ECLI:CZ:US:2012:3.US.3093.11.1
sp. zn. III. ÚS 3093/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 1. 2011, č. j. 1 VZN 2740/2010-6, usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2011, č. j. 0 SV 7/2011-2, a usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2 KZV 6/2011-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), resp. právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2011, č. j. 1 VZN 2740/2010-6, rozhodl s poukazem na §25 tr. řádu per analogiam tak, že se trestní věc podezřelého npor. Policie ČR V. V. (stěžovatele) z důležitých důvodů odnímá státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích a přikazuje se k provádění úkonů v trestním řízení státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1.
V návaznosti též na toto rozhodnutí státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 usnesením ze dne 29. 6. 2011 č. j. 0 SV 7/2011-2, podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatele pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a zločin podplácení podle §332 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákoníku. Označeným usnesením bylo zahájeno trestní stíhání rovněž dalších spoluobviněných pro trestné činy zde specifikované.
Stížnosti stěžovatele a spoluobviněných proti tomuto rozhodnutí státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2011 č. j. 2 KZV 6/2011-73, jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel - v ústavní stížnosti - má za to, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že na základě "pouze hypotetických a spekulativních závěrů" státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze vydal usnesení o zahájení trestního stíhání "místně nepříslušný orgán", jestliže je jím Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1; "nezákonné usnesení o delegaci" pak podle stěžovatele "ohrožuje i další osud řízení", přičemž aplikovatelnost ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny - týkajícího se práva na zákonného soudce - i na určení místní příslušnosti státního zastupitelství stěžovatel dovozuje z analogického použití institutu odnětí a přikázání věci jinému soudu podle §25 tr. řádu Vrchním státním zastupitelstvím. Vyslovuje pak přesvědčení, že delegace odporuje dalším zákonným kritériím pro stanovení místní příslušnosti, zejména místu spáchání trestného činu a bydlišti všech obviněných a případných svědků, což koliduje i se zásadou hospodárnosti trestního řízení. Za nepodložené považuje stěžovatel úvahy státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze o vztazích vůči státním zástupcům Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, resp. o okolnostech uváděných ke zpochybnění objektivity projednávání věci. Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v účinném znění, připouští možnost odejmout věc místně nepříslušnému státnímu zastupitelství a její přikázání jinému pouze v případě, že vedoucí státní zástupce příslušného státního zastupitelství je vyloučen z projednávání věci, což je procesní situace, která v dané věci nenastala. Nejsou založeny ani okolnosti, tvrdí dále stěžovatel, které by odpovídaly ustálenému výkladu §25 tr. řádu; rozhodnutí o delegaci má zcela výjimečnou povahu a jeho vydání musí být opodstatněno důležitými důvody, vylučujícími svévolné obcházení zásady zákonného soudce a "výběr soudů a soudců" či ("per analogiam") státních zástupců "ad hoc".
Stěžovatel současně v ústavní stížnosti polemizuje s úsudkem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, resp. Městského státního zastupitelství v Praze, že v jeho jednání lze spatřovat naplnění skutkových podstat shora konkretizovaných trestných činů, zejména výtkami, že v řízení o přestupku spáchaném Ing. D. "nevykonával svoji zákonem svěřenou pravomoc" (příslušníka Policie ČR) a jeho komunikace s obviněným R. má být interpretována v širším rámci jejich dlouhodobých přátelských vazeb.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se státní zastupitelství vytýkaným postupem v přípravném řízení při odnětí a přikázání věci (§25 tr. řádu, per analogiam), resp. zahájení trestního stíhání (§160 a násl. tr. řádu) dopustila pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces, resp. práva na zákonného soudce, jichž se stěžovatel dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými usneseními státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).
Z napadených usnesení státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze se především podává otázka zvláštního postavení pachatele coby subjektu trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutku, jak jej stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech, jako je tomu v daném případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak zhusta uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o "pravdivosti" v něm obsažených "údajů".
Námitkami stěžovatele, že stíhané jednání skutkové podstaty specifikovaných trestných činů nenaplňuje, se zabýval již státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k právě řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že uvažované nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v §160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují očividně rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že sama usnesení státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze postrádají z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění (§134 odst. 2, §160 odst. 1 tr. řádu); rozhodující orgány se vyjádřily ke stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. sp. zn. II. ÚS 258/02).
K samotné ústavněprávní regulérnosti použití §25 tr. řádu, per analogiam, ve vztahu k procesnímu kontextu přípravného řízení, jmenovitě jím determinovaného konkrétního státního zastupitelství, se Ústavní soud vyslovil - implicite - v usnesení ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3361/10, aniž by tomu odpovídající postup a priori zpochybnil.
Stěžovatelova oponentura očividně přímý vztah k čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož se dovolává, nemá; ostatně postup státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze neurčuje ani místní příslušnost trestního soudu podle §18 a násl. tr. řádu, pročež práva stěžovatele zaručená tímto ustanovením Listiny nemohou být jím zpochybňovaným procesním postupem bezprostředně dotčena.
Lze uvážit její uplatnění jen v nejširších mezích tzv. spravedlivého procesu, totiž prostřednictvím čl. 36 odst. 1 Listiny.
Byť lze stěžovateli přisvědčit potud, že z napadených usnesení se nepodává detailní informace, která by spolehlivě odůvodnila úsudek, že z rozhodování v předmětné věci jsou vyloučeni všichni státní zástupci Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, kasační zásah Ústavního soudu by přesto nebyl výstižný.
Přiměřeně lze vycházet z ustáleného názoru (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. ÚS 342/06, sp. zn. I. ÚS 371/04), že nestrannost soudce je třeba hodnotit i z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně sehnatelné dostatečné záruky, vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti; jako nestranný se také soudce musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není. Tuto (alespoň minimální) - "veřejnou" - bázi nedostatku nestrannosti pak lze spatřovat v kontextu úvah státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze o vnitřní logice vztahů mezi Okresním státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích a místním policejním orgánem, jehož příslušníkem stěžovatel byl.
Praktický dosah kritiky vtělené do ústavní stížnosti je omezen též okolností, že v části směřující proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze jde o návrh opožděný (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť s obsahem a procesními důsledky tohoto usnesení byl stěžovatel obeznámen nejpozději prostřednictvím usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jemu doručeného dne 11. 7. 2011, přičemž ústavní stížnost podal k poštovní přepravě až dne 13. 10. 2011.
Uplatní se tudíž závěr, že obsah napadených usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 38 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ohledně samotného usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze je namístě i postup podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jenž vede k témuž výsledku, totiž k odmítnutí návrhu po opožděnost.
Stěžovateli se připomíná, že byl-li posléze obžalován, je mu k procesnímu zpochybnění trestního obvinění k dispozici celé další trestní řízení, včetně eventuálních opravných prostředků v režimu obecného soudnictví, resp. následný ústavněprávní přezkum v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu