ECLI:CZ:US:2013:3.US.612.13.1
sp. zn. III. ÚS 612/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Petra Peška a 2. PaedDr. Mirka Grossmanna, obou zastoupených Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Obvodním soudem pro Prahu 3 ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. Nt 3001/2013 a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policie ČR, Krajského ředitelství hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků, neboť jsou názoru, že jím došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně navrhli, aby Ústavní soud zakázal policejnímu orgánu "pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelů" a přikázal mu "obnovit předešlý stav před provedením domovní prohlídky", tj. aby vrátil specifikované movité věci při ní zabavené.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným příkazem rozhodl s poukazem na §83 odst. 1 a §83a odst. 1 tr. řádu tak, že se nařizuje domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor a pozemků, konkrétně na adrese trvalého bydliště stěžovatele 1. a současně sídla společnosti Amazing Golf, a. s., resp. na adrese trvalého bydliště stěžovatele 2. a současně sídla společnosti TENIS Park s. r. o.; ve výrokové části příkazu soud posléze konkretizoval policejní orgán, který prohlídky provede (viz výše).
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že z příkazu, který podle svého odůvodnění směřuje k získání účetnictví TJ Spoje Praha o. s. a souvisejících důkazů, není zřejmé, jaký je význam tohoto účetnictví ve vztahu k jejich "domnělé trestné činnosti"; rozhodující soudkyně nedocenila, že inkriminovaný dodatek nájemní smlouvy řádně schválil devítičlenný výbor TJ Spoje Praha o. s. a že došlo ke zneužití instrumentaria trestního práva pro účely opatření důkazů využitelných v rámci občanskoprávního řízení. Podle stěžovatelů není dále dovoditelné, na základě jakých konkrétních předpokladů policejní orgán prohlídky provedl jako neodkladný a neopakovatelný úkon, a odpovídající charakteristiku neobsahuje ani návrh státního zástupce ani soudní příkaz a odporuje jí též časové rozpětí mezi vydáním příkazu a jeho vlastní realizací. Stěžovatelé rovněž dovozují, že prohlídky neměly být provedeny též proto, že nepopírali, že část účetnictví mají ve své dispozici, a již po předcházejícím výslechu je dobrovolně policejnímu orgánu vydali; tento orgán přesto k prohlídkám přistoupil, a to dokonce nad rámec stanovený příkazem.
Konečně stěžovatelé s poukazem na §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu navrhli vydání předběžného opatření, jež má spočívat ve vrácení označených věcí JUDr. Pavlu Peškovi, jehož se prohlídky netýkaly (postup policejního orgánu mu znemožňuje výkon praxe advokátního koncipienta a ohrožuje též zachování profesního tajemství ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovateli namítaných ustanoveních Listiny a Úmluvy, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v odkazovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §82 a násl. tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v konkretizovaných prostorách ... je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 2 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž nutno vztáhnout k hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, přičemž jeho možnosti jsou pak v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje, nadto specificky zúženy; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu orgánu vytýkat nelze. I kdyby soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o "důvodnosti podezření", že v předmětných prostorách je věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" ve smyslu §82 odst. 2 tr. řádu] byly překročeny.
Z obsahu odůvodnění napadeného příkazu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatelé dovolávali, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě, což bez dalšího ústavněprávní reflexi nezakládá.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení předvídané §82 odst. 2 a tr. řádu], k dispozici není.
Co do námitek z nedostatečného odůvodnění příkazu k prohlídce a nedocenění zásady subsidiarity trestní represe je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že ve vymezených prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti či výstižnosti příslušných určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků slouží.
Hodnoceno z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu napadenému příkazu tedy nelze nic zásadního vytknout. Soud se v jeho odůvodnění zabýval otázkou, o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se konkretizované osoby mohly dopustit trestného jednání, a k čemu konkrétně je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení třeba. Dostatečně konkrétně též uvedl, z jakých skutečností přijaté závěry vycházejí, a lze proto uzavřít, že napadený příkaz s požadavky stanovenými v §82 tr. řádu není v kolizi; nelze mu upřít, že informaci, z jakých důvodů byla vydáno stěžovateli kritizované rozhodnutí, podává.
V protokolu procesně navazujícím na předmětný soudní příkaz je výslovně uvedeno, proč mají být dané prohlídky provedeny jako úkon neodkladný a neopakovatelný; výchozí skutečnosti byly policejním orgánem ztotožněny s "obavou ze zatajení či zničení hledaného účetnictví a dalších důkazů".
Ústavnímu soudu, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, nezřídka se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, sluší - v obecné rovině - již proto mimořádná zdrženlivost, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu (srov. sp. zn. III. ÚS 231/05, dále též sp. zn. II. ÚS 577/04, III. ÚS 231/05, I. ÚS 1813/07, I. ÚS 2816/10 či III. ÚS 3272/12). K intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení je přiléhavé přistoupit typicky tehdy, jestliže pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu nebyly dány objektivně žádné věcné důvody; nikoliv jen pro jeho povšechné (explicitní) odůvodnění, zejména lze-li takové důvody dovodit z konkrétního procesního kontextu, jako je tomu v dané věci. Tím nemá být řečeno, že nedostatek, resp. jen všeobecnost odůvodnění úkonu coby neodkladného či neopakovatelného není vážnou procesní vadou; její existence však má být reflektována primárně v rámci podústavního (instančního) přezkumu a v kontextu trestního řízení.
Ani časové rozpětí mezi vydáním předmětného příkazu a provedením prohlídek procesní postupy orgánů činných v trestním řízení v ústavněprávní rovině zásadně nediskvalifikuje.
Pochybnosti je způsobilá vyvolávat jen otázka, zda policejní orgán výslechem stěžovatelů podle §84 tr. řádu dosáhl vydání hledaných věcí, resp. zda byl tento orgán oprávněn i poté provést nařízené prohlídky. Ústavní soud nicméně zastává názor, že jeho intervence namístě není, a to zejména se zřetelem k nejistotě o obsahu a úplnosti informací zaznamenaných na stěžovateli dobrovolně vydaných paměťových médiích, která v době, kdy policejní orgán posuzoval, zda k vykonání prohlídek přistoupí, objektivně přetrvávala.
Shrnutím řečeného se dospívá k závěru, že obsah napadeného rozhodnutí soudu ani postup policejního orgánu považovat za projev libovůle - s následky porušení výše specifikovaných práv chráněných ústavním pořádkem - nelze.
Ve vztahu ke zbývajícím výhradám (a návrhu dle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je třeba mít na paměti, že ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, pročež argumentace právy jiných osob zde uplatnitelná není; v řízení o ústavní stížnosti totiž nelze uplatnit actio popularis.
To je v dané věci významné potud, že ústavní stížnost stěžovatelů právě tyto limity nerespektuje, jestliže se primárně spojuje s tvrzenými právy jiné osoby (JUDr. Pavla Peška), popř. klientů advokátní kanceláře, ve které vykonává praxi koncipienta.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a ve zbylé části podaný někým zjevně neoprávněným, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Návrh, aby Ústavní soud vydal (ve vztahu k JUDr. Pavlu Peškovi) předběžné opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud, a zvláštního výroku zde netřeba.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu