ECLI:CZ:US:2010:2.US.485.10.3
sp. zn. II. ÚS 485/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 13. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. L. S. a 2. nezletilé M. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4096/2009 o odmítnutí dovolání 1. stěžovatelky a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. 24 Co 138/2009, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a určeno, že není třeba souhlasu matky k osvojení nezletilé, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení.
I. Nerespektováním principů obsažených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4096/2009 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. 24 Co 138/2009 porušena základní práva stěžovatelek garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva garantovaná v čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. K ústavní stížnosti byl rovněž připojen návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jemuž Ústavní soud usnesením ze dne 2. března 2010 č. j. II. ÚS 485/10-12 podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl a odložil vykonatelnost v záhlaví citovaných rozhodnutí do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
3. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřovaly v tom, že 2. stěžovatelka, jako nezletilá, byla v řízení zastoupena kolizním opatrovníkem, který byl zároveň navrhovatelem opatření, jež zásadním způsobem zasahuje do rodinného života stěžovatelek. Dle názoru stěžovatelek tak došlo ke kolizi zájmů, neboť navrhovatel a kolizní opatrovník v jedné osobě činí jménem druhé stěžovatelky procesní úkony tak, aby odrážely jeho stanovisko uvedené v návrhu. Zákon sice předpokládá, že orgán sociálně-právní ochrany dětí jedná v zájmu nezletilých účastníků řízení, nicméně správnost procesního stanoviska tohoto orgánu není před vydáním soudního rozhodnutí nesporná, přičemž ani v nesporných řízeních nejsou účastníci zbaveni práv vyplývajících ze zásad kontradiktornosti procesu. Tím, že navrhovatel tak zásadního rozhodnutí [pozn. osvojení (dále též "adopce") dítěte bez souhlasu rodiče] je zároveň procesním zástupcem dítěte, je ještě před soudním rozhodnutím předjímáno, že rozhodnutí v zájmu dítěte je. Dítě pak v řízení formálně-procesně vystupuje jako osoba, která se k návrhu připojuje, odlišný procesní postoj dítěte je účinně vyloučen. V této souvislosti odkázaly stěžovatelky na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007, kde ESLP uvedl, že je politováníhodné, že nezletilé děti byly zastoupeny navrhujícím orgánem sociálně-právní ochrany dětí v řízení o nařízení ústavní výchovy. Stěžovatelky jsou toho názoru, že platí-li tento princip v případě ústavní výchovy, což je výchovné opatření dočasného charakteru, pak a fortiori musí platit i v případě, kdy je navrhováno opatření, jež rodinu roztrhne nezvratným způsobem. Stěžovatelky dále uvedly, že k obdobnému závěru, tedy že orgán sociálně-právní ochrany dětí jako navrhovatel ústavní výchovy nezletilých nemůže být současně jejich kolizním opatrovníkem, dospěl paradoxně sám senát 24 Co Krajského soudu v Praze ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2008 sp. zn. 24 Co 332/2008.
4. K zásahu do práva na rodinný život mělo dle názoru stěžovatelek dojít pozitivistickým a formalistickým přístupem krajského soudu k dikci §68 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, který nejen že vylučuje individuální posouzení okolností případu, ale je v rozporu s moderními trendy v oblasti právní úpravy práva na rodinný život a jeho ústavně konformním výkladem. Jelikož se jedná o nejzávažnější formu zásahu do práva na rodinný život, která je definitivní a nezvratná, je třeba mnohem přísněji posoudit splnění všech náležitostí předepsaných zákonem a ústavním pořádkem, tedy zjistit skutečný nezájem rodičů o nezletilé s ohledem na konkrétní okolnosti tak, aby přetržení rodinného svazku bylo oprávněným zásahem podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, přičemž samotné formální naplnění skutkových znaků podle §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině nemůže stačit. V této souvislosti odkázaly stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 669/02 (N 11/32 SbNU 97, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud uvedl, že podmínky stanovené v §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině musí být splněny beze zbytku a nesmí existovat nejmenší pochybnost o tom, že v konkrétním případě splněny nejsou; musí se přihlížet i k mezím možností rodičů, k jejich sociálním poměrům, schopnosti jejich sociální orientace, stupni jejich inteligence a vzdělání. V daném případě však obecné soudy nijak nehodnotily tvrzení první stěžovatelky, že k posuzovanému intervalu pasivity přispěla neúnosná sociální situace, která první stěžovatelce neumožňovala po určitou dobu cestovat na návštěvy. Obecné soudy dále zcela nepřiléhavě v odůvodnění napadených rozhodnutí přeceňovaly význam telefonátů u dítěte ve věku 1,5 až 2 let, neboť jejich smysluplnost je poněkud pochybná.
5. Další pochybení obecných soudů při hodnocení, zda je třeba souhlasu rodiče dítěte k jeho osvojení, spočívá dle stěžovatelek v nesplnění pozitivních povinností veřejné moci tak, jak je vymezil ESLP ve svém rozsudku ze dne 8. 7. 1987 ve věci W. vs. Spojené království. V tomto rozhodnutí uvedl ESLP, že při rozhodování, zda je třeba souhlasu rodiče k adopci dítěte, je nutná maximální ochrana proti libovůli. Příslušné úvahy autorit veřejné moci musí zahrnovat úvahy o stanovisku a zájmech pokrevních rodičů a tyto autority se s nimi musí náležitě vypořádat. Může se tak stát jednak na základě neustálého monitorování, jednak na základě pravidelného kontaktu a pravidelné komunikace mezi pracovníky příslušné autority a rodiči. V daném případě shledal ESLP porušení čl. 8 Úmluvy, když pokrevní rodiče nebyli upozorněni a varováni ohledně následků svého jednání, a to včetně adopce (upozorněni byli pouze na možnost umístění dítěte do dlouhodobé pěstounské péče). Dle názoru stěžovatelek měl orgán sociálně-právní ochrany dětí upozornit první stěžovatelku na možné následky jejího "nezájmu" a aktivně s ní projednávat a monitorovat jeho důvody. Podání návrhu pak mělo předcházet důrazné varování o možném osvojení bez souhlasu rodiče. Trvalé a nezvratné roztržení svazku mezi biologickým rodičem a dítětem nelze dle názoru stěžovatelek opřít o zásadu, že neznalost práva neomlouvá, eventuálně o zásadu vigilantibus iura, a to i s ohledem na to, že právo na rodinný život zde svědčí i dítěti, které by nemělo trpět újmu na právech jen pro eventuální nedbalost či neznalost rodiče. Stěžovatelky uzavřely, že s ohledem na výše uvedené a skutečnost, že rodiče z problematického sociálního prostředí či s nízkým vzděláním často neví, jak značnému riziku se svou šestiměsíční pasivitou vystavují, je řádné poučení a varování nezbytné.
6. Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil. Stěžovatelky k tomu uvedly, že ústavní stížnost formálně směřuje i proti rozhodnutí dovolacího soudu, ačkoli se jedná o rozhodnutí správné, neboť dle očekávání bylo dovolání stěžovatelek jako nepřípustné odmítnuto. Stěžovatelky však na základě poučení v rozsudku krajského soudu z opatrnosti podaly ve věci dovolání, byť o jeho přípustnosti měly od počátku zásadní pochybnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 1902/09 - ve SbNU nepublikováno). Pokud by však došlo ke kasaci rozhodnutí pouze odvolacího soudu, ocitlo by se usnesení dovolacího soudu v procesním vakuu.
7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu 30 Cdo JUDr. Karla Podolky plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že jeho správnost stěžovatelky ostatně nezpochybňují, přičemž nepřednesl účastnický návrh na rozhodnutí Ústavního soudu. Krajský soud v Praze prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 24 Co JUDr. Šárky Kamenické v důvodech, pro které bylo určeno, že k osvojení nezletilé stěžovatelky není třeba souhlasu matky - první stěžovatelky, plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces (viz bod 3) uvedl krajský soud, že s ohledem na ustanovení §68 odst. 3 zákona o rodině je stěžovatelkami citovaná judikatura nepřípadná, neboť v řízení podle §180a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") je orgán sociálně-právní ochrany dětí jako navrhovatel ze zákona též opatrovníkem dítěte. Krajský soud podobně jako Nejvyšší soud neučinil účastnický návrh na rozhodnutí Ústavního soudu.
8. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka (Městský úřad v Dobříši jako orgán sociálně-právní ochrany dětí, který byl v řízení opatrovníkem nezletilé) k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal.
9. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi podané ústavní stížnosti a v té souvislosti především aktivní legitimací, resp. způsobilostí k procesním úkonům nezletilé. Z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu plyne, že v situacích, kdy je vedlejším účastníkem řízení nezletilá osoba a Ústavní soud ústavní stížnost neodmítá, je takovéto osobě pravidelně ustanovován procesní opatrovník [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363)]. Vychází se přitom v souladu s ustanovením §63 zákona o Ústavním soudu z ustanovení §20 ve spojení s ustanovením §29 odst. 1 o. s. ř. a ve spojení s ustanovením §83 odst. 1 zákona o rodině. Z této praxe však s ohledem na odlišné postavení nezletilé nelze vyjít (byť se vzhledem k níže uvedenému jedná de facto o řízení o omezení rodičovské zodpovědnosti). Inspirativní není ani případ řešený nálezem ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 125/98 (N 105/12 SbNU 87), v němž vystupovaly nezletilé osoby jako jediní stěžovatelé ve věci úpravy jejich styku s otcem. Tehdy byla nezletilým na jedné straně přiznána procesní způsobilost v řízení před Ústavním soudem s ohledem na jejich věk (11 a 12 let) a rozumovou úroveň zjištěnou obecnými soudy, ale současně jim byl ustanoven pro toto řízení jako opatrovník orgán péče o dítě.
11. Je nutno vyjít z toho, že stěžovatelem může být jakákoliv fyzická osoba, které svědčí tvrzené ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na její způsobilost k právním úkonům či věk. Ústavní stížnost přitom směřuje proti rozhodnutí v řízení podle §180a o. s. ř., které bylo zahájeno na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jenž má být v takových situacích ze zákona opatrovníkem dítěte (viz §68 odst. 3 zákona o rodině). Vedle nezletilé podala ústavní stížnost i její matka, která zmocnila advokáta i k zastupování nezletilé. Aniž by Ústavní soud v posuzovaném případě cítil potřebu uvažovat nad jiným možným opatrovníkem nezletilé pro řízení před Ústavním soudem, když opatrovník nezletilé dostal řádný prostor k vyjádření (bod 8), a zejména protože v daném případě nehrozí kolize mezi procesními zájmy stěžovatelek navzájem (pozn. otec nezletilé není v rodném listě uveden) a vzhledem k charakteru řízení před Ústavním soudem (viz §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), přiklonil se k názoru teorie. Podle ní pokud stěžovatel nemá plnou způsobilost k právním úkonům pro nedostatek věku, může za něj podat ústavní stížnost jeho zákonný zástupce, který též udělí plnou moc advokátovi (viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. str. 404, bod 9). Ústavní soud tedy uzavírá, že 2. stěžovatelka se souhlasem 1. stěžovatelky, své zákonné zástupkyně, zmocnila advokáta k podání ústavní stížnosti, a proto formálním náležitostem ústavní stížnosti bylo v daném případě učiněno zadost (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 (N 80/53 SbNU 11)).
III.
12. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelek rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 5 P 36/2008, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
13. Ze zprávy Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou, odboru sociální péče (č. l. 5), ze dne 22. 1. 2007 zjistil Ústavní soud, že na základě oznámení vyšetřující lékařky nezletilé byla v dubnu 2006 navštívena domácnost stěžovatelek, kdy matka byla sociální pracovnicí upozorněna na nutnost zlepšení stavu domácnosti, přičemž nezletilá se jevila v pořádku, nezbytné věci pro ni byly zajištěny. Z téže zprávy vyplývá, že v rámci opakovaných návštěv bylo zjištěno značné vylepšení domácnosti i přístupu matky v péči o nezletilou (květen 2006). V lednu 2007 se uskutečnila další návštěva v domácnosti stěžovatelek, kdy bylo za asistence městské policie zjištěno, že přítel matky (pozn. tvrzený otec nezletilé) je agresivní, často vůči ní používá fyzického násilí a ta má strach, že je užije i proti nezletilé. Matka následně souhlasila s nabídnutým dobrovolným pobytem nezletilé v zařízení poskytujícím okamžitou pomoc, kam byla nezletilá ještě téhož dne převezena (blíže viz zpráva ze dne 9. 1. 2007 na č. l. 36). V závěru zprávy je uvedeno, že matka má o dítě zájem, chce si upravit své životní poměry tak, aby mohla nezletilou převzít zpět do své péče. Městský úřad však dospěl k závěru, že matka není osobou schopnou zajistit řádnou péči o nezletilou. Usnesením ze dne 1. 3. 2007 č. j. 42 P 22/2007-24 zahájil na základě výše uvedené zprávy Okresní soud v Mělníku řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilé. Ze zprávy Městského úřadu Slaný, odboru sociálních věcí a zdravotnictví (č. l. 33), ze dne 14. 5. 2007 zjistil Ústavní soud, že matka navštívila tento odbor v březnu 2007, kdy oznámila, že by chtěla dceru do své péče. Matce bylo vysvětleno, že její nové bytové podmínky nejsou vhodné (pozn. dům na adrese Ž. 31) pro malé dítě. Ze zprávy dále vyplývá, že by se matka snad měla z uvedené adresy odstěhovat "někam na Moravu." Na jednání dne 24. 5. 2007 uvedla matka, že s návrhem na nařízení ústavní výchovy nezletilé nesouhlasí, již si upravila své rodinné poměry a chce nezletilou zpět do své péče; žije opět s otcem nezletilé a spolu ji každé dva týdny navštěvují. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 5. 2007 č. j. 42 P 22/2007-40 byla nezletilá svěřena do péče Fondu ohrožených dětí - Klokánek Hostivice (dále jen "FOD" či "Klokánek").
14. Ze zprávy FOD (č. l. 48) ze dne 22. 1. 2008 zjistil Ústavní soud, že matka nezletilou "občas" navštívila, naposledy dne 11. 8. 2007, kdy od tohoto data žádným způsobem neprojevuje zájem o nezletilou a "běží tak dle ust. §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině tzv. kvalifikovaný nezájem.". FOD dále uvedl, že po uplynutí této lhůty, tj. 11. 2. 2008, hodlá požádat příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí o podání návrhu o určení "půlročního opravdového nezájmu matky o dítě" k příslušnému soudu tak, aby v součinnosti s Krajským úřadem Středočeského kraje mohla být nezletilá předána do náhradní rodinné péče formou adopce. Ze zprávy FOD (č. l. 52) ze dne 8. 7. 2008 zjistil Ústavní soud, že v rozhodném období byl zaznamenán pouze jeden telefonní hovor (dne 17. 1. 2008), přičemž matka nezletilou nekontaktovala ani o Vánocích a narozeninách. Z tohoto důvodu podal FOD dne 12. 2. 2008 k Městskému úřadu v Kralupech nad Vltavou žádost o podání návrhu k soudu o určení nezájmu, a tím i právního uvolnění dítěte k adopci (č. l. 54). Zároveň s tímto sdělením požádal FOD Okresní soud v Mělníku "o pomoc při řešení osudu dítěte", kdy jeho uvolněním, tedy vynesením rozsudku o určení půlročního nezájmu, bude dána možnost předání dítěte k adopci. Dne 27. 3. 2008 podal Městský úřad v Dobříši, sociální odbor, k Okresnímu soudu v Příbrami návrh na vydání rozhodnutí o nezájmu matky o dítě (č. l. 53) podle §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. V tomto návrhu je uvedeno, že obsahem výše uvedeného telefonátu ze dne 17. 1. 2008 byl dotaz matky na stav dítěte a sdělení, že nemůže dojíždět na návštěvy, protože nemá auto. Ze zprávy FOD (č. l. 90) ze dne 8. 1. 2009 zjistil Ústavní soud, že další návštěvy nezletilé matkou v Klokánku se uskutečnily dne 15. 5. 2008 a 17. 5. 2008, dále pak návštěvy matky spolu s přítelem (pozn.: osoba odlišná od otce dítěte) se uskutečnily ve dnech 16. 8. 2008, 12. 10. 2008, 26. 10. 2008, 9. 11. 2008, 15. 11. 2008, 18. 12. 2008 a 22. 12. 2008. V této zprávě je dále uvedeno, že matka s FOD nespolupracuje, nezletilé nevolá a nepíše. Ze zprávy Městského úřadu v Dobříši, sociálního odboru (č. l. 92), ze dne 2. 2. 2009 zjistil Ústavní soud, že matka žije se svým druhem a jejich nezletilou další dcerou a chtějí nezletilou do své péče, a tu od května 2008 pravidelně navštěvují. Úřad však na svém návrhu trvá, neboť ke dni jeho podání matka o dítě nejevila žádný zájem. Ze zprávy FOD (č. l. 94) ze dne 2. 2. 2009 plyne, že FOD provedl šetření v místě bydliště matky a dospěl k závěru, že se nejedná o prostředí vhodné k trvalému žití nezletilé, přičemž matka s přítelem hledají bydlení nové.
15. Na jednání dne 4. 2. 2009 uvedla matka, že nezletilou v předmětné době nemohla navštěvovat, neměla peníze a byla bezdomovec. Na výživu nezletilé nepřispěla ničím, neboť jí o tom "nikdo nic neřekl". Opatrovník nezletilé uvedl, že předpokladem je umístění nezletilé do pěstounské péče, kde by matka byla účastnicí a podílela se na výživě nezletilé. Opatrovnice byla soudem dotázána, zda trvá na podaném návrhu, když o osvojení se neuvažuje, načež opatrovnice uvedla, že na podaném návrhu trvá. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 5 P 36/2009-99 rozhodl Okresní soud v Příbrami o určení "že matka L. S., nar. ..., neprojevila o nezletilou M. S., nar. ..., opravdový zájem v době od 12. 8. 2007 do 1. 4. 2008.". K důvodům svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že zprávou FOD bylo prokázáno, že matka navštívila nezletilou naposledy dne 11. 8. 2007 a do podání návrhu, tedy do dne 1. 4. 2008, žádný zájem o nezletilou neprojevila, navštívila ji až dne 15. 5. 2008. O nezletilou tedy od 12. 8. 2007 do dubna 2008 neprojevila soustavný telefonický, písemný zájem, nezajímala se vůbec o zdravotní stav, chování, vývoj. Neplnila dobrovolně svou zákonnou vyživovací povinnost, ačkoli tuto plnit mohla, mohla pracovat, nebo být evidována na úřadu práce, spolupracovat s ním a pobírat dávky státní sociální podpory. Matka dále neinformovala příslušné úřady o místě svého pobytu, nynější místo pobytu je naprosto nevyhovující k výchově nezletilé. Tedy v době od 9. 1. 2007 do dubna 2008 si žádným způsobem neupravila své rodinné, sociální a bytové poměry, nespolupracovala se sociálními odbory tak, aby se její situace zlepšila a mohla péči o nezletilou převzít. Závěrem soud uvedl, že podmínky podle §68 zákona o rodině posuzoval ke dni podání návrhu.
16. O podaném odvolání matky nezletilé rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 č. j. 24 Co 138/2009-113 tak, že změnil výrok I rozsudku okresního soudu, neboť ten neodpovídal zákonné úpravě podle §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině ve spojení s §181 o. s. ř., a určil, že není třeba souhlasu matky k osvojení nezletilé. Krajský soud nad rámec argumentace obsažené v rozsudku okresního soudu uvedl, že jeden telefonát (dne 17. 1. 2008) nelze považovat za soustavný a opravdový zájem matky o nezletilou. Matka v řízení ani netvrdila žádné objektivní okolnosti, které by jí v rozhodném období bránily soustavně se o nezletilou zajímat: "Ostatně matka sama při jednání před odvolacím soudem k výzvě, aby případně uvedla tvrzení a k nim důkazy o tom, že v době od 12. 8. 2007 do 1. 4. 2008 projevila o nezletilou M. zájem, v čem spočíval a jak se projevoval, neboť podle obsahu spisu je zřejmé, že tento neprojevovala, výslovně uvedla, že v této době neměla kde bydlet a jak za nezletilou jezdit, takže se o ni ani nezajímala." (str. 4 rozsudku). Odvolací soud dále uvedl, že matka sice založila rodinu s L. V. (pracujícím přes 11 let jako dělník u jedné firmy s příjmem přes 13 000 Kč) a pečuje o svoji druhorozenou dceru D. (matka pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7 500 Kč), ovšem bydlí v domě, k němuž jí nesvědčí vlastnické ani nájemní právo (pozn. vlastníkem domu je strýc L. V.), tedy po rozhodnou dobu a v podstatě až do současnosti matka neuspořádala své sociální, zejm. pak bytové poměry (pozn. popis nynějších bytových poměrů viz str. 3 rozsudku) do té míry, aby se mohla osobně ujmout péče o nezletilou. V poučení k rozsudku pak odvolací soud uvedl, že je proti němu přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, a to do dvou měsíců od jeho doručení.
17. Ve vyjádření k dovolání matky (č. l. 124) ze dne 23. 7. 2009 uvedl Městský úřad v Dobříši, sociální odbor, že vzhledem k zájmu matky o nezletilou přehodnotil svůj postoj s tím, že náhradní rodinná péče u nezletilé formou osvojení není realizovatelná a s matkou byla domluvena náhradní rodinná péče formou péče pěstounské, na které se matka bude aktivně podílet. Dovolání 1. stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009 č. j. 30 Cdo 4096/2009-135 jako nepřípustné odmítnuto, neboť v dané věci nejde o případ omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, ani o případ nezrušitelného osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
IV.
18. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.
19. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušeny stěžovatelovy základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
20. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") stanovuje, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Pokud se tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)]. Ústavní soud zasáhne vždy, zjistí-li v postupu obecných soudů prvek libovůle. V nálezu I. ÚS 534/03 (viz níže) např. uvedl: "O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem. Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i za situace, pokud zjistí, že interpretace předpisů obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tak je tomu i v případě, interpretují-li obecné soudy určité zákonné ustanovení natolik extenzivně, že tím založí povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona, čímž dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Bylo již Ústavním soudem judikováno [např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107)], že ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny má dvě dimenze, přičemž ta první zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny na individuální osoby, a ta druhá představuje strukturální princip demokratického právního státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stejně tak stanovování povinností soudem je limitováno zákonem při současném zachování základních práv a svobod.". O libovůli jde dle názoru Ústavního soudu i v případě, kdy obecné soudy nedostojí povinnosti svá rozhodnutí v příslušném ohledu řádně, tj. adekvátně, racionálně a logicky odůvodnit [např. nález sp. zn. I. ÚS 534/03 ze dne 13. 9. 2004 (N 126/34 SbNU 285)]; dále v případě, že rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry; a dále pak v případě, je-li výklad a použití "jednoduchého" práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [např. v důsledku přepjatého formalismu - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)].
21. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že z hlediska zjištění obsahu právní úpravy nelze spoléhat jen na jazykový výklad aplikovaného ustanovení, nýbrž relevantní je především účel a smysl aplikované právní normy, popř. další uznávané způsoby výkladu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) uvedl, že "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.". K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě dalších nálezů, příp. stanovisek [viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Tento interpretační a aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud kupř. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155), jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04 ze dne 16. 9. 2004 (N 132/34 SbNU 331), v němž rovněž poukázal na relevanci teleologické metody směřující k nalezení významu a působení zákona. V návaznosti na tyto teze lze říci, že v obecném základu úvah o přijetí závěru o obsahu právní normy (právního předpisu) takto vyzdvihl důležitost teleologické výkladové metody jako interpretační přístup, který nelze pominout z ústavněprávního hlediska a který je způsobilý v kontextu racionální argumentace představovat významný korektiv při zjišťování obsahu právní normy [viz nález nález sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009 (N 19/52 SbNU 187)].
22. Nad rámec rationis decidendi poukázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (viz výše) na skutečnost, že je ve věcech podle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Současný systém dovolacího řízení nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, než je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) konstatoval Ústavní soud, že dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv, a tak je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a účelem daného typu dovolacího řízení (který současně reprezentuje veřejný zájem). Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je potom třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení (viz bod 21).
23. Při výkladu ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny a ustanovení čl. 8 Úmluvy, tedy ochrany rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu, Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 (N 157/47 SbNU 53) zdůraznil, že základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, jakkoliv tradiční pojetí rodiny prošlo v uplynulé době vývojem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399)]. Základním prvkem rodinného života je nadále soužití rodičů a dětí (rozsudek ESLP ve věci Kutzner vs. Německo ze dne 26. 2. 2002), neboť právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče a výchova ze strany rodičů, na niž mají děti právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny. V důsledku oprávnění zákonodárce stanovit v souladu s čl. 32 odst. 6 Listiny podrobnosti nemůže dojít k omezení tohoto základního práva. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny mohou být práva rodičů omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. K materiální souladnosti zásahu do základních práv a svobod se zákonem přitom podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy dochází, sleduje-li tento zásah některý nebo některé z legitimních cílů a je-li pro jejich dosažení nezbytný, tedy zejména přiměřený sledovanému účelu (viz rozhodnutí ESLP ve věci Couillard Maugery vs. Francie ze dne 1. 7. 2004). Přičemž v rozsudku ve věci Klass a ostatní vs. Německo ze dne 6. 9. 1978 uvedl ESLP, že výjimky, které upravuje čl. 8 odst. 2 Úmluvy, vyžadují restriktivní interpretaci a jejich nezbytnost v daném případě musí být přesvědčivě prokázána. Z toho plyne, že za neoprávněný zásah není možno považovat jen takový postup soudů při rozhodování o právech a povinnostech k nezletilému dítěti, který je v souladu se zákonem o rodině v jeho formální i materiální rovině [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 471/97 ze dne 15. 4. 1998 (U 32/10 SbNU 459)]. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který představuje účel osvojení, a základního práva na rodinný život, které je sice formálně omezitelné zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. I v tomto případě totiž platí, že zákon, resp. jím předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy především tak, aby aplikace takového zákona obstála v testu proporcionality.
24. Zásah do práva na rodinný život, včetně zbavení či omezení rodičovské zodpovědnosti, představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte (viz rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta vs. Itálie ze dne 13. 7. 2000). Za takové lze považovat i materiální nedostatek, avšak pouze ve spojení s dalšími okolnostmi (viz nález sp. zn. II. ÚS 838/07 či rozsudek ESLP ve věci Wallová a Walla vs. Česká republika ze dne 26. 10. 2006). Jinak řečeno, možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům; takový zásah do práva rodičů těšit se rodinnému životu se svým dítětem musí být nadto ještě "nezbytný" s ohledem na další okolnosti [rozsudek ESLP ve věci Havelka a ostatní vs. Česká republika ze dne 21. 6. 2007]. Orgány veřejné moci mají i pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (Kutzner proti Německu či nález sp. zn. II. ÚS 838/07), přičemž k těmto pozitivním povinnostem se řadí vedle aktivní pomoci s osobními, sociálními, zdravotními či majetkovými obtížemi i povinnost rodiče informovat a řádně poučit o možných následcích jeho jednání (viz rozsudek ESLP ve věci W. vs. Spojené království). Základní právo na nerušený rodinný život jako subjektivní veřejné právo pak ve shodě s judikaturou ESLP taktéž chrání právo rodiče na přijetí opatření ze strany státních orgánů směřujících k jeho obnovenému soužití s dítětem (viz rozsudek ESLP ve věci Eriksson vs. Švédsko ze dne 22. 6. 1989), a to v co nejkratší době, s ohledem na skutečnost, že prostý běh času může vést k nenapravitelným důsledkům pro vztahy mezi dětmi a rodičem, který s nimi nežije (viz rozsudek ESLP ve věci Ignaccolo-Zenide vs. Rumunsko ze dne 25. 1. 2000).
25. S výše uvedeným pak korespondují závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 669/02 (viz výše): "Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí podle §68 odst. 3 zákona o rodině je výrazným zásahem do vztahu mezi rodiči a dětmi a do rodičovské zodpovědnosti stěžovatelů, musí být podmínky stanovené v §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině splněny beze zbytku a nesmí existovat nejmenší pochybnost o tom, že v konkrétním případě naplněny nejsou. Z textu uvedeného ustanovení vyplývá, že obecný soud musí zjišťovat, zda je u rodičů dítěte dán opravdový nezájem o dítě, a musí vždy přihlížet ke snaze rodičů a k mezím jejich možností. Při rozhodování o neexistenci opravdového zájmu rodičů o děti musí soud především posoudit, zda, popř. jaký mají rodiče skutečný vnitřní vztah k dětem. Soud se tedy musí zabývat i hodnocením vnějších projevů rodičů vůči dětem, vůči orgánům ve věci rozhodujícím apod., to vše s přihlédnutím k jejich snaze a možnostem, k jejich sociálním poměrům, schopnosti jejich sociální orientace, stupni jejich inteligence a vzdělání.".
V.
26. Úvodem a pro zdůvodnění přípustnosti ústavní stížnosti je dle názoru Ústavního soudu třeba vymezit povahu a účel řízení podle 180a o. s. ř., tedy řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, neboť právě z jejich nepochopení plynou níže uvedená pochybení obecných soudů.
27. Podle dřívější právní úpravy se o tom, zda je třeba souhlasu rodiče k osvojení dítěte, rozhodovalo v rámci řízení o osvojení, kdy toto rozhodnutí mělo charakter prejudiciální a záviselo na výsledku dokazování, ovšem tak, aby nebyl zmařen účel osvojení. Tato právní úprava však kolidovala se zásadami spravedlivého procesu, neboť ve svém důsledku vedla k odpírání náležité ochrany práv zúčastněných osob, zejm. práva rodičů mít možnost vykonávat svá rodičovská práva jako výkon rodičovské zodpovědnosti, ale i práva nezletilého dítěte, aby o ně výkonem rodičovských práv pečovali v prvé řadě jeho pokrevní rodiče a aby vyrůstalo ve vlastní rodině. Novou právní úpravou došlo k osamostatnění řízení o tom, zda je třeba souhlasu rodiče s osvojením dítěte, a vytvoření tak právních záruk, "aby základní právo rodiče na výkon jeho rodičovských práv, jako součásti jeho rodičovské zodpovědnosti vůči nezletilému dítěti, přestalo být uznáváno a respektováno až poté, co se v řádném - spravedlivém procesu, tj. především s plnou účastí samotného rodiče, zjistí, že soud pro tento závěr shledal důvody zákonem stanovené a tím společensky a mravně uznávané" (Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2005, str. 301). K samotné povaze a důsledkům takového řízení pak uvádí literatura, že "Vzhledem k závažnosti právních důsledků těchto zjištění, neboť osvojení dítěte bez souhlasu jeho rodičů je velmi závažným zásahem do jejich rodičovské zodpovědnosti, stanoví zákon, že ověření toho, zda jsou dány zákonné podmínky k osvojení dítěte bez souhlasu rodičů, bude provedeno formou samostatného, tzv. incidenčního řízení" (Holub, M., Nová, H., Sladká Hýklová, J.: Zákon o rodině. Komentář. 8. vydání. Praha: Linde Praha. 2007, str. 232). Rodičovskou zodpovědností se přitom v obecné rovině myslí souhrn práv a povinností upravujících péči o dítě, správu jeho majetku a zastupování dítěte v právních vztazích s nezbytným vyjádřením povinnosti chránit zájmy dítěte (viz čl. 32 odst. 4 Listiny).
28. Z výše uvedeného lze tedy učinit závěr, že řízení podle §180a o. s. ř. ve spojení s §68 zákona o rodině je vážným zásahem do rodičovských práv a jeho předmětem je omezení rodičovské zodpovědnosti (viz též bod 25) jako předstupeň k jejímu zbavení (osvojení dítěte). K totožnému závěru je třeba dospět i za použití teleologické výkladové metody, neboť účelem osvojení je nahradit nezletilému dítěti chybějící stabilní rodinné prostředí v případě, že pokrevní rodiče je nejsou schopni (ve značně restriktivním smyslu, bod 24), resp. ochotni zajistit; mezi osvojencem a osvojitelem vzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi (resp. u pokrevního rodiče dochází osvojením k právnímu zrušení rodičovské zodpovědnosti jako souhrnu jeho rodičovských práv a povinností ve vztahu k nezletilému dítěti; naproti tomu rodičovská zodpovědnost přechází na osvojitele, viz Hrušáková, M., str. 272), přičemž zásadně je k osvojení třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte, tedy zpravidla pokrevního rodiče (viz §67 odst. 1 zákona o rodině). Je tak právem rodiče v rámci výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti udělit či neudělit s adopcí souhlas, přičemž tohoto práva může být zbaven jen po splnění zákonem předvídaných podmínek rozhodnutím soudu v řízení podle §180a o. s. ř. Jinak řečeno, byť je dle systematiky o. s. ř. zařazeno toto řízení samostatně, je nepochybné, že jeho předmětem a důsledky je třeba je považovat za zvláštní druh řízení o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti podle §176 o. s. ř.
29. Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud pochybil, když, vycházeje z prostého označení řízení podle §180a o. s. ř. a jeho samostatnosti v rámci systematiky procesního předpisu, nehledě na účel takového řízení (bod 21 a 22), ryze formálně odmítl dovolání první stěžovatelky pro nepřípustnost podle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť se dle jeho názoru nejednalo o případ omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, ani o případ nezrušitelného osvojení. Tento názor však neobstojí ve světle výše uvedeného (bod 28), a Ústavní soud se proto přiklonil ve vztahu k ústavní stížností napadenému (byť stěžovatelkami považovanému za správné, bod 6) usnesení Nejvyššího soudu, které neodpovídá požadavkům ústavnosti, a je ve svém důsledku spojeno s tím, že stěžovatelkám bylo znemožněno domáhat se "stanoveným postupem" svého práva u soudu (denegatio iustitiae), což dle konstantní judikatury Ústavního soudu zakládá porušení základního práva stěžovatelek na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ke kasačnímu zásahu [obdobně nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)].
30. K samotnému průběhu řízení podle §180a o. s. ř. uvádí Ústavní soud, že se neztotožňuje se závěry obecných soudů a doktríny o tom, že soud rozhoduje o splnění podmínek podle §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině ke dni podání návrhu [viz bod 15 in fine, či "soud přitom rozhoduje o splnění těchto podmínek vždy ke dni podání návrhu (výjimka z jinak platné zásady stanovené v §154 odst. 1 o. s. ř.) ...", in Hrušáková, M., str. 298)]. Výše uvedený závěr vychází z mylné interpretace doby soustavného opravdového nezájmu rodiče o dítě podle §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině jako jisté kvazipropadné lhůty, kdy uplynutím šesti měsíců bez projevení zájmu o dítě rodič "ztrácí" část své rodičovské zodpovědnosti v rozsahu práva udělit či neudělit souhlas s adopcí (bod 28), neboť není třeba zkoumat důvody tohoto nezájmu, jelikož tato doba je dostatečná k vyřešení osobních problémů. Takováto interpretace je však ústavně nekonformní, neboť vede k neproporcionálnímu omezení práva na rodinný život rodiče a dítěte (bod 23). Zákon o rodině stanovuje, že není třeba souhlasu rodiče s osvojením dítěte, jestliže po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevoval opravdový zájem o dítě. Již z jazykového výkladu předmětného ustanovení je patrno, že tato doba byla zákonodárcem stanovena jako minimální ("po dobu nejméně šesti měsíců"), a jako takovou je třeba ji aplikovat při zkoumání splnění podmínek podle §68 zákona o rodině. To ve svém důsledku znamená, že z návrhu opatrovníka dítěte musí být patrno, že tvrzený nezájem o dítě ze strany rodiče trvá alespoň šest měsíců, přičemž tato doba uplynula nejdříve ke dni podání návrhu, jinak soud návrh bez dalšího zamítne. Je-li tato podmínka splněna, soud přistoupí k samotnému zjišťování kvalifikovaného nezájmu o dítě, přičemž musí zkoumat i chování rodiče po podání návrhu do doby vydání rozhodnutí tak, aby byl v co největší míře minimalizován zásah do základních práv účastníků řízení. Tomuto závěru odpovídá i dikce ustanovení §180b odst. 1 o. s. ř., které umožňuje rodiči uplatnit tzv. výhradu rebus sic stantibus, a to nejdříve po uplynutí jednoho roku od právní moci rozsudku. Připustil-li by Ústavní soud výklad přijatý obecnými soudy, tedy že v případě řízení podle §180a o. s. ř. dochází k prolomení zásady, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, byla by neproporcionálně prodlužována doba pro podání návrhu podle §180b o. s. ř., která již tak je oproti době podle §180a o. s. ř. dvojnásobná. Výše uvedenému svědčí i skutečnost, že vzhledem ke komplikovanosti mezilidských vztahů a v úvahu přicházejících krizových situací, není možno paušálně stanovit "lhůtu" rodiči k zahájení řádného výkonu jeho rodičovských práv, neboť ta má charakter spíše podpůrný, nýbrž je třeba pečlivě a citlivě hodnotit jeho chování a případné důvody neprojevování zájmu, zvažovat různá v úvahu přicházející opatření, přičemž adopce (zbavení rodičovské zodpovědnosti) je prostředkem nejkrajnějším.
31. K důvodům rozhodnutí obecných soudů uvádí Ústavní soud, že ty dospěly k závěru, že první stěžovatelka neprojevovala o nezletilou soustavný opravdový zájem, když nezletilou nenavštěvovala, netelefonovala jí, nepsala, nezajímala se o její zdravotní stav a vývoj, nikterak nepřispívala na její výživu, a nadto si nikterak neuspořádala své osobní, zejm. bytové a majetkové poměry (blíže body 15 a 16). Ústavní soud považuje za prokázané, že v obecnými soudy posuzované době (bod 30) se matka pokusila pouze o jeden telefonický kontakt, což však v souladu s názorem odvolacího soudu nelze považovat za kvalifikovaný zájem o dítě podle §68 zákona o rodině. Ze spisového materiálu (bod 13) je však zcela jasně patrno, že k umístění dítěte do Klokánku (30 km vzdáleného od místa bydliště matky) došlo se souhlasem matky z důvodu poskytnutí nutné doby k vyřešení osobních problémů (domácí násilí) a obav o bezpečí nezletilé. V době umístění nezletilé do Klokánku žila matka se svým přítelem (tvrzený otec nezletilé), na něhož byla výživou i ubytováním odkázána a který se vůči ní dopouštěl fyzického a psychického násilí. Ze spisu je dále patrno, že první stěžovatelka zpočátku nezletilou navštěvovala, naposledy dne 11. 8. 2007 (body 13 a 14), přičemž opakovaně uváděla, že o dítě zájem má a po vyřešení svých osobních problémů je chce zpět do své péče. V obecnými soudy posuzované době kvalifikovaného nezájmu se matka opakovaně stěhovala, přičemž dle jejího vyjádření značnou část této doby byla zcela bez prostředků a bez ubytování. Od května 2008 pak opětovně začala nezletilou pravidelně navštěvovat a vyvíjet snahu o její navrácení do své péče. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy zcela ignorovaly argumentaci první stěžovatelky, kterou opakovaně vysvětlovala svou nečinnost ve vztahu k nezletilé; nadto nejen že se obecné soudy s touto argumentací nikterak nevypořádaly, ale dokonce ji považovaly za "doznání", a tedy důkaz prokazující stěžovatelčin nezájem o dítě (bod 16). Dle názoru Ústavního soudu je argumentace první stěžovatelky dostačující pro prokázání objektivních důvodů, pro které nemohla nezletilou v rozhodné době navštěvovat, a v dostatečné míře zpochybňuje splnění podmínek předvídaných v §68 zákona o rodině (bod 25). Ústavní soud nesdílí až alibistické tvrzení odvolacího soudu o tom, že matka nikterak neupravila své osobní poměry, když ta založila novou, řádně fungující rodinu, dle svých možností si opatřila bydlení, přičemž se snaží dle pokynů sociálních pracovníků o zajištění adekvátního bydlení pro výchovu nezletilé (sic!, zůstává s podivem, že pro výchovu čtyřleté nezletilé se jedná o prostředí nevhodné, kdežto pro výchovu kojence jde o prostředí nezávadné) a nezletilou pravidelně navštěvuje.
32. Podle názoru Ústavního soudu závěry obecných soudů o nutnosti vyslovení kvalifikovaného nezájmu první stěžovatelky vůči nezletilé, a tím jejího právního uvolnění k adopci, nerespektují ústavněprávně vymezené podmínky pro zásah do základního práva stěžovatelek na rodinný život, jak byly uvedeny výše (bod 23), resp. schází jim smysluplné propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, neboť sice formálně odpovídají dikci zákona o rodině, nicméně nesledují žádný z cílů uvedených v odstavci 2 čl. 8 Úmluvy a takový zásah není pro dosažení těchto cílů "nezbytný v demokratické společnosti". Nezbytnost zásahu do základního práva stěžovatelek (rozhodnutí podle §68 zákona o rodině) je nadto v daném případě prakticky vyloučena již vyjádřením opatrovnice nezletilé, když ta sama uvedla, že v případě první stěžovatelky, vzhledem ke změně jejího přístupu, se o předání nezletilé k osvojení neuvažuje (body 15 a 17). Obecné soudy se tak dopustily libovůle (bod 20), když zkoumaly splnění podmínek podle §68 zákona o rodině jen ke dni podání návrhu (bod 30), nikterak se nevypořádaly s argumentací první stěžovatelky (bod 31) a nezohlednily její následné chování vůči nezletilé, čímž porušily základní právo stěžovatelek na spravedlivý proces, což ve svém důsledku vedlo k zásahu do jejich práva na rodinný život ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
33. Celým projednávaným případem (včetně řízení podle §180a o. s. ř., nařízením ústavní výchovy, svěřením do pěstounské péče a zvažovanou adopcí) se táhne základní problém první stěžovatelky, kterým je její nemajetnost a z ní vyplývající problémové bydlení. Ústavní soud vyjadřuje politování, že v podmínkách moderního demokratického právního státu 21. století, uznávajícího principy sociální solidarity a dbajícího zvýšené ochrany rodičovství a rodiny, vyplývající nejen ze základních právních norem České republiky, mezinárodních závazků (viz např. Úmluvu o právech dítěte, přijatou dne 20. listopadu 1989 v New Yorku, vyhlášenou sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb.), ale především z obecně sdíleného hodnotového rámce společnosti, může být hmotný nedostatek příčinou tak drakonického odloučení rodiče od dítěte, když právě hmotná nouze je, v porovnání s ostatními důvody, ze strany státu problém efektivně řešitelný. Každý člověk, ať nezaviněně či dílem svým přičiněním, se ve svém životě může dostat do situace, kterou není s to sám vyřešit a která mu dočasně zabraňuje řádně pečovat o své dítě. Vedle rodiny a institucí občanské společnosti je to pak především stát, který má v takových případech klíčovou roli (bod 24) a má a musí činit aktivně kroky k znovuobnovení svazku mezi biologickým rodičem a jeho dítětem, nadto v situaci, kdy první stěžovatelka od počátku projevovala snahu o řešení své tíživé osobní situace, do které se dostala ne svým zaviněním. Ústavní soud, nepochybuje o ryzích úmyslech orgánů sociálně-právní ochrany dětí a FOD, se však v této souvislosti nemůže ubránit konstatování, že kdyby tyto orgány věnovaly stejnou práci aktivní pomoci matce, jako zarputile podnikaly řadu kroků k omezení jejích rodičovských práv, nemusela dnes být nezletilá v pěstounské péči a k možná již neodčinitelnému zásahu do vztahu mezi matkou a dítětem vůbec nemuselo dojít.
34. Byť je to vzhledem k výše uvedenému nadbytečné, zdůrazňuje Ústavní soud, že v souladu s judikaturou ESLP je z pozitivních povinností státu (bod 24) a z nutnosti restriktivní interpretace podmínek omezení práva na rodinný život (body 23 a 25) třeba dovodit povinnost státu rodiče nejen informovat o možnostech řešení jeho tíživé osobní situace a formách případné pomoci, ale také upozornit jej na následky jeho chování, včetně možnosti omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti (bod 28).
35. Závěrem pak Ústavní soud uvádí, že přikročil ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí z důvodu výše uvedených, a proto se již blíže nezabýval námitkou stěžovatelek stran postavení orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako navrhovatele a opatrovníka (bod 3). K tomu uvádí Ústavní soud, že se plně ztotožňuje se závěry stěžovatelkami citovaného rozhodnutí ESLP ve věci Havelka a další proti České republice, nicméně ty na nyní projednávanou věc ne zcela doléhají, neboť v řízení podle §180a o. s. ř. není orgán sociálně-právní ochrany dětí účastníkem řízení, ale ze zákona má pouze postavení opatrovníka nezletilého dítěte (viz §68 odst. 3 zákona o rodině). Dále Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že zvažoval možnost zrušení toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to z důvodů uvedených v bodech 26 až 29, avšak s ohledem na povahu věci, v níž čas hraje důležitou roli, přikročil ke zrušení obou napadených rozhodnutí.
36. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.