ECLI:CZ:US:2013:2.US.4708.12.2
sp. zn. II. ÚS 4708/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti ASÝLIE s.r.o., se sídlem Trnová 73, 252 02 Trnová, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 546/2012-102 ze dne 26. 10. 2012 a usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 8 C 172/2012-42 ze dne 24. 7. 2012 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §169 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesním rozhodnutím, jimiž bylo vyhověno návrhu vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření. Soud prvního stupně shora označeným usnesením vydal předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil, aby s pozemky parc. X/54, parc. č. X/55, parc. č. X/56, parc. č. X/57, parc. č. X/58 a parc. č. X/59 nacházející se v katastrálním území Trnová u Jíloviště, obec Trnová, prodala, darovala, převedla či jinak zcizila třetí osobě nebo je zatížila zástavním právem či jiným věcným právem ve prospěch jakékoliv třetí osoby. Soud své usnesení blíže neodůvodnil a to s poukazem na §169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Pouze uvedl, že navrhovatel osvědčil rozhodné skutečnosti a prokázal potřebu předběžné opatření nařídit, a to vzhledem k obavě, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka včasné odvolání, které Krajský soud v Praze jako nedůvodné zamítl.
Potvrzující usnesení odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvého stupně napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž tvrdí, že stížností dotčené usnesení soudu prvního stupně postrádá odůvodnění na základě §169 odst. 2 o. s. ř., které stěžovatelka pokládá za protiústavní. Tento nedostatek soud odvolací dle ní nezhojil, když dospěl k závěru, že k přerušení řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení citovaného ustanovení nejsou žádné důvody. Svou argumentaci o neústavnosti napadeného zákonného ustanovení pak stěžovatelka obsáhle rozvedla v ústavní stížnosti. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vyslovil namítané porušení základních práv stěžovatelky a zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, jakož i aby přistoupil ke zrušení ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. v části, v níž se uvádí, že soud nemusí odůvodňovat usnesení, kterým bylo zcela vyhověno návrhu na předběžné opatření podle §76 nebo §76a nebo §76b o. s. ř.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah rozporovaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV. ÚS 171/04, II. ÚS 221/98 aj.) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17).
Lze uzavřít, že shora uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují. I když odůvodnění prvostupňového usnesení zjevně absentuje, z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, z jakých skutečností soud prvého stupně dovodil prokázání potřeby zatímní úpravy, takže nelze dospět k závěru, že by jeho postup, resp. postup nalézacího soudu byl projevem libovůle. Samotné hodnocení listin a dalších okolností, na základě kterých vzaly obecné soudy za osvědčené, že zde potřeba zatímní úpravy v určitém rozsahu reálně existuje, pak s ohledem na výše řečené Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatelka brojí proti postupu soudu prvého stupně, který své rozhodnutí na základě ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zvláště pak nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009. Uvedený nález byl ovšem vydán ve vztahu k předchozí právní úpravě, kdy relevantní část uvedeného ustanovení zněla: "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, ... nemusí obsahovat odůvodnění". Za tehdejší právní úpravy obecné soudy při neodůvodňování vydaného předběžného opatření vycházely ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/2006 (stěžovatelkou rovněž citovaného), které bylo Ústavním soudem v uvedených nálezech i dalších rozhodnutích podrobeno kritice. Ani za účinnosti předchozí právní úpravy však Ústavní soud neshledal, že by citované ustanovení bylo samo o sobě protiústavní (srov. kupř. usnesení IV. ÚS 1069/08); naopak zdůraznil, že musí být interpretováno v souladu s jeho smyslem a účelem. Ani ve stěžovatelkou poukazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 tedy Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení uvedeného ustanovení, neboť dospěl k závěru, že je možné je ústavně konformně vykládat v souvislosti s konkrétními okolnostmi toho kterého případu.
Je však nutno dále uvést, že zmíněné ustanovení §169 o. s. ř. doznalo od 23. 1. 2009 změn, kdy zákonodárce rozšířil okruh případů, ve kterých soud nemusí usnesení odůvodňovat, o novou druhou větu ustanovení §169 odst. 2, která umožňuje absenci odůvodnění mimo jiné i usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření. I tato novelizovaná část ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. byla opakovaně podrobena přezkumné činnosti Ústavního soudu v souvislosti s projednáním ústavních stížností spojených s návrhem na zrušení ustanovení zákona, podaných proti neodůvodněným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření. Ani v těchto případech však Ústavní soud neshledal důvod k vydání zrušujícího nálezu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2683/10 ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 790/11 ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011). Takový důvod neshledal ani v nyní projednávané věci v souvislosti s námitkou stěžovatelky, že vzhledem k absenci odůvodnění usnesení nemohla podat náležité odvolání. Předběžné opatření bylo totiž nařízeno v rámci již probíhajícího řízení a stěžovatelce coby účastníkovi tohoto řízení musel být znám obsah spisového materiálu.
Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než aby postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a akcesorický návrh na zrušení části ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř odmítl ve shodě s ustanovením §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu