ECLI:CZ:US:2011:4.US.3417.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3417/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele H. L. N., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, 148 00 Praha 4, adresa pro doručování V Tůních 11, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. října 2010 č. j. 30 Nt 1373/2010-65 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 18. srpna 2010 č. j. 1 ZT 274/2010-329, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Teplicích, jímž byla (1.) podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jeho stížnost směřující do tamtéž označeného a rovněž ústavní stížností napadeného usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích, kterým státní zástupce rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě (§71 odst. 3 tr. řádu), když dospěl k závěru, že důvody vazby uvedené v §67 písm. c) tr. řádu u něj nadále trvají. Uvedeným rozhodnutím soud dále rozhodl, že (2.) podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijímá písemný slib obviněného, že (3.) podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nestanoví dohled probačního úředníka a konečně že (4.) podle §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu se nepřijímá peněžitá záruka.
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel obsažených v čl. 2, čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát jednak tím, že usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě nebylo jeho obhájci doručeno řádně a včas, jednak i tím, že tvrzená obava z opakování skutků, kterých by se údajně mohl dopustit, je v rozporu s presumpcí neviny, když stěžovatel naopak věrohodným způsobem prokázal, že v případě propuštění z vazby na svobodu má zajištěnu práci, a tudíž i legální zdroj obživy. Stěžovatel rovněž v rámci svých stížnostních bodů uvedl, že k důvodům vazby nestačí samotná okolnost, že je občanem cizího státu, vazební důvody dle něj nejsou dostatečně odůvodněny a tvrzení státního zastupitelství "že byl za takovéto jednání projednáván" není na místě, neboť v poukazovaném případě byl zproštěn obžaloby. Stěžovatel dále zdůraznil, že Okresní soud v Teplicích jej nadto nesprávně poučil o tom, že vůči jeho výrokům (viz shora 2., 3., 4.) není stížnost přípustná, čímž došlo k odepření spravedlnosti vůči stěžovateli. Proto se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným, obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li podaný návrh nepřípustný [§43 odst. 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud ve smyslu své ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 18/96).
Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení v jejich vzájemném spojení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v §134 odst. 2 tr. řádu obstojí. Zákonné podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě jsou v usnesení Okresního soudu v Teplicích oproti prvostupňovému rozhodnutí státního zástupce blíže precizovány, mají kontextuální relevanci z pohledu předmětného trestního stíhání [§340 odst. 1, odst. 3 písm. a), §361 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §23 tr. zák.], pročež na obsah odůvodnění usnesení stížnostního soudu takto postačí pro stručnost odkázat.
Připojit sluší se, že orgány činné v trestním řízení neopírají svá rozhodnutí o pouhou skutečnost, že je stěžovatel cizím státním občanem. Soud poukázal především i na to, že se stěžovatel měl vytýkaného jednání dopouštět dokonce v běžící zkušební době podmíněného odsouzení z rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. července 2007 sp. zn. 6 T 82/2007, která trvala až do 6. září 2009; trestní řízení, v němž byl stěžovatel (stíhán pro totožnou trestnou činnost) zproštěn obžaloby, bylo zmíněno (vedle zmíněné běžící zkušební doby) pouze coby skutečnost, která patrně neměla vliv na to, aby se stěžovatel zcela vyvaroval páchání další možné trestné činnosti. Pokud se týče samotného doručení usnesení státního zástupce obhájci stěžovatele, tato námitka není v ústavní stížnosti jakkoli blíže specifikována, resp. stěžovatel neuvádí ani náznakem, jak se toto nikoliv včasné a řádné doručení mělo (kromě povšechného tvrzení, že "jeho obhajoba byla tak zmařena") projevit konkrétně v zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv (k povinnosti tvrzení srov. kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05); soud ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že usnesení státního zástupce bylo obhájci doručeno na výzvu soudu dne 15. října 2010 a takto nutno vzít v úvahu, že soud o stížnosti stěžovatele rozhodoval dne 29. října 2010.
Ve vztahu k výrokům rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích, shora uvedeným pod body 2., 3. a 4. potom není ústavní stížnost přípustná; soud zde totiž z pohledu rozhodovacích důvodů rozhodoval o otázkách s relativně samostatným skutkovým základem, tj. šlo o rozhodování ve vztahu k subsumpčním podmínkám, jež jsou ve věci stěžovatele oproti oněm determinujícím rozhodnutí o stížnosti [§71 odst. 3, §67 písm. c) tr. řádu] - (byť toliko zčásti) odlišné, pročež tyto výroky lze napadnout stížností, o níž přísluší rozhodovat obecnému soudu. To konečně - odkazem na (v tomto rozsahu) nesprávné poučení - tvrdil v ústavní stížnosti i stěžovatel s tím, že stížnost nepodal, aniž by uvedl důvod, který mu v tom zabránil (k tomuto v podrobnostech nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 104/08; ačkoliv stěžovatel své argumenty poukazem na judikaturu Ústavního soudu nepodkládá, pro korektnost v této souvislosti nutno zmínit, že svůj přístup Ústavní soud musel podložit pohledem své dřívější judikatury, neboť později vydanému nálezu sp. zn. III. ÚS 1926/10 nepředcházel postup předpokládaný §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
V důsledku toho, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud (v rozsahu otevřeném jeho přezkumu) neshledal, jakož i dílem pro nepřípustnost návrhu, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu