ECLI:CZ:US:2009:4.US.2133.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2133/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem advokátní kanceláře v Moravské Třebové, Cihlářova 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1738/2006-105 ze dne 17. června 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 598/2005-67 ze dne 19. ledna 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 9 C 3/2003-39 ze dne 3. srpna 2005, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na zásah do svého práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku též do svého práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 9 C 3/2003 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Trutnově rozsudkem č. j. 9 C 3/2003-39 ze dne 3. srpna 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele podanou dne 7. ledna 2003, kterou se po žalovaných J. Z. a B. Z. (dále jen "žalovaní") domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovaným v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 ve výši 20.100,- Kč s poplatkem z prodlení 0,25% denně z dlužné částky za dobu od 1. 1. 2002 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 26 Co 598/2005-67 ze dne 19. ledna 2006 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1738/2006-105 ze dne 17. června 2007 (dále jen "rozhodnutí dovolacího soudu") odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje posouzení souboru místností nacházejícího se v domě č. p. 13 v obci Dolní Branná užívaného žalovanými (dále jen "byt") obecnými soudy jako bytu. Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením platnosti rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému J. Z. Odvolací soud podle stěžovatele svým rozhodnutím nově judikoval, že hrazení nákladů na bydlení občanem ČR jiným občanům ČR jest v souladu s dnešními dobrými mravy, přičemž tento názor stěžovatel nesdílí. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel vytýká, že výklad, podle kterého důvod dovolání podle ust. §241a odst. 2 písm. a občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k soudu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 a sp. zn. II. ÚS 182/05. Závěrem stěžovatel tvrdí, že stížností napadená rozhodnutí jsou v rozporu s kogentními ustanoveními právního řádu ČR, ústavním právem a mezinárodními smlouvami zajišťujícími ochranu absolutního vlastnického práva jednotlivce. Obecné soudy podle tvrzení stěžovatele v jeho případě neochránily jeho absolutní vlastnické právo a rozhodly tak, že majitel domu je povinen hradit podstatnou část nákladů na bydlení uživatelům nemovitosti, jež je v jeho vlastnictví. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. I. ÚS 489/05, sp. zn. ÚS 717/05 (zřejmě se jedná o nález sp. zn. I. ÚS 717/05), sp. zn. II. ÚS 93/05 a sp. zn. I. ÚS 47/05, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989) a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hütten-Czapská proti Polsku.
II.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení, a rovněž spis Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 9 C 3/2003.
Za Nejvyšší soud se vyjádřila předsedkyně senátu 26 Cdo Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. Uvedla, že Nejvyšší soud se zabýval toliko otázkou přípustnosti dovolání v dané věci a to neshledal přípustným. Nepřípustnost dovolání neumožňovala Nejvyššímu soudu přezkum správnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové.
Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřila předsedkyně senátu 26 Co JUDr. Dana Mazánková. Uvedla, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje výhrady, které uváděl v rámci řízení před obecnými soudy, se kterými se však Krajský soud v Hradci Králové vypořádal v rámci svého rozsudku, a proto na závěry tam uvedené odkázala. Dále dodala, že námitky stěžovatele spadají svou povahou do oblasti tzv. jednoduchého práva a vyjádřila přesvědčení Krajského soudu v Hradci Králové, že k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Za Okresní soud v Trutnově se vyjádřil samosoudce JUDr. Tomáš Suchánek, který pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovateli nebyla vyjádření účastníků poskytována k replice, neboť ve věci nepřinesla ničeho nového.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a se spisem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 9 C 3/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů a interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitkám stěžovatele stran posouzení souboru místností užívaného žalovanými nacházejícího se v domě č. p. 13 v obci Dolní Branná obecnými soudy jako bytu, ani námitkám stran posouzení platnosti rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému J. Z. a existence práva nájmu bytu žalovaného J. Z. Ohledně těchto námitek pro stručnost Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který své závěry o těchto skutečnostech logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnil, popřípadě též na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, o němž platí totéž.
Z právě uvedeného vyplývá závěr, ke kterému dospěl soud prvního stupně i odvolací soud a ze kterého vychází ve svém rozhodnutí též Ústavní soud, že v projednávané věci je soubor místností užívaný žalovaným J. Z. a jeho rodinou nacházející se v domě č. p. 13 v obci Dolní Branná bytem, jehož nájemcem je žalovaný J. Z. a pronajimatelem stěžovatel. Za tohoto stavu zamítly obecné soudy nárok stěžovatele na zaplacení rozdílu (přesněji pouze jeho požadované části) mezi regulovaným nájemným, na které (pouze) měl podle obecných soudů stěžovatel vůči žalovanému J. Z. nárok, resp. skutečně hrazeným nájemným, a nájemným místně obvyklým (běžným).
Ústavní soud v návaznosti na právě uvedené neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele stran neposkytnutí soudní ochrany jeho vlastnickému právu s ohledem na nemožnost stěžovatele v rozhodné době jednostranně zvýšit nájemné z bytu.
Podle závěru soudu prvního stupně i soudu odvolacího upravovala v rozhodné době maximální výši nájemného vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Tyto soudy proto dovodily, že pokud žalovaný platil stěžovateli nájemné ve výši dokonce vyšší nežli je nájemné stanovené dle citované vyhlášky, nebyl povinen platit žádnou další částku, byť ze soudem prvního stupně provedeného dokazování vyplývá, že obvyklé nájemné bylo v dané lokalitě a daném čase vyšší. Žalované bezdůvodné obohacení tak stěžovateli nepřiznaly, resp. nájemné nezvýšily.
K otázkám regulace a jednostranného zvýšení nájemného z bytu se Ústavní soud vyjádřil již ve vícero svých rozhodnutích. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 dne 28. února 2006 Ústavní soud konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení §696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení §685 až §695, §696 odst. 2 a §697 až 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v dalších nálezech, z nichž na některé odkazuje též stěžovatel, a sice v nálezech sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. února 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05 ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. června 2006, sp. zn. I. ÚS 47/05 ze dne 13. července 2006 a dalších. Ke všem těmto nálezům je však nezbytné podotknout, že jimi bylo rozhodováno ve věcech, ve kterých se pronajimatelé domáhali vůči nájemcům zvýšení nájemného, resp. vydání bezdůvodného obohacení, za období po 1. lednu 2002, tedy za období, ve kterém již vyhláška neexistovala, a neexistoval ani jiný předpis předvídaný ust. §696 odst. 1 občanského zákoníku.
Vyhláška byla zrušena Ústavním soudem nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. června 2000, a to dnem 31. 12. 2001 a stěžovatel se v projednávané věci domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovaným v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001, tedy v období, ve kterém vyhláška existovala a platila. S ohledem na tuto skutečnost závěry uvedené v nálezech citovaných v předchozím odstavci na projednávanou věc použít nelze, když pocelou tuto dobu předpis předpokládaný ust. §696 odst. 1 občanského zákoníku (v toho času platném znění, které se od 1. 1. 1992 do 30. 3. 2006 nezměnilo) existoval, a nezbývá než uzavřít, že obecné soudy nepochybily, jestliže s odkazem na nezbytnost aplikace vyhlášky vyšší nájemné než stanovené podle vyhlášky, resp. bezdůvodné obohacení, stěžovateli nepřiznaly.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že též rozhodnutí dovolacího soudu nemá co vytknout, když podle jeho přesvědčení dovolání stěžovatele odmítl správně. Nemaje potřebu cokoli dodávat Ústavní soud na rozhodnutí dovolacího pouze odkazuje. Poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 128/05 a sp. zn. II. ÚS 182/05, jimiž stěžovatel brojí proti rozhodnutí dovolacího soudu, shledává Ústavní soud nepřípadným, neboť se dotýkají jiné situace než jaká nastala v případě stěžovatele.
IV.
Z výše uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 11. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu