ECLI:CZ:US:2011:3.US.3560.10.1
sp. zn. III. ÚS 3560/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze den 11. 10. 2010 č. j. 1 ZT 232/2010-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí v jeho trestní věci pro porušení jeho práva na spravedlivý proces "dle článku 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listiny") a "pro případ zjištění, že celý zásah účastníků ad 1) a ad 2) je v rozporu s ústavně zaručenými právy", tuto skutečnost konstatoval.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky (Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality 3. odd.) ze dne 21. 6. 2010 č. j. ORIII-11109-95/TČ-2009-001393 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro pokračující trestný čin zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona v návaznosti na ustanovení §89 odst. 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že "jako osoba oprávněná jednat za obchodní společnost Malušek, s. r. o., uzavřel sám nebo prostřednictvím pověřeného zaměstnance s jednotlivými poškozenými smlouvu o dílo a převzal zálohu k provedení díla, jež však provedeno nebylo, přičemž zálohu použil pro jiné účely, než bylo uvedeno ve smlouvě, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 2 259 714 Kč".
Napadeným usnesením státního zástupce byla stěžovatelova stížnost dle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel je názoru, že v jeho věci byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, neboť je nepřípustně rozšiřována na jednání porušující závazky z občanskoprávního vztahu, jež však prima facie není trestné. Tvrdí, že zálohy na provedení prací nejsou svěřenými prostředky ve smyslu ustanovení §248 trestního zákona, protože se stávají součástí podnikatelova obratu a podnikatel je oprávněn jimi uhradit jiné splatné závazky; výjimkou je situace, kdy je ve smlouvě výslovně uvedeno, že záloha smí být použita pro konkrétní účel, což však není jeho případ. Současně stěžovatel namítá, že nejsou naplněny všechny prvky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, protože nevznikla žádná škoda, což se projevuje nejasností v tom, kdo je poškozeným, a není srozumitelně vysvětleno, z čeho je dovozována existence jeho úmyslu; odůvodnění, že úmysl je dán samotným jednáním, nepovažuje stěžovatel za dostatečné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení §158, §160 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", resp. na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Stěžovateli je nutno dát za pravdu v přesvědčení, že trestní právo představuje právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 469/04, N 116/37 SbNU 489, sp. zn. I. ÚS 69/06, N 186/43 SbNU 129, sp. zn. III. ÚS 2278/07 dostupný na http://nalus.usoud.cz). To však neznamená, že by trestní postih některých případů porušení norem soukromého práva byl nepřípustný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2995/07) - jak však stěžovatel správně podotýká - je nezbytné, aby byly splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, tedy především aby jednání naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu.
Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 39 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Posouzení charakteru uzavíraných smluv a účelu, k němuž byly složeny zálohy na cenu díla, jež je významné pro hodnocení trestnosti stěžovatelova jednání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999 sp. zn. 4 Tz 54/99, usnesení ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 5 Tdo 216/2003 a ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 53/2010), jakož i důvodnost obvinění vůbec, je předmětem celého zahájeného trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).
Námitkou nedostatečného vyjádření subjektivní stránky trestného činu se zabýval již státní zástupce obvodního státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k právě řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že uvažované nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v §160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují očividně rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce postrádá z hlediska ústavněprávního dostatečné odůvodnění (§134 odst. 2, §160 odst. 1 tr. řádu); státní zástupce se vyjádřil ku stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. sp. zn. II. ÚS 258/02).
Opodstatněná není ani námitka neexistence škody, neboť ze samotného výroku usnesení o zahájení trestního stíhání se podává, že škoda je relevantně tvrzena, stejně jako její výše, a identifikovány jsou i osoby poškozených, resp. o osoby, které stěžovateli dotčené peněžní částky předaly.
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení práva na spravedlivý proces, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto mimo ústní jednání ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu