ECLI:CZ:US:2012:2.US.3941.11.1
sp. zn. II. ÚS 3941/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. I. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 464/2011-153 ze dne 7. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 15 Nc 7642/2006-137, bylo zjištěno, že obvodní soud nařídil dne 30. 1. 2007 podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 27 C 78/2003-134 ze dne 28. 6. 2005 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 503/2005-158 ze dne 8. 3. 2006, k vymožení pohledávky oprávněných ve výši 4. 025,- Kč, nákladů oprávněných a nákladů exekuce, které budou určeny v příkazu soudního exekutora, exekuci na majetek stěžovatelky a jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Moniku Elfmarkovou. Stěžovatelka navrhla zastavení exekuce s tím, že Nejvyšší soud na základě jejího dovolání rozsudky, které se staly podkladem nařízení exekuce, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 14. 6. 2010 uvedenou exekuci zastavil a rozhodl, že oprávnění jsou povinni nahradit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 25.706,80 Kč. K odvolání oprávněných Městský soud v Praze výrok o náhradě nákladů exekuce zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tento soud poté usnesením ze dne 8. 7. 2011 stěžovatelce uložil povinnost nahradit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 7.800,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Své rozhodnutí odůvodnil odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a okolností, že to byla stěžovatelka, která nerespektovala pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, byť později zrušené, a stíhá ji tak povinnost k náhradě nákladů exekuce. Městský soud v Praze napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že stěžovatelkou tvrzené skutečnosti - existence dovolání a následné zrušení exekučního titulu - nemohou být samy o sobě podkladem pro závěr o procesním zavinění oprávněných, kteří podali návrh na nařízení exekuce na podkladě materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu a nemohli předvídat ani nijak ovlivnit zrušení titulu Nejvyšším soudem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávné právní hodnocení i chybně provedený výklad příslušné judikatury. Považuje za nesporné, že exekuční titul byl na základě jejího dovolání zrušen, a označuje za absurdní, že by za této situace měla být zavázána k náhradě nákladů exekuce. Dle jejího názoru oprávnění jednali s rizikem, že mimořádnému opravnému prostředku může být vyhověno a právní titul tak může odpadnout. Podotýká, že dovolání je zcela legitimní opravný prostředek podle občanského soudního řádu a na řízení, pokud je dovolání podáno, nutno pohlížet jako na procesně neuzavřené. Poukazuje na procesní charakter ustanovení §89 exekučního řádu a má za to, že uvedené ustanovení mělo být aplikováno ve znění k datu zastavení exekuce, nikoli k datu jejího zahájení. Nadto má za to, že ve znění platném do 31. 12. 2007 byla dikce ustanovení taková, že za podmínky zastavení exekuce "může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce", nemá soud možnost úvahy v tom směru, zda uloží uhradit tyto náklady povinnému či oprávněnému. Je-li konstatováno, že "dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil", jedná se o ustanovení hodnotící tzv. procesní neúspěch bez možnosti zkoumání, kdo hmotně právně měl či neměl pravdu. Má za to, že oprávnění zavinili zastavení exekuce, neboť pokud by návrh na exekuci ve sporu, který ještě nebyl procesně ukončen, nepodali, nemohlo by zrušením exekučního titulu Nejvyšším soudem dojít k zastavení exekučního řízení.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů, k němuž tyto soudy dospěly výkladem ustanovení §87 odst. 3 a §89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V projednávaném případě však nezjistil, že by soudy provedená interpretace příslušných ustanovení exekučního řádu byla svévolná.
V dané věci byla exekuce nařízena na základě návrhu oprávněných, doručeného soudu dne 27. 12. 2006, a to usnesením ze dne 30. 1. 2007, tedy za účinnosti exekučního řádu účinného do 31. 12. 2007. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/06, II. ÚS 594/10) bylo třeba i zastavení exekuce posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2007. Stěžovatelce proto nelze přisvědčit v názoru, že měl být aplikován exekuční řád ve znění k datu zastavení exekuce. Původní právní úprava (účinná do 31. 12. 2007) byla jednoznačně vyložena ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, z něhož lze vyvodit, že principiálně hradí náklady exekuce exekutorovi povinný (§87 odst. 3 exekučního řádu). Oprávněného lze k jejich úhradě zavázat výjimečně; pro takové posouzení platí kritéria, obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu). Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou může být situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat.
V dané věci je nepochybné, že podkladem pro nařízení exekuce bylo rozhodnutí, které v době podání návrhu na nařízení exekuce bylo v právní moci a bylo vykonatelné, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by oprávněným muselo být z okolností případu zjevné, že exekuce bude neúspěšná, a že by tedy návrh nebyl podán s náležitou pečlivostí. Ze žádné z těchto skutečností nelze vyvozovat zavinění oprávněných na zastavení exekuce. Konstrukce procesního zavinění oprávněných založená pouze na tvrzení, že exekuční titul byl po nařízení exekuce zrušen, je nedostačující. V této souvislosti je možno odkázat na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010, který řešil skutkově i právně obdobou věc, a v němž se uvádí, že pokud byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podán na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů a oprávněný nemohl jejich zrušení předvídat ani jinak ovlivnit, nelze mu vytýkat nedostatek náležité opatrnosti. Povinnost povinného hradit v tomto případě náklady exekuce Ústavní soud v uvedeném nálezu odůvodnil tím, že v době nařízení exekuce bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení. Uvedený závěr dopadá i na nyní projednávanou věc, neboť stěžovatelka rovněž nerespektovala pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, a stíhá ji tak povinnost k náhradě nákladů exekuce.
Obecné soudy se při řešení otázky, který z účastníků zaplatí náklady exekuce, jež byla zastavena z důvodu, že exekuční titul byl po nařízení exekuce zrušen, shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu i svou judikaturou, na niž odkázaly, důsledně řídily. Nelze proto dospět k závěru, že svým postupem porušily tvrzené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Předmětná výše nákladů exekuce (7.800,- Kč) se nadto pohybuje v rámci tzv. bagatelních částek, které zpravidla pro svůj význam (výši) nejsou schopny dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1325/11, I. ÚS 2752/11, II. ÚS 2187/11, III. ÚS 2546/11, všechna dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu