ECLI:CZ:US:2012:3.US.1674.12.1
sp. zn. III. ÚS 1674/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 3. února 2012 č. j. SV 23/2010-343, usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. března 2012 sp. zn. 2 KZV 23/2010 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, Městského státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství v trestní věci vedené u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 pod sp. zn. SV 23/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 5. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "OSZ pro Prahu 1") ze dne 3. února 2012 č. j. SV 23/2010-343, kterým bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, jakož i usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ v Praze") ze dne 14. března 2012 sp. zn. 2 KZV 23/2010, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuta stěžovatelova stížnost proti prvně uvedenému rozhodnutí.
Dále jejím prostřednictvím stěžovatel brojil proti postupu státního zástupce OSZ pro Prahu 1, a to jednak v podobě údajně nepravdivého sdělení ze dne 24. 1. 2012 č. j. SV 23/2010-342, v jehož důsledku mu byl Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále též jen "obvodní soud") odňat původně ustanovený obhájce a byl mu ustanoven obhájce jiný, jednak ve formě zákazu, na jehož základě mu (stěžovateli) bylo znemožněno sledovat přenos z provádění odděleného výslechu svědka a tím i uplatňovat právo formulovat a klást tomuto svědkovi otázky, přičemž se domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství (dále jen "NSZ"), Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, MSZ v Praze a OSZ pro Prahu 1 pokračovat "v zásazích do práv obhajoby popíráním právní moci zahájeného trestního stíhání usnesením č. j. SV 23/2010-2 ze dne 30. 6. 2010 a účelově navrhovat změny ve vedení nutné obhajoby sledující nelegitimní cíle", a aby MSZ v Praze a OSZ pro Prahu 1 uložil obnovit stav před porušením jeho ústavně zaručených práv tím, že "umožní stěžovateli řádné uplatnění práv obviněného na kontradiktorní výslech svědka za přítomnosti původně ustanoveného obhájce opatřením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j: 43 Nt 1596/2010 ze dne 26. července 2010" a dále že "umožní stěžovateli řádné uplatnění jeho práva účastnit se výslechu svědka formou přenosu z výslechu a osobně se podílet na formulaci otázek kladených svědkovi prostřednictvím svého obhájce či prostřednictvím vyslýchajícího orgánu". Tvrdil přitom, že státní zastupitelství i obvodní soud zasáhl do jeho ústavně chráněných práv a svobod, zejména do práva být stíhán jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a do práva na spravedlivý proces [čl. 7 odst. 2 (míněn zřejmě čl. 8 odst. 2) a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. V doplnění své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených usnesení také z důvodu porušení svého práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
V dané ústavní stížnosti stěžovatel namítá "duplicitu" svého trestního stíhání s odůvodněním, že toto již bylo zahájeno usnesením státního zástupce OSZ pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2010 č. j. SV 23/2010-2 (ve spojení s usnesením státní zástupkyně MSZ v Praze ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 2 KZV 23/2010), přičemž obsáhle polemizuje s právním názorem státní zástupkyně NSZ vysloveným v usnesení ze dne 29. 10. 2010 sp. zn. 1 NZT 262/2010, kterým bylo podle §12a odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §24 odst. 1 tr. ř. per analogiam rozhodnuto o příslušnosti státního zástupce OSZ pro Prahu 1 k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a ze kterého napadená usnesení vycházejí. Dle tohoto rozhodnutí bylo "původní" usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno státní zástupkyní MSZ v Praze v plném rozsahu, přestože záměrem této zástupkyně bylo je zrušit pouze částečně. V souvislosti s tím stěžovatel napadá procesní úkony, které orgány činné v trestním řízení na základě citovaného usnesení státní zástupkyně NSZ učinily, konkrétně pak že mu byla obvodním soudem (účelově) "zrušena nutná obhajoba" a že mu byl ustanoven další obhájce, a dále namítá, že v jeho trestní věci působí (rozhodují) nepříslušné orgány. Stěžovatel taktéž tvrdí, že dne 5. 3. 2012 byl proveden státní zástupkyní výslech svědka, při němž bylo "novému" obhájci umožněno klást otázky pouze písemnou formou, a že on samotný byl z účasti na daném úkonu vyloučen zcela. Namítá rovněž, že napadená usnesení neobsahují řádné odůvodnění, resp. že odporují požadavkům ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř., neboť v nich není uvedeno, jakými úvahami byl státní zástupce při svém rozhodování veden, na základě jakých podkladů rozhodoval, ze kterých listin či pravomocných rozhodnutí vyvodil své právní závěry o neplatnosti pravomocného výroku usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 6. 2010. Výrok napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání prý také popisuje celou řadu jednání, aniž by bylo zřejmé, z jakého důvodu má jít o jednání trestné, a tudíž je dané rozhodnutí zcela nesrozumitelné. Napadené usnesení státní zástupkyně MSZ v Praze pak má být věcně nesprávné a nepřezkoumatelné, neboť se řádně nevypořádalo s jeho stížnostními námitkami.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, neboť v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně; zejména se tak může stát, je-li dané rozhodování spojeno se zásahem do osobní svobody jednotlivce [srov. např. nálezy ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221) a dále usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, ze dne 29. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 262/03 (dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy pojímána velmi restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní; "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" [usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Konkrétně k otázce zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, Ústavní soud opakovaně uvádí, že se jedná o procesní rozhodnutí, které - byť jistě s sebou nese pro dotčený subjekt nepříznivé dopady - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností; důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Tento soud ostatně ani nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti (opodstatněnosti) předmětného obvinění, neboť by to odporovalo jeho postavení a funkci, které mu jsou v ústavním systému vymezeny [srov. především čl. 83 Ústavy České republiky], ledaže snad by šlo o natolik neodůvodněný, příp. i nedůvodný zásah orgánů činných v trestním řízení, který by (tak) bylo možno označit za zjevně svévolný (nebo dokonce šikanózní). Důvody ke svému zásahu tak Ústavní soud shledal v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí státní zastupitelství vedly, usoudit, samotné usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání však Ústavní soud věcně přezkoumávat odmítl [srov. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471) a usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)].
V posuzované věci stěžovatel v podstatě brojí proti usnesení státní zástupkyně NSZ ze dne 29. 10. 2010 sp. zn. 1 NZT 262/2010, jež se promítlo v dalším postupu orgánů činných v trestním řízení. Předně je třeba zmínit, že toto usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností, ta však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2007/11 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta s tím, že toto usnesení bylo řádně a ústavně konformně odůvodněno a že (navíc) pouhá deklarace skutečnosti, že se řízení nacházelo ve fázi před zahájením trestního stíhání, nebyla způsobilá dotknout se základních práv stěžovatele. Vzhledem k tomu, že žádné pochybnosti stran ústavnosti předmětného postupu NSZ nevznikly, nutně se tento závěr musí týkat dalšího postupu státních zastupitelství nižších stupňů, pokud z daného usnesení vycházely, což platí i pro "nové", tj. ústavní stížností napadené usnesení o zahájení trestního stíhání. Uvádí-li stěžovatel, že toto rozhodnutí postrádá náležitosti podle §160 odst. 1 tr. ř., resp. že není řádně odůvodněno, Ústavnímu soudu není z ústavní stížnosti zcela zřejmé, v čem konkrétně mají tyto vady spočívat. Pokud stěžovatel míní, že se v něm státní zástupce nezabýval otázkou "duplicity" zahájení trestního stíhání, pak ten - vzhledem k uvedenému usnesení státní zástupkyně NSZ - k tomu neměl žádný důvod, námitku v tomto směru stěžovatel následně uplatnil ve stížnostním řízení, přičemž státní zástupkyně MSZ v Praze se jí v ústavní stížností napadeném usnesením zabývala a vypořádala. Možno dodat, že výrok napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje detailní popis jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu, stejně tak i jeho právní kvalifikaci, v jeho odůvodnění je specifikována, z jakých důkazů či indicií, resp. z jakých skutečností, které z těchto důkazů či indicií plynou, státní zástupce vycházel a jaký závěr z nich vyvodil. Ostatně stejnou otázkou se již zabýval a ústavně konformním způsobem vypořádal stížnostní orgán, a tak Ústavnímu soudu nezbývá než na odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně MSZ v Praze stěžovatele odkázat.
V souzené ústavní stížnosti stěžovatel také napadá jednotlivé procesní úkony s tím, že tyto představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [srov. §72 odst. 1 písm. a), §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle judikatury Ústavního soudu však u "jiného zásahu orgánu veřejné moci" zpravidla půjde o jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který - v době tohoto útoku - představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Právě tuto poslední podmínku nesplňují (ústavní stížností napadené) kroky státního zástupce OSZ pro Prahu 1, které vedly ke "zrušení" nutné obhajoby" a k ustanovení obhájce (např. ve formě stěžovatelem zmiňovaného sdělení ze dne 24. 1. 2012 č. j. SV 23/2010-342), neboť tyto se projevily až v příslušných rozhodnutích obvodního soudu - konkrétně v opatření ze dne 6. 2. 2012 sp. zn. 43 Nt 1596/2012 a ze dne 17. 2. 2012. Uvedená rozhodnutí stěžovatel touto ústavní stížností nenapadl (a tudíž zde není třeba řešit otázku včasnosti a přípustnosti eventuálně podaného návrhu). Obdobně je třeba nahlížet na námitku údajně nesprávného provedení výslechu svědka dne 5. 3. 2012, neboť ani tato eventuální procesní vada samostatně nemůže vykázat žádné dopady do základních práv či svobod stěžovatele, a může se projevit až v rozhodnutí ve věci samé, přičemž bude především věcí obecných soudů, jak tuto námitku, mířící do vad tzv. důkazního řízení, posoudí, bude-li ovšem taková v průběhu dalšího řízení vznesena.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu