 7. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení ústavně garantovaných práv plynoucích z článku 90 Ústavy, článku 11 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásah do článku 10 při nerespektování vyhlášené mezinárodní smlouvy.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, který si k projednání věci vyžádal, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo k žalobě JMB družstva, se sídlem v Moravských Budějovicích, Janáčkova 1331 (dále jen "žalobce"), uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobci částku ve výši 12.491,60 Kč s příslušenstvím. Tato částka dle soudu představovala bezdůvodné obohacení - peněžní plnění z neplatné kupní smlouvy, jejímž předmětem byla koupě pozemků žalobcem. Důvodem neplatnosti této smlouvy bylo, že již předtím (ke dni 1. 7. 2001) došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobce, a to na základě ustanovení §879c občanského zákoníku.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího názoru obecné soudy dospěly k nesprávným právním závěrům a svými rozhodnutími zasáhly do vlastnického práva stěžovatelky. Svoji argumentaci vedla polemikou s rozhodovacími důvody, ke kterým obecné soudy v průběhu soudního řízení dospěly. Dále vyjádřila přesvědčení o nutnosti zabývat se její ústavní stížností, a to zejména ve vztahu k tzv. Euronovele Ústavy. Uvádí, že v článku 87 Smlouvy o založení ES je zakotvena zásada nepřípustnosti podpor poskytovaných v jakékoli podobě státem nebo ze státních prostředků, které mohou narušovat hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují některé podniky. V daném případě, kdy předmětné nemovitosti jsou státním majetkem a žalobce je subjektem podnikatelským, představuje bezúplatné nabytí majetku státu (ex lege) bezesporu pro žalobce výhodu.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v zásadě vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, z něhož obecné soudy vycházely, a v němž byl interpretován právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02. Ústavnost tohoto rozhodnutí byla na základě ústavní stížnosti stěžovatelky předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, a usnesením ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 jej odmítl; stejně tak se stalo v případě dalších ústavních stížností stěžovatelky v obsahově shodných případech (viz usnesení ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 914/07, ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 2741/07, ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 210/08).
V citovaných rozhodnutích Ústavní soud na základě interpretace "plenárního" nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 dospěl k závěru, že "zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k ,rehabilitaci' ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu", a že "se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními". V důsledku toho došlo k nabytí vlastnického práva žalobce, a následně uzavřené smlouvy jsou proto neplatné a plnění z nich představuje bezdůvodné obohacení. Současně Ústavní soud odmítl námitku nedostatečného zdůvodnění soudních rozhodnutí, a to (v podstatě) s tím, že není třeba konkrétně reagovat na všechny námitky stěžovatelky, protože jsou dostatečně vypořádány vysloveným právním názorem opírajícím se o zmíněný nález Ústavního soudu.
Pokud bylo stěžovatelkou namítáno promlčení práva žalobce na vydání plnění, pak Ústavní soud musí konstatovat, že uvedenou námitkou se podrobně zabýval již odvolací soud, který přitom stěžovatelce vyložil, proč v projednávané věci nebyla shledána důvodnou. Jeho závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Ústavní soud dále upozorňuje na svou ustálenou judikaturu, týkající se subsidiarity přezkumu rozhodnutí obecných soudů soudem Ústavním. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem jako ultima ratio, ochránce ústavnosti, je zasahovat pouze v případě selhání všech ostatních mechanismů a prostředků ochrany základních práv a svobod. Ochrana ústavnosti a zákonnosti není úkolem jen Ústavního soudu, nýbrž i úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost je tak založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen i v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na zásadu "nechť si každý střeží svá práva", ovládající občanskoprávní řízení, Ústavní soud konstantně pojímá princip subsidiarity tak, že je nutno nejen vyčerpat dostupné procesní prostředky, ale že v rámci nich je nutno také uplatnit všechny relevantní námitky. Jestliže stěžovatelka takto nevyužije všech prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatelky. Tímto prizmatem nahlížel Ústavní soud i na námitku stran tvrzeného nepřípustného zvýhodnění podnikatelského subjektu (žalobce) státem, kterou stěžovatelka uplatnila jako tzv. novum poprvé až ve své ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů k jejímu obsahu však Ústavní soud nemohl přihlédnout.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu