ECLI:CZ:US:2014:1.US.1971.13.1
sp. zn. I. ÚS 1971/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem Horní nám. 55, Opava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 6. 2010, č.j. 3 T 282/2009-1609, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010, č.j. 12 To 501/2010-1739, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, č.j. 4 Tdo 138/2012-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 6. 2010, č.j. 3 T 282/2009-1609, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010, č.j. 12 To 501/2010-1739, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, č.j. 4 Tdo 138/2012-78.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 6. 2010, č.j. 3 T 282/2009-1609, byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), zčásti samostatným jednáním a zčásti ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona za jednání uvedené pod body 1) - 7) výroku o vině, a za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazena do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Praze rozhodnutím ze dne 18. 11. 2010, č. j. 12 To 501/2010-1739, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a stěžovatelku nově odsoudil pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona za jednání uvedené pod body 1) - 7) výroku o vině a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou, a dále jí byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) trestního zákona trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, č. j. 4 Tdo 138/2012-78, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné.
II.
Stěžovatelka je přesvědčena, že výše uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, které je garantováno v čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož mělo dojít také k porušení čl. 90 Ústavy. Dále dle stěžovatelky došlo k porušení presumpce neviny definované v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Konkrétně stěžovatelka namítá, že odvolací soud na str. 24 rozsudku uvedl, že: "Z protokolu o hlavním líčení je patrno, že okresní soud zpravidla nepořizoval zvukový záznam o úkonu, nicméně ke znaleckému zkoumání bude mít nepochybně k dispozici zvukový záznam jednání pořízený v řízení o odvolání....". Skutečnost však byla podle stěžovatelky zcela odlišná a odvolací soud se tímto svým nesprávným tvrzením měl vypořádat s existencí dvou spisů, z nichž jeden je dle názoru stěžovatelky utajován. Při hlavním líčení před okresním soudem byly podle stěžovatelky přehrávány (prováděny) záznamy ze spisu s označením "Adéla". Následně mělo dojít likvidaci zvukových záznamů z hlavního líčení a k pozměnění protokolů o hlavním líčení, ve kterých je nyní uvedeno, že byly přehrávány CD-romy "Brouk 1-4". Záznamy v protokolu o provedení důkazu odposlechy "Brouk" byl totiž podle názoru stěžovatelky vyhotoveny a zpracovány až po podání odvolání.
V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že je zcela nemyslitelné, aby soud prvního stupně reagoval na obsah podaného odvolání tak, že prostě "změní historii" skrze likvidaci zvukových záznamů z hlavního líčení a namísto provedených odposlechů s označením "Adéla", vloží procesním stranám neznámé a soudem neprovedené odposlechy s označením "Brouk", z nichž pak odvolací soud vyrobí jakousi "směs vět tvořících virtuální realitu", když pro účely odůvodnění vytrhá věty z kontextu odposlechů telefonních hovorů, které nikdy nebyly provedeny jako důkaz před soudem.
Stěžovatelka také namítá, že již při zveřejnění výsledků vyšetřování před podáním obžaloby jí policejní orgán odmítl předložit šanon s označením "Brouk" a tento postup měl být odůvodňován mimo jiné "neochotou stěžovatelky vypovídat proti dalším zajímavým osobám v hledáčku policie".
Podle přesvědčení stěžovatelky rozsudky soudu prvního a druhého stupně neobsahují označení relevantních důkazů, a to ať už jde o otázku zavinění či následku. Soudy se podle stěžovatelky nijak nevypořádaly s otázkou presumpce neviny. Dle názoru stěžovatelky došlo k jejímu odsouzení pouze na základě telefonních odposlechů, ze kterých však není jasné, kdo vlastně komu telefonoval a proč, zcela v nich absentuje individualizace konkrétních osob, jakož i znalecky podložená expertíza toho, zda se opravdu tyto osoby baví o věcech, které se týkají trestné činnosti.
Stěžovatelka dle svého vyjádření v ústavní stížnosti zpochybňuje vše, co je "uměle konstruováno" ke skutkům pod body 1) - 6), neboť tato konstrukce podle ní nemá oporu v provedených důkazech. Konkrétně ve vztahu ke skutku pod bodem 1) pak stěžovatelka uvádí, že v souvislosti s tímto skutkem byly přečteny výpovědi z přípravného řízení, které nebyly pořízeny kontradiktorním způsobem, nebyly pořízeny bezprostředně po údajném spáchání skutku a byly oběma svědky pořízeny pod prokazatelným policejním nátlakem.
Stěžovatelka také podává akcesorický návrh na kontrolu norem podle §74 zákona o Ústavním soudu a namítá, že poslední věta ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu je v rozporu s presumpcí neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Dle názoru stěžovatelky důkazní břemeno, které nese obžaloba, je zásadně úplné
a obžaloba musí prokázat existenci každého znaku trestného činu. Jestliže poslední věta ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu snižuje odpovědnost státního zástupce za výsledek procesu a přenáší ho na soud, je podle stěžovatelky zcela narušena "rovnost stran v řízení", neboť strany neexistují. Existují pouze orgány činné v trestním řízení na jedné straně a obžalovaný na straně druhé. Stěžovatelka má proto za to, že se jedná o "úchylku", která pro ni v konečném důsledku značí disproporcionální trestně právní postavení.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Okresního soudu v Mělníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil a Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Mělníku se vyjádřil pouze prostřednictvím vyšší soudní úřednice, která Ústavnímu soudu zaslala informaci o tom, u kterých hlavních líčení bylo využito nahrávacího zařízení. Z tohoto důvodu ústavní soud vyjádření účastníků řízení nezasílal dále stěžovatelce k replice.
Ústavní soud si také obstaral předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Nad rámec povinnosti stručného odůvodnění uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), se Ústavní soud rozhodl vypořádat s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatelky následujícím způsobem.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení, zejména ty uplatněné v odvolání a dovolání, když podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatelky zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudu. Stěžovatelka opakovaně namítá, že rozhodnutí neobsahují označení relevantních důkazů, že byla odsouzena pouze na základě domněnek a spekulací a na základě odposlechů, které však podle ní byly účelově interpretovány.
Stěžovatelka přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatelka dovolává.
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
V.
S ohledem na již zmíněné meze ústavněprávního přezkumu se pak jako nejzávažnější jeví námitka stěžovatelky, že soud prvního stupně reagoval na obsah jejího odvolání tak, že zlikvidoval zvukové záznamy z hlavního líčení a pozměnil protokoly o hlavním líčení, ve kterých je nyní uvedeno, že byly přehrávány CD-romy "Brouk 1-4", namísto odposlechů s označením "Adéla", které byly dle stěžovatelky skutečně provedeny.
Ve vztahu k této námitce stěžovatelky je po přezkoumání spisového materiálu zapotřebí konstatovat, že způsob protokolace Okresního soudu v Mělníku neodpovídá požadavkům kladeným na protokolaci příslušnými ustanoveními trestního řádu.
Ustanovení §55b odst. 1 trestního řádu stanoví, že o průběhu hlavního líčení je, nerozhodne-li z důležitých důvodů předseda senátu jinak, pořizován zvukový záznam. Trestní řád připouští z tohoto obecného pravidla výjimky "z důležitých důvodů" (např. koná-li se hlavní líčení mimo budovu soudu, mimo běžnou pracovní dobu nebo není-li k dispozici jednací místnost s nahrávacím zařízením, atp.). O tom, že v hlavním líčení nebude zvukový záznam pořizován, však musí být učiněno výslovné rozhodnutí. Vyskytne-li se rozpor mezi písemným vyhotovením protokolu a zvukovým záznamem, je třeba vycházet ze zvukového záznamu.
Ze spisového materiálu je patrné, že z některých hlavních líčení u Okresního soudu v Mělníku zvukový záznam pořizován byl, z některých však nikoliv. Tato skutečnost je zřejmá také z vyjádření vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Mělníku, ze kterého vyplývá, že zvukový záznam z hlavního líčení byl pořizován celkem v pěti případech, zatímco ve zbývajících čtyřech případech (18. 1. 2010, 15. 2. 2010, 19. 3. 2010, 12. 4. 2010) pořizován nebyl. Ve spisovém materiálu však absentuje výslovné rozhodnutí o tom, že zvukový záznam pořizován nebude a zdůvodnění tohoto postupu. Protokoly o hlavních líčeních obsahují pouze obecnou informaci, že "podle §55b trestního řádu nebude o průběhu hlavního líčení pořizován zvukový záznam". Z vyjádření okresního soudu přitom plyne, že k tomuto postupu bylo patrně přistoupeno z důvodu "úspornosti" ("jen výpověď tří, resp. čtyř svědků, odročení").
Takový postup je však nesprávný. Ústavní soud zdůrazňuje, že zvukový záznam pořízený v hlavním líčení je rozhodujícím podkladem pro závěr, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno a jak hlavní líčení probíhalo. K významu zvukových záznamů jako součásti trestního spisu viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 388/06 ze dne 17. 4. 2007, (všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Smyslem citovaných ustanovení trestního řádu je přitom právě možnost zpětného přezkoumání postupu orgánů činných v trestním řízení, aniž by vůbec připadaly v úvahu pochybnosti takového druhu, které v ústavní stížnosti prezentuje stěžovatelka. Stěžovatelka namítá, že okresní soud pozměnil protokoly o hlavním líčení, ve kterých je nyní uvedeno, že byly přehrávány CD-romy "Brouk 1-4", namísto odposlechů s označením "Adéla", které byly dle stěžovatelky skutečně provedeny. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že informace o tom, že byly přehrávány záznamy na CD "Brouka 1-4", je obsažena v protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 3. 2010 (č. l. 1480 spisu). Z tohoto hlavního líčení však nebyl podle §55b trestního řádu pořizován zvukový záznam. Správnost písemného vyhotovení protokolu o hlavním líčení tak nelze porovnat se zvukovým záznamem z tohoto hlavního líčení, čímž by jakékoli pochybnosti o možném pozměnění protokolu o hlavním líčení byly rozptýleny, resp. vůbec by nevznikly nebo by naopak byly potvrzeny.
V projednávané věci je (i přes absenci zvukového záznamu z některých hlavních líčení, resp. zdůvodněné rozhodnutí o tom, že zvukový záznam nebude pořizován) z hlediska zachování základních práv stěžovatelky rozhodující faktický obsah spisového materiálu a jednotlivých rozhodnutí soudu. Podobně jako např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 3432/11, ze dne 23. 2. 2012, Ústavní soud zdůrazňuje, že pro posouzení spravedlnosti trestního procesu má stěžejní význam to, co se ve skutečnosti prokazatelně v daném řízení odehrálo. S ohledem na obsah spisového materiálu se Ústavní soud přiklonil k názoru, že tvrzení stěžovatelky o pozměnění protokolů o hlavním líčení se nezakládá na pravdě.
K tomuto závěru Ústavní soud vede především skutečnost, že stěžovatelce bylo již v přípravném řízení dne 12. 8. 2009 umožněno nahlédnout do spisu (č. l. 710). Součástí spisového materiálu přitom již byly úřední záznamy o vyhodnocení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vedeného pod názvem akce: "Brouka-1", "Brouka-2", "Brouka-3", "Brouka-4", "Brouka-5", "Brouka-6" a "Brouka-11"). Jedná se přitom o úřední záznamy (č. l. 531, 574, 600, 622, 635, 645, 658, 673) a související obsahové přepisy tzv. zájmových telefonních hovorů a doslovné přepisy zájmových SMS zpráv za blíže vymezená období. Součástí spisového materiálu je také záznam o prostudování spisu stěžovatelkou ze dne 21. 8. 2009 (č. l. 1247). Z tohoto záznamu o prostudování spisu vyplývá, že stěžovatelka svým podpisem stvrdila skutečnost, že byla v době od 9:00 do 14:20 seznámena s kompletním originálem vyšetřovacího spisu v rozsahu listů 1 - 1222, že jí k seznámení byla poskytnuta přiměřená doba a že byla upozorněna také na to, že kromě výše uvedeného počtu listů trestního spisu má možnost se seznámit také s dalšími součástmi trestního spisu, kterými je (kromě jiného) také 7 CD disků obsahujících zvukové záznamy a observační data odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu z akce "Brouka-1", "Brouka-2", "Brouka-3", "Brouka-4", "Brouka-5", "Brouka-6" a "Brouka-11". Tím byla naplněna zásada kontradiktorního řízení. Tehdejší obhájce obviněné se k prostudování spisu nedostavil.
Námitka stěžovatelky, že při zveřejnění výsledků vyšetřování jí policejní orgán odmítl předložit šanon s označením "Brouk" se v kontextu obsahu spisového materiálu jeví jako lichá, když je zřejmé, že stěžovatelka měla dostatečnou možnost seznámit se obsahem odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a tuto námitku navíc ani bezprostředně neuplatnila. S ohledem na výše uvedené pak kromě tvrzení samotné stěžovatelky také nic nenasvědčuje tomu, že by okresní soud pozměnil protokoly z hlavních líčení a namísto provedených odposlechů s označením "Adéla", vložil procesním stranám neznámé a soudem neprovedené odposlechy s označením "Brouk".
Podle §57 trestního řádu navíc o námitkách proti protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde a proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Soud, o jehož protokol jde, je povinen rozhodnout o každé námitce proti protokolu o hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Z ústavní stížnosti stěžovatelky však nevyplývá, že by poté, co se o údajném pozměnění obsahu protokolu o hlavním líčení dozvěděla, námitky podle §57 trestního řádu uplatnila. Za dané situace a s ohledem na kompletní obsah spisového materiálu tak Ústavnímu soudu nezbývá, než protokol o hlavním líčení pokládat za věrohodný.
Ústavní soud v minulosti opakovaně vyslovil, že jeho úkolem není korekce trestního řízení na úrovni jednoduchého práva a svou kasační pravomoc Ústavní soud zásadně neužívá k tomu, aby svými zásahy "trestal" orgány činné v trestním řízení za porušení procesních přepisů (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3516/11 ze dne 26. 4. 2012). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je vždy rozhodující spravedlnost trestního řízení jako celku.
Na základě výše uvedené argumentace proto nebylo možné než dospět k závěru, že pochybení okresního soudu v otázce protokolace hlavního líčení (resp. absence zvukového záznamu z některých hlavních líčení) nedosahovalo takové úrovně, aby znamenalo porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatelky, natož pak v rozsahu vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu.
VI.
Pokud jde o námitku stěžovatelky spočívající v tom, že v souvislosti se skutkem pod bodem 1) měly být přečteny výpovědi z přípravného řízení, které podle stěžovatelky nebyly pořízeny kontradiktorním způsobem a bezprostředně po údajném spáchání skutku a byly naopak pořízeny pod prokazatelným policejním nátlakem, je možno odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se této námitce podrobně věnuje (č. l. 12-15 rozsudku). Krajský soud v Praze přitom v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že okresní soud svá skutková zjištění v tomto ohledu neopírá pouze o výpovědi svědků Pokštefla a Kaliny, ale také o výpověď svědka Bacílka a velmi podrobné záznamy telefonních hovorů, které mají ve vztahu k trestné činnosti, které se měli obžalovaní dopustit, nepochybně dostatečnou vypovídací hodnotu. O výslechu svědků Pokštefla a Kaliny byli jednotliví obhájci řádně vyrozuměni, přičemž si lze jen stěží představit, že by svědci byli za přítomnosti obhájců některých obviněných policejním orgánem k výpovědi nuceni. Ostatně nikdo z obhájců podobnou námitku ani neučinil.
Ústavní soud má shodně s krajským soudem za to, že okresní soud postupoval zcela v souladu s ustanovením §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu, když byly protokoly o výslechu svědků Pokštefla a Kaliny přečteny v hlavním líčení. Okresní soud k tomu přistoupil z toho důvodu, že se svědci v hlavním líčení v podstatných bodech odchýlili od svých dřívějších výpovědí. Z protokolu o výslechu svědka Pokštefla ze dne 14. 5. 2009 (č. l. 856 a násl. spisu) vyplývá, že tehdejší obhájce stěžovatelky Mgr. Šaman byl tomuto výslechu nejen přítomen, ale také svědkovi kladl otázky. K výslechu svědka Kaliny ze dne 19. 5. 2009 (č. l. 867 a násl. spisu) se obhájce stěžovatelky nedostavil, navzdory tomu, že byl o konání výslechu vyrozuměn. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit ani této námitce stěžovatelky.
VII.
Ve vztahu k námitkám stěžovatelky tak Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, která jsou na rozhodování obecných soudů kladeny.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly, důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a přiměřeně se vypořádaly také s obhajobou stěžovatelky. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy adekvátně a srozumitelně odůvodnily. Závěry obecných soudů v dané věci tak Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní.
Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení poslední věty ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jelikož tento akcesorický návrh sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu