ECLI:CZ:US:2013:1.US.4596.12.1
sp. zn. I. ÚS 4596/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti MUDr. Davida Ratha, právně zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská č. 56/11, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 14 To 623/2012-39 o ponechání ve vazbě, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2012, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 14 To 623/2012-39 o ponechání ve vazbě. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Dotčení v uvedených základních právech a svobodách stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že obecný soud nepřihlížel k námitkám a návrhům vzneseným obhajobou ve stížnosti podané proti rozhodnutí soudce Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. října 2012 č. j. 0 Nt 1618/2012-21, dosud shromážděné důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele pominul nebo bagatelizoval, důvody vazby předstižné shledal ve skutečnostech ležících mimo zákonný rámec §67 písm. c) trestního řádu, skutečnosti zeslabující obavu z útěkové vazby zcela vyloučil ze svých úvah, neprovedl žádná relevantní zjištění k možnosti nahrazení vazby opatřeními, která nejsou spojena s omezením osobní svobody stěžovatele, vyloučil ze svých úvah, resp. se nezabýval námitkou diskriminace stěžovatele orgány činnými v trestním řízení pro jeho politické přesvědčení a postavení ve společnosti a konečně své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.
V konkrétnostech pak stěžovatel odkazuje na jím podanou ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 14 To 614/2012-406 o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a o nepřijetí nabídky převzetí záruky za další chováni obviněného, kterou poskytly třetí osoby, nepřijetí písemného slibu obviněného ani jeho nabídky peněžité záruky, jež je vedena pod sp. zn. III. ÚS 4460/12. Tenorem v ní obsažené argumentace je výtka nesprávného hmotněprávního posouzení předmětného jednání stěžovatele ze strany policejního orgánu a ze strany státního zastupitelství, dále polemika ohledně provedených skutkových zjištění a konečně námitky k důvodnosti předstižné a útěkové vazby. Ve vztahu k vazbě předstižné stěžovatel uvádí, že v souvislosti s trestněprávní kvalifikací jeho předmětného jednání orgány činnými v trestním řízení vzhledem k odstoupení z funkce hejtmana Středočeského kraje již pokračovat nemůže a že výkon poslaneckého mandátu a s ním spojená oprávnění rovněž nezakládají možnost pokračovat v dané trestné činnosti. Ve vztahu k útěkové vazbě pak stěžovatel namítá, že žádné jiné skutečnosti než hrozbu vysokým trestem odůvodňující útěkovou vazbu soud ve svém rozhodnutí neuvedl, že se vůbec nezabýval dalšími skutečnostmi, které je třeba zvažovat při rozhodování o dalším trvání vazby, zejména pracovním, sociálním a rodinným zázemím stěžovatele v České republice, zajištěním veškerých finančních prostředků stěžovatele, jeho manželky a otce, zajištěním převážné části jeho nemovitého majetku, které objektivně brání jeho útěku či skrývání, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, a konečně upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, dle něhož hrozba vysokým trestem zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby dle ustanoveni §67 písm. a) trestního řádu pouze tehdy, jestliže je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu odůvodněn předpoklad, že stěžovateli hrozí uloženi trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let.
V samotné ústavní stížnosti ve věci sp. zn. I. ÚS 4596/12 pak stěžovatel dále uvádí, že vazební soud v době rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby a následně v době rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu neměl k dispozici záznam prostorových odposlechů pořízených policejním orgánem dne 14. května 2012 v době od 19,48 hodin ve vnitřních prostorách rodinného domu na adrese R., okr. Praha-západ, ani doslovný přepis těchto odposlechů, tedy důkaz či indicii, které by dle jeho přesvědčení byly způsobilé potvrdit obhajobu stěžovatele, resp. vyvrátit tvrzení policejního orgánu, že stěžovatel převzal úplatek a dopustil se tím úmyslného trestného činu přijetí úplatku, pročež dle jeho názoru soud tak rezignoval na svou povinnost zabývat se okolnostmi svědčícími ve prospěch osoby, proti níž se řízení vede, a odmítl provést důkaz jasně označený obhajobou, důkaz pro soud dostupný a proveditelný, a to celý předmětný záznam prostorových odposlechů pořízených policejním orgánem. Dle stěžovatele se dále soud nijak nevypořádal se zákonnými důvody opravňující prodloužení vazby uvedené v §71 odst. 1 trestního řádu, zejména zda ponechání stěžovatele ve vazbě vyžaduje obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nelze trestní řízení skončit.
Konečně stěžovatel namítá i skutečnost, že Mgr. Josef Gotěk, předseda senátu Krajského soudu v Praze, který rozhodoval o jeho stížnosti proti usnesení soudce Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. října 2012 č. j. 0 Nt 1618/2012-21, nepředložil senátu 14 To k posouzení dopis prof. MUDr. Ratmíra Ratha ze dne 28. srpna 2012, jehož obsah mohl být způsobilý vzbudit pochybnost o nestrannosti tohoto soudce. Stěžovatel tvrdí, že nemohl vznést námitku podjatosti soudce, neboť o dopisu a jeho obsahu až do 20. listopadu 2012 nevěděl a dle jeho názoru bylo povinností soudce, aby se vyjádřil, zda uvedený dopis jej z jeho subjektivního hlediska nevylučuje z rozhodování v této věci (subjektivní test) a následně předložil své stanovisko k posouzení celému senátu, zda obsah dopisu nemůže vzbuzovat v jiných osobách (mimo účastníky řízení) pochybnosti o nestrannosti soudce (objektivní test). Stěžovatel má za to, že Mgr. Josef Gotěk, předseda senátu 14 To Krajského soudu v Praze, svým postupem obešel ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu a zároveň ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tím porušil čl. 8 a čl. 36 Listiny.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel v souladu s ustanovením §63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s ustanovením §112 zákona č. 99/1963 Sb. navrhuje spojit věc vedenou pod sp. zn. I. ÚS 4596/12 ke společnému řízení s věcí vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3946/12, resp. III. ÚS 4460/12, neboť dle něj podané ústavní stížnosti spolu souvisejí a týkají se týchž účastníků.
V doplnění předmětné ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 7. prosince 2012, stěžovatel k předestřené argumentaci připojuje protokol policejního orgánu ze dne 8. srpna 2012 o záznamech pořízených při sledování osob a věcí s přílohou zaprotokolovaných zvukových záznamů, přepis důkazního záznamu akce - DŮVĚRA s otiskem razítka policejního orgánu a dopis prof. MUDr. Ratmíra Ratha ze dne 24. 8. 2012, adresovaný Mgr. Josefu Goťkovi, s vyznačením otisku podacího razítka Krajského soudu v Praze.
K vyžádání Ústavního soudu předložil účastník řízení, Krajský soud v Praze, dne 4. ledna 2013 vyjádření k předmětné ústavní stížnosti, v němž v plném rozsahu odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Vyslovil přesvědčení, že v něm náležitě reagoval na námitku stěžovatele týkající se právní kvalifikace stíhaného jednání, vyrovnal se s odůvodněností trestního stíhání stěžovatele ale i s dalšími v rámci řízení o stížnosti obviněného a státního zástupce proti rozhodnutí dle §72 odst. l trestního řádu relevantními otázkami, na které je znovu poukazováno v ústavní stížnosti. K námitce "utajení části prostorových odposlechů ze dne 14. 5. 2012" uvedl, že část odposlechu citovaná stěžovatelem v ústavní stížnosti není zachycena v operativním přepisu založeném ve spise, je však zachycena v materiálu, který byl dne 21. 5. 2012 předložen Mandátnímu a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a který je součásti kopie vyšetřovacího spisu, jenž byl v době rozhodování k dispozici krajskému soudu, přičemž povolení ke sledování osob a věcí dle §158d odst. 3 trestního řádu (kanceláře hejtmana MUDr. Davida Ratha v budově Krajského úřadu Středočeského kraje) vydané soudkyní Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 7. 11. 2011 ani případné výstupy z něj nebyly ke dni rozhodování krajského soudu do vyšetřovacího spisu založeny. Účastník řízení ve vyjádření dále poznamenává, že část odposlechů ze dne 14. 5. 2012 v čase 19:48 není jediným důkazem nasvědčujícím korupčnímu jednání obviněného, jediným důkazem odůvodňujícím jeho trestní stíhání.
K námitce "obejití testu nestrannosti soudce" krajský soud konstatuje, že dopis od otce obviněného MUDr. Davida Ratha, prof. MUDr. Rathmíra Ratha, byl na krajský soud doručen dne 28. 8. 2012, tedy až poté, kdy bylo ve věci obviněného MUDr. Davida Ratha krajským soudem dne 7. 8. 2012 pod sp. zn. 14 To 415/2012 poprvé rozhodnuto. Založen byl jako součást sběrného spisu sp. zn. 14 To 415/2012. Předsedou senátu 14 To Krajského soudu v Praze, jehož se týkal, byl posouzen jako nekritická a částečně urážlivá reakce otce obviněného na rozhodnutí ze 7. 8. 2012, přičemž zmíněný dopis neobsahoval námitku podjatosti a ta nebyla do současnosti žádnou oprávněnou osobou vznesena. S obsahem dopisu, který byl uveřejněn též na několika webových stránkách, byl senát rozhodující ve věci ihned seznámen, ani on následně nikdy neinicioval vydání rozhodnutí dle §31 odst. 1 trestního řádu. Předseda senátu 14 To Krajského soudu v Praze k uvedenému dodává, že se nepovažuje za vyloučeného z vykonávání úkonů trestního řízení, není u něj dána žádná z okolností uvedených v ustanovení §30 trestního řádu, pročež nebylo vydáno usnesení dle §31 odst. 1 trestního řádu o vyloučení z úkonů trestního řízení ve věci obviněného.
V závěru vyjádření je vysloven názor, dle něhož postupem soudů ani jejich rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež je navrhováno ústavní stížnost odmítnout.
V replice k předmětnému vyjádření, doručené Ústavnímu soudu dne 28. ledna 2013, stěžovatel opakuje svoje námitky ohledně právní kvalifikace svého jednání ze strany vazebního soudu, dále námitky skutkové, týkající se nezařazení záznamu prostorových odposlechů pořízených policejním orgánem dne 14. května 2012 v době od 19,48 hodin ve vnitřních prostorách rodinného domu na adrese R., okr. Praha-západ, do spisu, jejž měl vazební soud k dispozici, a jejich relevance pro posouzení věci, jakož i námitky týkající se důvodnosti postupu dle §30 a §31 trestního řádu. Konečně stěžovatel v replice vytýká vazebnímu soudu diskriminaci z politických důvodů a nezohlednění pochybení stran místní příslušnosti státního zastupitelství při zahájení trestního stíhání a rozhodování o vzetí do vazby.
Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, shledá-li porušení ústavněprávních kautel, např. není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 a další). Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat, ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení, resp. z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07, III. ÚS 144/12, III. ÚS 2397/12, III. ÚS 2875/12, III. ÚS 3650/12, III. ÚS 4428/12). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění vazby obviněného či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi.
V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud tudíž cítí být oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 689/05, nebo sp. zn. I. ÚS 161/04).
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodující soud právní námitky stěžovatele znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) a c) trestního řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však krajský soud přijaté závěry srozumitelně odůvodnil a zakotvil v dostupných zjištěních. Dostatečně zřejmý závěr, že soud použil argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení trestního řádu), k dispozici není a tuto kvalitu bez dalšího zdůvodnění nenese ani stěžovatelem předložený záznam prostorových odposlechů.
Je současně přiléhavé připomenout, že ústavnost vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud již prověřil, přičemž jeho ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu coby zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 2632/12, na něž lze přiměřeně odkázat, neboť vychází ze zásadně shodných věcných a časových souvislostí jako věc nyní projednávaná.
K jednotlivým námitkám stěžovatele stran obsahu usnesení Krajského soudu v Praze pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Krajský soud koncipoval své úvahy ve věcné souvislosti s trestnými činy, z jejichž spáchání je stěžovatel obviněn. Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce Ústavní soud (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 566/03) identifikoval s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných zločinů" podle §14 odst. 3 trestního zákoníku (resp. dříve "zvlášť závažných trestných činů" podle §41 odst. 2 trestního zákona). Uvedené zákonné ustanovení přitom zvlášť závažné zločiny definuje coby úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Podle Ústavního soudu lze pak "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
Přitom právě ze shora uvedeného vymezení trestného činu, z jehož spáchání je stěžovatel obviněn a ke kterému trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí dvanáct let (a které tak spadají do kategorie zvlášť závažných trestných činů podle §14 odst. 3 trestního zákoníku, viz stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku), a to ve spojení s konkrétními okolnostmi v napadeném usnesení uvedenými (tj. s faktem, že stěžovatel je obviněn z velmi závažné trestné činnosti a "při přihlédnutí k výši majetkového prospěchu, kdy skutečně převzatá suma více jak 32x převyšuje hranici značného prospěchu kvantifikovaného částkou 500 000,-Kč"), rozhodující soud (uvažující o hrozbě vysokého trestu ve smyslu uvedené definice) vyvodil i ústavně udržitelný závěr, že podmínky dle §67 písm. a) trestního řádu byly naplněny. Pokud tedy Ústavní soud ve své judikatuře výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem interpretuje ve smyslu individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k osobě stěžovatele, pak usuzuje, že tomuto požadavku v dané věci Krajský soud v Praze přiměřeně dostál (viz zejména v nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 3294/09 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2397/12). Jeho argumentaci - ve spojení s vymezením skutkové podstaty trestného činu, jehož se měl stěžovatel dopustit - je tak možné považovat za odůvodněné naplnění podmínky "hrozby vysokého trestu", aniž by šlo jen o takovou hrozbu "typovou", která sama o sobě (bez dalšího) pro naplnění citovaného vazebního důvodu naopak postačující není. Jinými slovy vyjádřeno, jelikož krajský soud, pokud šlo o hrozbu uložení vysokého trestu, nejen odkázal na příslušnou trestní sazbu, nýbrž i konkretizoval, jaký trest stěžovateli s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu hrozí, jeho argumentace z pohledu výše naznačených kautel z hlediska ústavněprávního obstojí.
Jde-li o důvody vazby předstižné, potřeba ústavněprávního přezkumu je v tomto okamžiku podstatně snížena existencí jiného, z hlediska ústavnosti akceptovatelného vazebního důvodu (viz výše). Ovšem ani v daném ohledu Ústavní soud zjevnou libovůli v postupu Krajského soudu v Praze nezjistil, když tento v dané souvislosti vazební důvod dle §67 písm. c) trestního řádu v případě obviněného odůvodnil délkou doby, v níž se měl dopouštět trestné činnosti a jejím spojením s výkonem veřejných funkcí, přičemž pokračování ve výkonu jedné z nich (poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) dle závěru vazebního soudu "podporuje" důvodnou obavu z opakování trestné činnosti.
Krajský soud dále adekvátně a ústavně konformně v napadeném rozhodnutí odůvodnil podmínku subsidiarity rozhodnutí o vazbě, jakož i - a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz nález sp. zn. III. ÚS 337/97 a násl.) - vazbu danosti vazebních důvodů k plynulosti trestního řízení. Ústavní soud rovněž přisvědčuje právnímu názoru obsaženému ve vyjádření účastníka řízení, dle něhož argumentace předestřená stěžovatelem nezakládá důvodnost postupu dle §30 a §31 trestního řádu.
K opakované námitce místní nepříslušnosti stížnostního soudu, takto Krajského soudu v Ústí nad Labem, jenž rozhodoval o vzetí stěžovatele do vazby, připomíná Ústavní soud usnesení sp. zn. I. ÚS 23632/12, v němž v souladu se svojí předchozí judikaturou uvedl, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce, kopíruje tuto příslušnost; ke změně místní příslušnosti soudu v daném stadiu trestního řízení dochází pouze na základě změny místní příslušnosti státního zastupitelství: "v otázce zákonného soudu či soudce ... je zapotřebí poukázat na úplné znění §26 odst. 2 trestního řádu, které uvádí, že ,soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu'." (nález sp. zn. III. ÚS 240/97). Na uvedeném stanovisku setrval Ústavní soud i v řadě svých dalších rozhodnutí. Smysl a účel takto zákonně koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení je dán nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu, kdy případné postoupení věci jinému soudu a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu by mohla zmařit dosažení účelů trestního řízení. Ústavní soud v této souvislosti proto nenalezl důvod protiústavnosti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem při přezkoumávání vazebního rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem o stížnosti stěžovatele jako obviněného. Stěžovateli v této souvislosti z pohledu zásady subsidiarity, jíž je ovládáno řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud vytknul nevyužití procesního prostředku na ochranu práva, za nějž lze považovat podnět k výkonu dohledu vedoucímu státnímu zástupci, následně pak nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství dle §12c až 12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, obsahující námitku místní nepříslušnosti dozorujícího státního zástupce, příp. stížnost na průtahy při plnění úkolů státního zastupitelství dle §16b odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Uplatnil-li stěžovatel tyto procesní prostředky na ochranu práva, ústavní stížnost směřující proti nepříslušnosti státního zastupitelství bylo nutno směřovat vůči rozhodnutím o nich.
Ústavní soud nepřisvědčil i další námitce stěžovatele, a to námitce ohledně jeho politické diskriminace. Poté, co nenalezl ústavně relevantní deficity v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, nelze diskriminaci stěžovatele spatřovat v jím tvrzené nerovnosti ve srovnání s postupem orgánů činných v trestním řízení v jiných případech. Takovéto srovnání není předmětem řízení před Ústavním soudem v dané věci a Ústavní soud v jeho rámci není oprávněn posuzovat a přezkoumávat stěžovatelem uváděné případy.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu