ECLI:CZ:US:2012:3.US.3997.12.1
sp. zn. III. ÚS 3997/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2012 č. j. KZV 60/2012-1260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesení označenému v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel uznává, že "důvodnost sděleného obvinění je předmětem celého dalšího trestního řízení", současně však dovozuje, že "chaotičnost obvinění" ztěžuje provádění "logicky souvisejících" důkazů a "možnost vlastní obhajoby", čímž "negativně poznamenává ... celkový budoucí výsledek".
Namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k trestnému činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje právní větu, čímž je mu odňata možnost "rozpoznat svoji pozici z hlediska toho, jaké jednání je mu konkrétně kladeno za vinu"; není zřejmé, pro jaké jednání "je vlastně stíhán" a "v čem může spočívat jeho obhajoba".
Policejnímu orgánu vytýká, že uvažoval o dvou zvlášť přitěžujících okolnostech, a sice členství v organizované skupině podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a výši údajného prospěchu podle §256 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Výroková část rozhodnutí pak zcela opomenula specifikaci subjektivní stránky trestného činu. Právní názor státního zástupce, že v rozhodných souvislostech postačuje nedbalostní zavinění, neodpovídá úpravě §24 odst. 1 tr. zákoníku, neboť účast v organizované skupině tuto formu zavinění vylučuje. Tím podle stěžovatele došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege.
V dalším okruhu námitek stěžovatel zpochybňuje usnesení krajského státního zastupitelství a policejního orgánu stran absence odůvodnění konkrétními důkazy. Za "zcela zásadní" stěžovatel považuje, že v usnesení o zahájení trestního stíhání není uvedeno "žádné konkrétní hodnocení důkazů", přičemž "toto je nahrazeno paušálním odkazem". Inkriminovaný skutkový děj není v obvinění popsán, a tedy nemůže být v průběhu trestního řízení jakkoli "upřesněn"; podle stěžovatele není patrné, co "se zde vlastně má přesně dokazovat" a státní zástupce proto "nebude schopen plnit" svá oprávnění podle §175 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu. V ústavní stížností napadeném usnesení, resp. v procesně předcházejícím usnesení policejního orgánu nedošlo k vymezení jeho "přesné pozice" ve vztahu k "jeho údajným spolupachatelům", "specifickému popisu jeho jednání" ani k objasnění, "o prospěchu koho (a v jaké výši) se zde vlastně hovoří".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, odbor závažné hospodářské trestné činnosti ze dne 31. 7. 2012 č. j. OKFK-268-599/TČ-2011-251101 podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zločin podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Ústavní stížností napadeným usnesením státního zástupce byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) stěžovatelova stížnost zamítnuta.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení §134 odst. 2, §158 a §160 odst. 1 a tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat szásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).
Z usnesení policejního orgánu se především podává vymezení pachatelství stěžovatele ve vztahu ke zločinu podplácení podle §332 odst. 1 věta prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a spolupachatelství stěžovatele podle §23 tr. zákoníku ve vztahu ke zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákoníku, resp. které objekty trestných činů, kým a za jakých okolností měly být označenými jednáními zasaženy, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutků, jak jej stěžovatel požaduje. Formulaci zachycujícími skutky v jejich základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek (resp. skutky) způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak zhusta uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o "pravdivosti" v něm obsažených "údajů".
Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabýval již státní zástupce krajského státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k právě řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že namítané nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v §160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce postrádá z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění (§134 odst. 2, §160 odst. 1 tr. řádu); státní zástupce se vyjádřil ku stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 258/02).
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu