ECLI:CZ:US:2013:3.US.1037.13.1
sp. zn. III. ÚS 1037/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. B., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. února 2013 sp. zn. 4 To 86/2013 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 4 T 1/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména právo na spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu a právo na osobní svobodu, ve spojení s povinností orgánu státní moci rozhodovat pouze v souladu a v mezích zákona při šetření základních práv stěžovatele. Jedná se o práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 36 a čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv garantovaných v čl. 6 odst. 1. 2 a 3 odst. b), d) a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 10, čl. 2 odst. 3, čl. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel vytýkal obecným soudům, že napadená rozhodnutí a řízení, jež předcházelo jejich vydání, jsou v rozporu se zákonem. Tvrdil, že se jednalo o taková porušení zákona, jež znamenala zásah do práv stěžovatele chráněných předpisy vyšší právní síly - Ústavy, Listiny, Úmluvy. V první řadě stěžovatel zdůrazňoval skutečnost, že obecné soudy v jeho případě protiústavně interpretovaly podmínky naplnění vazebních důvodů. Stěžovatel uvedl, že důvody vazby, zejména koluzní, kdy soud vyhodnotil dopis poškozené manželce jako její ovlivňování (byla již vyslechnuta), jsou nepodložené a nesprávné. Obdobně stěžovatel odmítl vazební důvody podle písm. a), c), nemá důvod uprchnout či se skrývat, neboť je vázán na místo pobytu v České republice a tvrdil, že v Lotyšsku, které je součástí EU, nemá žádné zázemí. Důvod tzv. útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu okresní soud shledal toliko v trestní sazbě, kterou je stěžovatel ohrožen. Odmítl možnost dokonání trestného činu s ohledem na údajný alkoholismus, kterým netrpí, a i s ohledem na zaměstnání pomocník/posunovač na lokomotivě. Stěžovatel zásadně nesouhlasil se závěry znalců, kteří zkoumali jeho duševní stav, a soudy k tomu přihlédly. Dále poukázal na jazykové problémy, kdy se spokojil s ústním překladem, a zpochybnil přesnost zachycení jeho výpovědi. Dále tvrdil, že obecné soudy svou nečinností, spočívající v nerozhodnutí o návrzích stěžovatele, porušily výše označená práva stěžovatele, řízení trpělo značnými průtahy a bylo v rozporu s ustanovením §72 odst. 1, §71a tr. řádu. Nesouhlasil, jak se s jeho námitkou vypořádaly obecné soudy.
3. Stěžovatel požádal, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit stěžovateli vzniklé náklady řízení před Ústavním soudem.
4. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 29. ledna 2013 zamítl usnesením č. j. 4 T 1/2013-327 Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též "okresní soud") stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, neboť důvody vazby nadále trvají podle §67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
5. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") dne 12. února 2013 napadeným usnesením zamítl.
6. Proti výše zmíněným rozhodnutím brojil stěžovatel projednávanou ústavní stížností, neboť v jejich obsahu i předcházejícím řízení spatřuje opakující se porušení svých ústavně garantovaných práv.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Tato doktrína pak hraje o to významnější roli v přípravném řízení, neboť, jak Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, je nutno ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci, a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [např. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)]. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
9. Stran námitek formulovaných stěžovatelem, shodně jako v opravném prostředku, vůči naplnění vazebních důvodů dle §67 písm. a) až c) trestního řádu. Ústavní soud připomíná, že ve smyslu své dnes již ustálené judikatury se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/).
10. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat, a ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení, resp. z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07, III. ÚS 144/12, III. ÚS 2397/12, III. ÚS 2875/12, III. ÚS 3650/12, III. ÚS 4428/12; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění vazby obviněného či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi.
11. Obě rozhodnutí pak podle Ústavního soudu naplňují zmíněné zákonné standardy řádného odůvodnění. Jak je z obsahu naříkaných rozhodnutí patrno, byly si oba soudy stěžovatelových námitek vědomy a řádně se s nimi vypořádaly.
12. Stěžovatel byl obžalován pro zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, je vazebně stíhán a vazební důvody, jež byly shledány dříve, nadále trvají. Následně se krajský soud v zásadě zcela ztotožnil i se skutkovými závěry okresního soudu v otázce naplnění důvodů útěkové i předstižné vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel je cizí státní příslušník, který žije v České republice asi 2 roky a stále má vazby na domovskou zemi. Stěžovatel má diagnostikovanou poruchu osobnosti, s agresivními sklony k násilné trestné činnosti, za obdobnou trestnou činnost- vraždu - již byl v minulosti soudně postižen trestem osmi let odnětí svobody. Soud poukázal na charakterové rysy stěžovatele, který se v zátěžových situacích nedokáže ovládnout a je stíhán pro závažnou úmyslnou trestnou činnost násilného charakteru a je nyní ohrožen vysokým trestem odnětí svobody (3-10 let). Měl-li stěžovatel vyhrožovat i usmrcením manželky, kterou měl předtím vážně zranit, nelze vyčkávat, až své výhružky uskuteční, i s ohledem na jeho charakterové rysy. V případě tzv. předstižné vazby dle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu pak soudy dostatečně a logicky popsaly skutečnosti zakládající v konkrétním případě "důvodné obavy" ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu. Ze zajištěné korespondence vyplynulo, že ovlivňoval poškozenou k podání svědectví ve svůj prospěch, proto byl shledán důvod vazby koluzní podle §67 odst. b) tr. řádu.
13. Jelikož Ústavní soud neshledal žádné porušení některé z ústavních zásad, nepřísluší mu v řízení o ústavní stížnosti "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti tzv. útěkové a předstižné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde.
14. K otázce tvrzení stěžovatele, že zákonem stanovené lhůty pro omezení osobní svobody vazebním zajištěním nebyly dodrženy a jeho vazba je nezákonná, se již řádně vyjádřily obecné soudy. Krajský soud vyložil, že lhůta stanovená v ustanovení §72 odst. 3 tr. řádu byla okresním soudem respektována. Rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby nabylo právní moci dne 8. 10. 2012, tříměsíční vazební lhůta dle ustanovení §72 odst. 1 tr. řádu stanovená pro obligatorní přezkoumání vazebních důvodů měla uplynout dne 8. 1. 2013. Stěžovatel byl u téhož soudu obžalován dne 2. 1. 2013 a počala plynout třicetidenní lhůta dle §72 odst. 3 tr. řádu. Státní zástupce dne 19. 12. 2012 podal u příslušného soudu návrh o prodloužení vazební lhůty přípravného řízení, ale nebylo potřebné již o návrhu rozhodovat. Krajský soud konstatoval, že odpovídá skutečnosti, že o žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu ze dne 14. 11. 2012 nebylo rozhodováno neprodleně, ale neshledal toto důvodem pro propuštění na svobodu.
15. K dodržení lhůty dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu musí Ústavní soud v daném případě konstatovat absenci ústavněprávní roviny této problematiky, neboť obecné soudy se při výkladu zmíněných ustanovení nedopustily svévole, a tudíž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do jejich výlučné pravomoci interpretace norem podústavního práva (srov. str. 2 usnesení krajského soudu).
16. Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a neshledal procesní vady ani v tom, že stěžovatel byl zkrácen na svých právech tím, že trestnímu řízení přesně nerozuměl. Pokud byl obsah jednání stěžovateli překládán do lotyšského jazyka soudním tlumočníkem, jeho práva na obhajobu nebyla zkrácena a jeho dodatečné námitky lze vyhodnotit jako účelové.
17. Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit stěžovateli vzniklé náklady řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, důvody k takovémuto postupu neshledal (srov. nález sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 (N 26/13 SbNU 195).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu