ECLI:CZ:US:2012:3.US.1600.12.1
sp. zn. III. ÚS 1600/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. G., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem AK se sídlem Zahradnická 6, 603 00 Brno, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 13. května 2011 č. j. OAM-6183-6/DV-2011 a proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. února 2012 č. j. MV-95208-6/SO-2011, za účasti 1) Ministerstva vnitra ČR a 2) Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. dubna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 13. května 2011 č. j. OAM-6183-6/DV-2011, jakož i rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. února 2012 č. j. MV-95208-6/SO-2011, a to pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 13. května 2011 č. j. OAM-6183-6/DV-2011 bylo s odkazem na ust. §56 odst. 1 písm. d) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o pobytu cizinců") rozhodnuto, že dlouhodobé vízum (k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání na území České republiky) se žadateli I. G. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") neuděluje. Zamítavé stanovisko bylo správním orgánem odůvodněno tím, že z vlastního šetření správního orgánu a z doložených náležitostí žádosti o dlouhodobé vízum vyplynuly najevo skutečnosti, dokládající, že náklady spojené s pobytem cizince na území by nesla Česká republika.
Dne 17. června 2011 podal stěžovatel prostřednictvím svého zmocněného zástupce u Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza dle ustanovení §180e zákona o pobytu cizinců.
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako odvolací orgán ve svém rozhodnutí ze dne 1. února 2012 č. j. MV-95208-6/SO-2011 stěžovatelově žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání nevyhověla. Opětovně rozhodla, že v daném případě existují důvody pro postup podle ustanovení §56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, tj. pro neudělení dlouhodobého víza, neboť v daném případě byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že žadatel hodlá zneužít dlouhodobé vízum k jinému účelu, než který je uveden v žádosti o udělení víza.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že všechny skutečnosti, které dle zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen k žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání doložit, řádně doložil. Nevykázání účetních závěrek družstva Staves, podle stěžovatele nemůže být legitimním důvodem pro neudělení víza. Podle názoru stěžovatele nelze vyvozovat kategorické závěry o neschopnosti zaměstnavatele zajistit cizince během pobytu z toho, že zaměstnavatel nezveřejnil účetní listiny v elektronické evidenci, a to především za situace, kdy ani zveřejněním příslušných účetních výkazů a nahlédnutím do nich nelze dle stěžovatele učinit pevný názor o tom, zda zaměstnavatel je nebo není schopen zajistit někomu stálý příjem. Stěžovatel namítá, že existuje velké množství společností, které jsou ekonomicky ve ztrátě, a přesto hradí své závazky vůči zaměstnancům. Současně je známo, že mnoho společností nedokládá pravidelně účetní závěrky do elektronické evidence, avšak nejsou automaticky platebně neschopné. Stěžovatel poznamenává, že družstvo Staves má již veškeré účetní výkazy v elektronické podobě řádně zveřejněné a současně tyto doklady byly doloženy v rámci žádosti o nové posouzení. Dle stěžovatele správní orgán prvního stupně tím, že zamítl žádost o udělení víza na základě nesplnění náležitosti, která není stanovena v zákoně, postupoval nad rámec zákona a překročil tak meze správního uvážení (čl. 2 odst. 2 Listiny). Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí prvostupňového orgánu nebylo řádně odůvodněno. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako odvolací orgán se nevypořádala se všemi jeho námitkami uvedenými v jeho žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza a porušila rovněž právo stěžovatele na to, aby o jeho opravném prostředku bylo rozhodnuto v zákonné lhůtě.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se Ústavní soud v minulosti již zabýval v řadě případů. Veškerá jeho dosavadní rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza (a rovněž tak prodloužení doby platnosti víza) není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. Tímto způsobem postupně judikovaly všechny senáty Ústavního soudu.
Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje (sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. IV. ÚS 85/04, na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (sp. zn. IV. ÚS 85/04, sp. zn. III. ÚS 99/04, sp. zn. III. ÚS 219/04, sp. zn. III. ÚS 260/04). Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok (ust. §51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit (sp. zn. Pl. ÚS 10/2008).
Ve vztahu k soudnímu přezkumu rozhodnutí o neudělení víza Ústavní soud konstatoval (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 33/11, sp. zn. III. ÚS 2909/09, sp. zn. I. ÚS 394/06), že ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony, přičemž však platí, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není; jak soudní řád správní formou kompetenčních výluk (§70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního), tak i zvláštní zákony identifikují "některé úkony správního orgánu", jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny, a tak tomu je i v případě správního rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o neudělení víza (§171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 31. prosince 2010, ust. §171 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 427/2010 Sb., účinném od 1. ledna 2011). Podle čl. 36 odst. 2 Listiny nesmí sice být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, avšak o takové právo v daném případě nejde.
V nálezu ze dne 24. dubna 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 se Ústavní soud opětovně (předtím viz usnesení sp. zn. I. ÚS 394/06 a sp. zn. I. ÚS 602/03) zabýval návrhem na zrušení ustanovení §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění zákona č. 427/2010 Sb., respektive na vyslovení protiústavnosti §171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění do 31. prosince 2010, a dospěl k závěru, že na dosud traktovaném závěru, dle něhož v případě rozhodnutí o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod, trvá. Je tudíž v kompetenci zákonodárce toto řízení vyloučit ze soudního přezkumu, aniž by se tím dostal do rozporu s dikcí čl. 36 odst. 2 Listiny.
Počínaje dnem 1. ledna 2011 byl přezkum správních rozhodnutí o neudělení víza svěřen Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Ta sice je organizační součástí ministerstva a ministr vnitra jmenuje a odvolává předsedu a ostatní členy komise (§170a odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 427/2010 Sb.), ovšem její členové jsou ve svém rozhodování na ministerstvu nezávislí (odst. 9 téhož ustanovení). Nezávislost rozhodování je posílena i organizačním uspořádáním komise; ta jedná a rozhoduje v tříčlenných senátech, přičemž většina členů senátu musí být odborníci, kteří nejsou zařazeni v ministerstvu (§170b zákona o pobytu cizinců).
Ve vztahu k souzené věci lze uvést, že z rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců je zřejmé, že tato se žádostí stěžovatele zabývala a dostatečným způsobem odůvodnila, proč v rámci nového posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza nad 90 dnů postupovala podle ustanovení §56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Ústavní soud ověřil, že závěr komise o tom, že skutečnosti nasvědčují tomu, že žadatel hodlá zneužít dlouhodobé vízum k jinému účelu, než který je uveden v žádosti o udělení dlouhodobého víza, byl v napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodněn. Stejně tak shledal Ústavní soud dostatečným odůvodnění rozhodnutí prvostupňového správního orgánu.
Napadá-li stěžovatel v ústavní stížnosti pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97). Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 716/06). Své uplatnění může námitka průtahů v řízení nalézt v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž zakládá právo na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, za který se považují i průtahy v řízení (viz též usnesení sp. zn. IV. ÚS 1815/12).
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu