ECLI:CZ:US:2013:4.US.250.13.1
sp. zn. IV. ÚS 250/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jiřího Šťovíčka, zastoupeného Mgr. Terezou Konečnou, advokátkou, AK se sídlem Újezd 46, 118 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012 č. j. 6 Cmo 155/2012-201 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012 č. j. 47 Cm 40/2010-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel v postavení žalovaného v řízení vedeném u Městského soudu v Praze o zaplacení směnečné pohledávky přesahující patnáct milionů Kč požádal o osvobození od soudního poplatku za odvolací řízení. Městský soud v Praze jeho žádosti nevyhověl a ústavní stížností napadeným usnesením osvobození nepřiznal, neboť stěžovatel nepředložil dostatek řádně doložených informací, z nichž by mohl být učiněn kvalifikovaný závěr o jeho příjmové situaci. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
V ústavní stížnosti stěžovatel se závěry soudů obou stupňů nesouhlasil a oponoval jim. Vyjádřil se ke svému působení v jím označených obchodních společnostech s upozorněním, že mu z nich neplynou žádné příjmy, a vyloučil, že byl spoluvlastníkem nemovitostí v obci B.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy garantuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Citovaná ustanovení Listiny a Úmluvy, ani jiná jejich ustanovení, však právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují; neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Je třeba mít též na paměti, že právo na soud není absolutní a že na přístup jednotlivce k soudu mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout.
K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl, neboť úsudek soudu o "poměrech účastníka" je v tom kterém konkrétním případu výrazně individuální (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000, U 28/19 SbNU 275, či nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004, N 125/34 SbNU 281). V případě posouzení otázek v rovině jednoduchého práva a v rámci diskrečního oprávnění soudu je přezkumná role Ústavního soudu výrazně limitována a jeho zásah je na místě pouze při nesprávné aplikaci zákonných ustanovení obecnými soudy v důsledku svévole anebo za použití interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, N 33/17 SbNU 235).
V projednávané věci obecné soudy zjistily, že stěžovatel řádně nedoložil svoje příjmy (nalézací soud), resp. majetkové poměry (odvolací soud), a poté uzavřely, že důvody pro osvobození od soudního poplatku za odvolání nebyly dány. Svá rozhodnutí přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž při interpretaci a aplikaci norem podústavního práva nevybočily extrémním způsobem z jejich smyslu a účelu. Odvolací soud reagoval na odvolací námitky stěžovatele a vyjádřil se i k jím tvrzené nemajetnosti. Pokud odlišně od soudu prvního stupně zmínil majetkový podíl stěžovatele na nemovitostech v k. ú. Byšice, zůstalo toto zjištění bez jakéhokoliv vlivu na potvrzující rozhodnutí, neboť odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil.
Ústavní soud konstatuje, že ustanovení §138 o. s. ř. nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly všemožné úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího osvobození od soudních poplatků. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je zcela na účastníku řízení.
Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny opodstatněným, což vedlo i k závěru o neopodstatněnosti namítaného nerespektování čl. 2 odst. 3 Ústavy. Stejně konstatoval i ve vztahu k namítanému zásahu do práv zaručených čl. 13 Úmluvy. Z hlediska tohoto článku postačuje, aby se každý mohl dovolávat svých práv či svobod co do jejich podstaty, a to i za použití ekvivalentních ustanovení vnitrostátního práva, což se také v projednávané věci stalo.
Pokud šlo o namítané porušení čl. 90 Ústavy, toto samostatně nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu