ECLI:CZ:US:2014:2.US.2564.12.2
sp. zn. II. ÚS 2564/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 8. července 2014 sp. zn. II. ÚS 2564/12 ve věci ústavní stížnosti T. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře náměstí T. G. Masaryka 18, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2011 č. j. 1 T 6/2011-548, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 9 To 358/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 6 Tdo 395/2012-31, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 9 To 358/2011 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 6 Tdo 395/2012-31 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v článku 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem doručeným ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") a splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu] brojil stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen za tuto trestnou činnost a sbíhající se trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 12. 2010 sp. zn. 2 T 182/2010, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti (§49 odst. 1 tr. zák.).
2. V ústavní stížnosti napadl stěžovatel postup Okresního soudu Brno-venkov s tím, že ve věci rozhodoval soud ve složení, jež neodpovídá zákonu, trestní právo bylo aplikováno nad rámec subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako "ultima ratio", proces byl zatížen vadami spočívajícími v porušení zásady volného hodnocení důkazů, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Podle názoru stěžovatele Okresní soud Brno-venkov není jeho zákonným soudem, nýbrž zákonným soudem je Okresní soud v Břeclavi. Není totiž rozhodující, zda tento je, či není vybaven bezbariérovým přístupem. Tuto skutečnost nelze totiž považovat za důležité důvody; těmi nemohou být důvody související se stavebním nedostatkem, který může být nahrazen jiným vhodným opatřením. Dále stěžovatel namítal, že v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio bylo porušeno jeho základní právo na podnikání, a to podnikání svobodné v konkurenčním prostředí, jelikož poškozená a její manžel o celé převodní transakci směřující k převodu pozemku dobře věděli, výrazně spolupracovali při změně územního plánu k využití pozemku za účelem dosažení vyšší kupní ceny pozemku, neboť při prodeji tuto kupní cenu pozemek v důsledku územního plánu neměl. Samotní poškození si velmi dobře uvědomovali, že bez změny územního plánu nemůže cena pozemku nikdy dosáhnout ceny dohodnuté v kupní smlouvě, a proto spolupracovali na změně územního plánu a jednali ve vzájemném souladu se stěžovatelem a zejména s právnickými osobami, které v celé záležitosti byly aktivní. Z předložených dokladů navíc je patrné, že společnost stěžovatele měla dostatek finančních zdrojů pokrývajících vzniklý závazek vůči poškozené, a to v podobě nemovitostí i osobních prostředků. Obecné soudy hodnotily spekulaci s prodejem pozemků jako trestný čin, přičemž se jedná ryze o podnikatelskou aktivitu. Spekulativní nákup či prodej pozemku nemůže být kriminalizován, spekulace nemůže být považována za trestný čin. Má totiž své místo v běžných obchodních vztazích.
4. Dne 3. 6. 2013 stěžovatel požádal o odklad výkonu rozhodnutí (č. l. 11) s poukazem na svůj zdravotní stav související s jeho upoutáním na invalidní vozík a s odůvodněním, že obdobné podání směřoval i vůči soudu nalézacímu, ten však na něj nijak nereagoval. Ústavní soud dal prostor účastníkům řízení, aby se k otázce (ne)uzavřené smlouvy a vlivu odlišného posouzení na důvodnost petitorního žádání ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Brně Ústavnímu soudu oznámil, že se k výzvě z různých důvodů nemůže vyjádřit, Okresní soud Brno-venkov ve svém vyjádření zdůraznil roli stěžovatele jakožto "v pozadí", který poškozenou uvedl v omyl jak v otázce, kdo za společnosti jedná, tak v otázkách solventnosti firem, za něž bez právního důvodu jednal a způsobil škodu. Vedlejší účastníci se svého práva na vyjádření k ústavní stížnosti vzdali. Zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. ustanovení §79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení byly dle názoru Ústavního soudu splněny, jelikož pravomocné a vykonatelné rozhodnutí obecných soudů může v daném případě a v daných souvislostech být závažným zásahem do základních práv stěžovatele za situace, kdy rozhodnutí Ústavního soudu si vyžádá delší čas, přičemž okolnosti případu předběžně odůvodňují zásah Ústavního soudu (fakt neuzavření kupní smlouvy, svolení poškozeného, širší skutkové okolnosti případu i konečně absence odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Ústavní soud proto vzhledem k výše uvedenému přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti [ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
5. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nežádá též zrušení posledního rozhodnutí ve věci učiněného (jde o usnesení Nejvyššího soudu), vycházel Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti, z něhož se jasně podává, že i toto rozhodnutí považuje za protiústavní. Nejvyšší soud akceptoval - z (kvazi)věcných hledisek (dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné) - jako správné napadené rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž právě toto rozhodnutí (odvolacího soudu) stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně v petitu napadá. Ústavní soud proto považoval Nejvyšší soud za účastníka řízení [a proto též zaslal ústavní stížnost Nejvyššímu soudu k vyjádření, ovšem ten v něm v zásadě odkázal toliko na odůvodnění svého rozhodnutí] a podrobil přezkumu i jeho rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, k odstranění vad jeho podání apod. [k tomu srovnej podobně nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), dostupný též na http://nalus.usoud.cz stejně jako všechna ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná) a v principu i např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice]. Situace, kdy by Ústavní soud rozhodoval pouze o rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by se předmětem jeho rozhodování a případné kasace stalo i rozhodnutí o dovolání, tedy - především s ohledem na princip právní jistoty - připustit nelze [viz obdobně nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13 (N 74/73 SbNU 333)]. Podobně postupoval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 253/08, ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. IV. ÚS 333/06, ze dne 24. 5. 2010 sp. zn. IV. ÚS 990/10, ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4069/12, ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1246/13, ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1203/13, ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2261/13, ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3703/11, ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1855/12, ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1224/13, ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3518/12, ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2939/08, ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3068/12, ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. IV. ÚS 72/12, ze dne 15. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 941/13, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 124/04 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
II.
6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 1 T 6/2011, z něhož zjistil následující skutečnosti.
7. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, byl stěžovatel obviněn ze spáchání trestného činu podvodu (č. l. 1 an.). V policejním spise se dále mj. nacházejí:
- kupní smlouva mezi MUDr. Josefou Ondráčkovou (dále též "poškozená") a KOMERČNÍ.CZ, s. r. o., (dále jen "Komerční CZ") na předmětnou parcelu (č. l. 82 an., č. l. 100 an.),
- odstoupení od smlouvy MUDr. Josefy Ondráčkové (č. l. 91),
- dopis starostovi obce týkající se návštěvy Jiřího Ondráčka a Bc. Zuzany Doubravové ohledně změn územního plánu souvisejících s předmětnou parcelou a ještě jednou další parcelou (č. l. 95),
- návrh na uzavření smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy mezi Komerční CZ a Ing. Jiřím Maršálkem (č. l. 121 an.),
- svěřenecké smlouvy mezi příjemci a složitelem Bc. Zuzanou Doubravovou, kupní smlouvy této s některými osobami na pozemky v Horních Věstonicích (č. l. 175 an.),
- kupní smlouva mezi Komerční CZ a VÝROBA-VELKOOBCHOD, s. r. o., (dále jen "Výroba-velkoobchod") - č. l. 254,
- znalecký posudek stanovující obvyklou (tržní cenu) předmětného pozemku na 2 110 000 Kč, zatímco cena pozemku podle cenového předpisu byla 705 640 Kč (č. l. 282).
8. Dne 18. 10. 2010 stěžovatel požádal o přeložení k jinému soudu ze zdravotních důvodů, jelikož je osobou tělesně handicapovanou a budova Okresního soudu v Břeclavi neměla bezbariérový přístup (č. l. 456). Stěžovatel totiž nebyl schopen při zachování minimální důstojnosti dostavit se k soudu a zúčastnit se soudního jednání. Krajský soud v Brně žádosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení §25 tr. ř. přikázal věc k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Brno-venkov (č. l. 464).
9. Ve spise se dále nachází mj.:
- rozsudek Okresního soudu v Prostějově (č. l. 483), z něhož vyplývá, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření, a proto byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dvě léta, který se mu podmíněně odložil na dobu tří let,
- protokol o hlavním líčení (č. l. 500 an.) s výpovědí stěžovatele (č. l. 501 - ten mj. vypověděl, že s "panem Ondráčkem proběhli za dobu pozemku vlastnictví Výroba-velkoobchod asi 5 nebo 6 schůzek, včetně našeho advokáta, kterého jsem poslal za panem Ondráčkem k němu domů, aby vybral možnost, jak chce pozemky zajistit, jestli tam chce uznání závazku, zástavní smlouvu do vyřešení změny plánu." Dále stěžovatel mj. uvedl, že "pan Ondráček věděl, že byl pozemek převeden na Výrobu-velkoobchod. On s tím souhlasil, neměl žádné námitky ... Byli jsme domluveni, že k zaplacení kupní ceny dojde po změně územního plánu." Dále stěžovatel uvedl, že s převodem dluhu na nového povinného souhlasila paní Ondráčková. Podle stěžovatele též "spol. Výroba-velkoobchod byla v dobrém stavu, vlastnila min. 3 pozemky".), s výpovědí svědkyně MUDr. Josefy Ondráčkové (č. l. 503 - týkající se okolností souhlasu s převodem pozemků, kdy za ní měla přijít paní Doubravová, zda by nedala souhlas k převodu pozemků, což v dobré víře učinila. Poškozená přitom nikdy nevyhledala právní pomoc. Poškozená též připustila, že její manžel se svědkyní Doubravovou řešil zpracování žádosti o změnu územního plánu.), s výpovědí svědkyně J. Z. (č. l. 505 - ta mj. uvedla, že společnost Výroba-velkoobchod měla v té době peníze z nemovitostí v Kojetíně a Otaslavicích. Podle ní by prodejem pozemku zafinancovali kupní cenu. Měli totiž předběžnou nabídku od pana Ing. Maršálka, zájemce o pozemky. Ing. Maršálek měl nabídnout 13 miliónů za více pozemků. Výroba-velkoobchod společnosti Komerční CZ 3 miliony nezaplatila, protože vznikla dohoda mezi paní Ondráčkovou, že uznají dluh, převzali jsme závazek, poškozená s převzetím dluhu souhlasila), s výpovědí svědka Ondráčka (č. l. 507 - ten ve své výpovědi uváděl, že pomáhal s tím, aby nemovitost splňovala náležitosti výstavby elektrárny. Se stěžovatelem se začal setkávat, až když manželka souhlasila s převodem na Výrobu-velkoobchod.), s výpovědí svědkyně Doubravové (č. l. 510, která popisuje činnost stěžovatele ve společnosti), svědka Coufalíka (č. l. 511, který popisuje svou roli ve společnosti), s výpovědí svědka Horníka (č. l. 512 - ten byl osloven jako investor pro projekt elektrárny v Horních Věstonicích. Pozemek mu nabídl až v roce 2010 JUDr. Klapka), s výpovědí svědka Rádka (č. l. 512, který popisuje svou roli ve společnosti), s výpovědí svědka Ing. Maršálka (č. l. 526 - ten upozornil na to, že mu společnost Komerční CZ nabídla prodej pozemků v k. ú. Věstonice vhodných pro projekt solárních elektráren, ovšem při schůzce paní Doubravová po kontrole smlouvy oznámila, že nepodepíše smlouvy, protože sjednaná kupní cena neodpovídala její představě) a s výpovědí svědka Lachmana (č. l. 537).
10. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (č. l. 548) byl stěžovatel shledán vinným, že se ke škodě jiného obohatil tím, že někoho uvedl v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, čímž spáchal trestný čin podvodu, a za tuto trestnou činnost (a za sbíhající se trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění) byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti na tři léta. Zásadní otázky řešil soud dvě, totiž zda jednání samo o sobě je trestným činem a dále zda a v jakém rozsahu se na něm podílel stěžovatel. Účast obžalovaného byla prokázána výpověďmi svědků, listinnými důkazy a konečně také výpovědí jeho samého. Podle názoru soudu prvního stupně "podnikání bez prostředků přesouváním neexistujících aktiv z jednoho subjektu na druhý nemá co dělat v řádně fungující společnosti a spojeno s následkem musí být trestně postižitelné, jakkoli někteří rádoby podnikatelé výzvy 90. let takto nepochopili a myslí si, že mohou spekulovat bez prostředků a živit se jen ze zisků něčeho, co sami nijak nezainvestovali, toliko posečkali (nabytí majetkem jiného) s prodejem, až tento majetek bude mít vyšší hodnotu, a teprve pak vyplatili prodávajícího. V daném případě je tento ryze spekulativní postup (krom toho, že Komerční CZ nemá na zaplacení) navíc okořeněn ještě tím, že místo toho, aby společnost pozemek ve shodě se smlouvou vrátila poškozené (když už se jí nepodařilo jej prodat s oním ziskem dál), prodala jej dál společnosti, která na úhradu neměla prostředky, a tím vyloučila poškozenou z možnosti s nemovitostí zacházet, neboť nyní nemá, vůči komu by odstoupením od smlouvy realizovala svá práva ze smlouvy, resp. by jí tento akt nebyl k ničemu. Nezbývá jí než se domáhat určení vlastnictví cestou soudní pře a nejméně po nějakou dobu je vyloučena z dispozice s její věcí." Tento postup přitom zorganizoval a zinscenoval stěžovatel. Nabídka Ing. Maršálka přitom neopravňovala obžalovaného k tomu, aby nemovitost převedl na firmu své ženy, ve které byl nicméně hlavním aktérem. O tom, že Komerční CZ na zaplacení neměla prostředky, krom shora uvedeného svědčí i výpisy z účtů této společnosti a exekuční rozhodnutí. Stěžovatel prostě spoléhal na to, že pozemek prodá a z výtěžku možná poškozené něco uhradí. Spoléhal na okolnosti, které nemohl a ze své pozice ani neměl ovlivnit (změna územního plánu či fakt, že se najde solventní kupující), s tím, že nenastanou-li tyto okolnosti, byl srozuměn s tím, že Komerční CZ poškozené kupní cenu nezaplatí, což následným zorganizováním převodu pozemku na Výrobu-velkoobchod, kterou také sám fakticky ovládal, ještě více znemožnil, neboť tato firma je bez prostředků také, a hlavně vyloučil poškozenou z možnosti aplikace ustanovení bodu III kupní smlouvy a z možnosti domoci se alespoň zpět svého vlastnictví. Soud prvního stupně dále uvedl, že stěžovatel své "představy o podnikatelské cti pak doložil svým postojem následovným, kdy nehodlá poškozené vrátit její majetek poukazem na nevrácení zálohy, jejíž hodnota je několikanásobně nižší než hodnota pozemku. Dokonce mu nevadí ani to, že celou situaci zavinil a necítí potřebu věc čestně uzavřít vrácením pozemku, omluvou za své chování a vyčkáním na protiplnění poškozené, tj. vrácení zálohy. Ne, raději bude poškozenou ,držet v šachu' způsobem, jakým to učinil a de facto ji vydírat požadavkem jakýchsi nákladů na vyřizování věci s územním plánem souvisejících." Soud proto uzavřel, že z výpovědí bylo prokázáno, že stěžovatel fakticky jednal jak za společnost Komerční CZ, tak i za společnost Výroba-velkoobchod. Z výpovědí svědků, exekučních příkazů a výpisů účtů je prokázáno, že Komerční CZ neměla prostředky na zaplacení kupní ceny pozemku a ani společnost Výroba-velkoobchod neměla na zaplacení kupní ceny pozemků dle smlouvy. Svým jednáním proto stěžovatel uvedl poškozenou v omyl, a to jak tím, že zamlčel finanční stav společnosti Komerční CZ, tak tím, že zorganizoval převod pozemku na další subjekt. Ač poškozená si svá práva dostatečně nehlídala tím, že souhlasila se změnou vlastníka, nemůže jí být tato neopatrnost k tíži, neboť vysvětlení stěžovatele, že to potřebuje kvůli úvěru, a tedy tomu, aby jí mohl konečně zaplatit, ji jako nezkušenou a podvodníka nečekající osobu zastihlo nepřipravenou a nedomyslela důsledky svého kroku, tj. to, co se nakonec stalo (prodej pozemku). Výrok o trestu soud odůvodnil okolnostmi případu, výší škody i hodnocením osoby stěžovatele. Stěžovateli přitěžovalo, že se dopustil více trestných činů (soud nepřehlédl odsouzení Okresním soudem v Prostějově, a proto ukládal souhrnný trest). Trest odnětí svobody v jedné třetině trestní sazby je s ohledem na míru společenské nebezpečnosti a škodlivosti jednání zcela odpovídající. Přes jistou lstivost jeho počínání, neomluvitelnou palogiku ("vítěz bere vše", "člověk člověku vlkem") a neprávnosti jeho postupů nebyl ukládán trest přísnější. Jeho zvrácené představy o tom, co je čest, morálka, poctivý obchod, lze totiž napravit i odsouzením k nikoli přísnějšímu trestu.
11. Ve svém odvolání stěžovatel uvedl, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, neboť jeho jednáním nebyla poškozená uváděna v omyl s tím, že společnost Komerční CZ nemá v úmyslu uhradit kupní cenu sjednanou v předmětné smlouvě, a na toto pak není možné usuzovat ani z provedeného dokazování. V žádném stadiu řízení nebylo prokázáno, že by obžalovaný tvořil volní stránku jednání v úmyslu získat nemovitost a za tuto nemovitost neposkytnout odpovídající kupní cenu tak, jak byla tato dohodnuta. Je rozhodující, aby bylo jednoznačně a bez jakýchkoliv pochyb prokázáno, že již na počátku či v průběhu transakce u obžalovaného existoval úmysl poškodit poškozenou. Poškozená a její manžel však o celé této převodní transakci směřující k převodu pozemku velmi dobře věděli, kdy i přesto dále pokračovali v jednání o změně územního plánu pozemku. Velmi dobře si uvědomovali, že bez změny územního plánu nikdy cena pozemku nemůže dosáhnout dohodnuté ceny, a proto v tomto smyslu kooperovali, což je patrno zejména z výpovědi manžela MUDr. Ondráčkové z hlavního líčení. Podle stěžovatele bylo odvolání vedeno velmi osobně v tom smyslu, že spekulace je vždy trestným činem. Poškozená přitom velmi dobře věděla o spekulativnosti prodeje pozemku, když sama či prostřednictvím manžela jednala o změně územního plánu a činila další rozhodnutí. Stěžovatel dále upozornil na to, že v případě sehrála klíčovou roli svědkyně Bc. Zuzana Doubravová, neboť to byla právě ona, kdo celou záležitost s pozemky dojednal. Stěžovatel upozornil na to, že v mezidobí tato svědkyně návrh kupní ceny předložené investorem ve vztahu ke dvěma pozemkům poškozené odmítla, aniž by své kroky blíže odůvodnila. Uzavřené kupní smlouvy na ony dva pozemky se tak octily v depozitu advokáta. Realizován tedy měl být pouze nákup pozemku mezi manželi Ondráčkovými a společností Komerční CZ ve vztahu k pozemku, jenž je předmětem trestního stíhání. Stěžovatel upozornil na to, že se o tom, že v katastru nemovitostí byl změněn název vlastníka z manželů Ondráčkových na společnost Komerční CZ, dozvěděl až koncem roku 2009. Stěžovatel byl připraven řešit celou záležitost občanskoprávní cestou, což se též stalo a mezi manželi Ondráčkovými a stěžovatelem byl soudně schválen smír. Nárok poškozené vzniklý z kupní smlouvy totiž stěžovatel ani nikdy nerozporoval. I dalším převodem pozemku na další osobu se nic nezměnilo na možnosti poškozené podat u příslušného katastrálního úřadu návrh na zápis změn ve smyslu ujednání o rozvazovací podmínce v původní smlouvě s tím, že by se vlastníkem pozemku opět stala poškozená, a to nezávisle na vůli stávajícího vlastníka. Dále stěžovatel uvedl, že důvodem, proč byla do podnikatelských aktivit vtažena společnost Výroba-velkoobchod, spočíval zejména v odbornějších znalostech v oblasti změny účelové kategorizace půdy. Stěžovatel se domnívá, že trestní oznámení bylo podáno bezprostředně po jednání s Bc. Zuzanou Doubravovou, která jim sdělila, že již sehnala investora pro výstavbu solárních elektráren na těchto pozemcích. Jím byl přitom Martin Horník. Tito měli společně zájem získat pozemek od manželů Ondráčkových bez zprostředkovatele z důvodu snahy vyhnout se dalším nákladům spojeným s odměnou za zprostředkování. Jejich snahy byly umocněny zejména tím, že již měli ve vlastnictví zbylé dva pozemky. Podle stěžovatele též platí, že skutečnost, že nepřevedl zpět ve sjednané lhůtě svůj závazek, nedokazuje, že by jakkoliv uvedl poškozenou v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. Nebylo nikdy prokázáno, že by stěžovatel blokoval vůli nového vlastníka ve smyslu vrácení pozemku, ani že následně formoval vůli statutárních zástupců nevracet pozemek a neuhrazovat kupní cenu. Podle stěžovatele nemohl soud uzavřít, že tento v době uzavírání smlouvy věděl, že bude společnost schopna uhradit závazek ve sjednané výši (což lze doložit příslušnými listy vlastnictví a výpisy z účtu či smlouvou o úschově, z nichž je zřejmé, že společnost Komerční CZ v době uzavření kupní smlouvy a jednání o koupi předmětného pozemku sice neměla dostatek finančních prostředků na svém účtu, avšak měla nemovitosti, jejichž zpeněžením by pokryla vzniklý závazek. Stěžovatel však zvolil cestu běžné obchodní praxe, tj. s budoucím majitelem - investorem záměru výstavby větrné elektrárny - dojednal kroky směřující k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž z této obchodní transakce kategorizace půdy měla být uhrazena kupní cena. Výpis z katastru nemovitostí navíc ukazuje, že společnost měla dostatek finančních zdrojů pokrývajících vzniklý závazek, a to v podobě nemovitostí zhruba ve výši 3 000 000 Kč. Stěžovatel dále uvedl, že kupní smlouva zanikla již nesplněním podmínek pro zaplacení kupní ceny. Proto by mezi stranami mělo dojít k vypořádání podle §451 o. z. Stěžovatel plně uznává nárok poškozené; to, že by mělo dojít k vrácení 100 000 Kč, soud prvního stupně scestně posoudil jako jeho úmysl získat zaplacené finanční prostředky. Stěžovatel však upozornil na to, že pro závazkový vztah platí, že plnění z těchto vztahů může být vyžadováno až poté, co již tato strana plnila, nebo je připravena plnit. Poškozená však neučinila žádné kroky k vzájemnému vypořádání, neboť její manžel vyvíjel stále aktivitu ke změně územního plánu orné půdy. Proto stěžovatel navrhl opětovný výslech Bc. Zuzany Doubravové a svědka JUDr. Dalibora Lachmana. Stěžovatel též namítal, že výše trestu byla nepřiměřená, neboť byla soudem dovozena toliko na základě obecných skutečností. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl zproštění obžaloby.
12. V doplnění odvolání (č. l. 597) stěžovatel soudu prvního stupně vytýkal to, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a že podstatným způsobem též zkreslil důkazy. Soud prvního stupně přitom zcela opomenul, že se jednalo o věc občanskoprávní, přičemž normy práva občanského spolu s obsahem kupní smlouvy vylučují, že by MUDr. Ondráčkové mohla vzniknout škoda. Šlo přitom o standardní obchodní případ, kdy ke zmaření konečného cíle obchodu došlo v důsledku a vlivem okolností, které stěžovatel nemohl ovlivnit. Podstatou obchodu byla koupě pozemku, který měl minimální hodnotu, přičemž cílem bylo jej se ziskem prodat, jelikož ve spolupráci s dalším investorem či obchodním partnerem mělo dojít ke zhodnocení výstavbou elektrovoltaiky. Podle stěžovatele následný převod na společnost Výroba-velkoobchod neměl z právního hlediska význam, a to s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Důkazem toho je skutečnost, že na základě soudního smíru se pozemek vrátil do vlastnictví MUDr. Ondráčkové. Důvodem tohoto převodu byly podnikatelské aktivity svědka Bittnera, které mohly celý podnikatelský záměr zkazit. O reálnosti podnikatelského plánu přitom svědčí porovnání tržních cen v jednotlivých fázích obchodu, jakož i obsah smluv i výslech osob, které se na jednáních podílely a měly zájem se stát podnikatelskými partnery. Jednalo se o zcela konkrétních cenách a zvýšením tržní hodnoty bylo možno uhradit všechny kupní ceny, a dokonce vytvořit zisk. Stěžovatel dále uvedl, že škoda poškozené kvůli uplatnění rozvazovací podmínky ani nemohla vzniknout. Stěžovatel též upozornil, že cena dohodnutá byla několikanásobně vyšší než cena tržní, což bylo dáno důvodným a legálním očekáváním zhodnocení pozemku podnikatelskými aktivitami. To vše podle stěžovatele podporuje, že MUDr. Ondráčková se nepřipojila jako poškozená v trestním řízení a podala vůči společnosti Výroba-velkoobchod určovací žalobu o určení vlastnictví pozemku. Daná věc přitom byla ukončena soudním smírem.
13. Ve spisu je též obsažen protokol o veřejném zasedání ve věci odvolání stěžovatele (č. l. 301), který obsahuje mj. názor právního zástupce stěžovatele, podle něhož znalecký posudek určující cenu pozemku na 2 100 000 Kč se vztahuje až na situaci po změně územního plánu.
14. Odvolací soud svým napadeným rozhodnutím (č. l. 605) přezkoumal k podnětu podaného odvolání zákonnost a odůvodněnost všech oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení. Podle jeho názoru soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, tato náležitým způsobem zhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a nepochybil, pokud dospěl k závěru o vině stěžovatele. Pochybení odvolací soud neshledal ani ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu.
15. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že je nepochybné, že z pohledu smluvních podmínek se obviněný zavázal k úhradě podstatné části dohodnuté kupní ceny pozemku v termínu do 31. 3. 2009, ačkoliv věděl, že s ohledem na finanční situaci nebude moci zaplatit. Již v tomto jednání obviněného lze spatřovat uvádění poškozené v omyl. Toto jednání však nezůstalo osamoceno, ale na něj navazovala, resp. jeho součástí byla další klamavá jednání ze strany obviněného, kdy s ohledem na finanční nezpůsobilost kupujícího již v době uzavírání smlouvy obešel splnění rozvazovací podmínky, dle které v případě neplnění ve stanoveném termínu by došlo k vrácení vzájemného plnění, učinil opatření, kterým znemožnil naplnění rozvazovací podmínky, neboť již 10. 10. 2008 převedl pozice zástupce prodávajícího vlastnictví k předmětné nemovitosti na další manželčinu společnost, která ve své podstatě byla právě obviněným ovládána. Pokud obviněný argumentuje tím, že obviněná byla informována o převodu nemovitosti ze společnosti Komerční CZ na společnost Výroba-velkoobchod a s tímto vyslovila svůj souhlas, tudíž se musí jednat o případ, na který dopadají ustanovení civilního, a nikoliv trestního práva, pak je nutno poukázat na odůvodnění soudu prvního stupně. Podle jeho názoru totiž ani jedna společnost manželky obviněného neměla prostředky na úhradu ceny nemovitosti, ale byl to obviněný, kdo zorganizoval a zinscenoval celé jednání. Soud prvního stupně nepovažoval souhlas poškozené se změnou vlastníka za neopatrnost, která by měla být vykládána k tíži poškozené, neboť této se dostalo vysvětlení, že taková transakce je potřebná kvůli získání úvěru a ve svém důsledku pak bude moci být zaplaceno i poškozené. K námitce subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio uvedl Nejvyšší soud, že ani tyto zásady nevylučují použití trestního práva a uložení trestu v případech závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Dovolací soud neshledal nic vadného na uložení nepodmíněného trestu.
III.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
18. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V základu koncepce právního státu stojí myšlenka vázanosti výkonu státní moci Ústavou a zákony a úcta k právům a svobodám každého jednotlivce. Úcta k právům a svobodám člověka vychází z toho, že "jednotlivec je nositelem absolutní hodnoty a zůstává se svou hodnotou v soukromé sféře, a tak je jeho soukromá svoboda něčím, co je v principu neomezené, zatímco stát je jenom prostředkem, něčím relativním a odvozeným. Některá práva existují před státem a svobodná individuální osoba je má proti státu. V základu právního státu stojí princip, podle kterého je svoboda jedince předpokládána a její omezení státem je výjimkou." [srov. Carl Schmitt. Constitutional Theory. Durham and London: Duke University Press, 2008, s. 198, 203 a 204 citováno dle nálezu sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)]. Právní stát zajišťuje ochranu základních práv a svobod soudní mocí, což je rozvedeno především v úpravě práva na spravedlivý proces v hlavě páté Listiny (viz dále bod 28). Z myšlenky právního státu proto logicky vyrůstá i celé pojetí trestního řízení. I v trestním řízení musí být maximálně šetřeno práv a svobod jednotlivce, jelikož bagatelizací účelu a způsobu vedení trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným zásahům do soukromé svobody jednotlivce.
19. Každé trestní stíhání představuje prima facie střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným státní mocí označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání, a proto musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Trestní stíhání je však třeba považovat za omezení svobody jednotlivce a veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu sloužící skrze působení individuální i generální prevence legitimuje omezení osobní svobody řádnou aplikací hmotného i procesního trestního práva.
20. Ustanovením čl. 8 odst. 1 Listiny se v obecné rovině zaručuje každému jednotlivci osobní svoboda. Dle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ustanovení odstavec 2 citovaného článku tedy vytváří prostor a zároveň stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny představuje ochranu i proti eventuální libovůli některého z článků moci soudní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)]. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/05 ze dne 10. 4. 2006 (N 81/41 SbNU 67) či nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Jinými slovy, při interpretaci a aplikaci základní právo omezujícího zákona je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem (popřípadě výkladem aplikačních podmínek) prostředků, které mají vést k naplnění účelu zákonem sledovaného, tj. v případě trestního řádu především zjištění trestných činů řádným postupem orgánů činných v trestním řízení. V daném případě jde o ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., která upravují postup při získávání a zejména při hodnocení důkazů, které musí šetřit tyto základní zásady trestního řízení (viz blíže bod 21). Řádnost postupu musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda následně omezena v návaznosti na zjištěný skutkový stav [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/05 (N 81/41 SbNU 67) či nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 657)]. Dochází-li trestním řízením k maximálnímu zásahu do základních práv a života jednotlivce, neboť může vyústit do uložení trestu odnětí svobody na mnoho let, musí mít takový zásah dostatečně silné ospravedlnění. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu "z pohledu procesněprávního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se skutek, který je předmětem obžaloby, objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453)]. K zjištění a osvědčení těchto skutečností slouží důkazní prostředky, jimiž má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že je obviněný, resp. obžalovaný vinen.
21. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315). Vyslovil zde mj., že významnou skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá jednoznačně a logicky vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2445/09 ze dne 16. 3. 2011 (N 46/60 SbNU 523)], což zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (ustanovení §125 tr. řádu). Ustanovení §2 odst. 5 věty první tr. řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu mají tyto orgány hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Volné hodnocení důkazů dle citovaného ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Uplatnění této zásady je pak neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].
22. Ústavně garantované právo na spravedlivý proces musí vyloučit libovůli v rozhodování a zajistit též právně účinnou soudní ochranu; jeho neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci; srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 215/99 ze dne 17. 5. 2000 (N 69/18 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281) či nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273). Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zejména stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil její irelevantnost [srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2445/09 ze dne 16. 3. 2011 (N 46/60 SbNU 523)]. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) je nutno také rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, jako je tomu v daném případě, zatíží tak svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225)].
IV.
23. Ústavní soud není vázán odůvodněním návrhu stěžovatele, nýbrž může, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, přezkum provést i z pohledu jiných základních práv a svobod, resp. i z jiných hledisek, než byla vymezena v ústavní stížnosti stěžovatele.
24. Ústavní soud je toho názoru, že k tomu, aby obecné soudy dospěly k přesvědčivým závěrům o trestnosti jednání stěžovatele, je třeba, aby se přesvědčivěji vyslovily k několika zásadním skutečnostem, a to především k uzavírání kupní smlouvy (bod 25) a k námitkám (bod 26 a násl.), které vyplývají ze stěžovatelova odvolání, na které odvolací soud reagoval toliko paušálně. Připomíná přitom povinnost obecných soudů zohlednit všechny skutečnosti, které byly účastníky řízení namítány, a to v celém souhrnu posuzovaných skutečností.
25. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a předloženého spisu zjistil, že soudy kladly stěžovateli za vinu jednání spočívající v uzavření kupní smlouvy k nemovitosti, aniž by mohl splnit svůj závazek zaplatit za převod vlastnického práva kupní cenu. Byť ústavní stížnost neslouží k tomu, aby Ústavní soud nově zjišťoval skutkový stav, je nutné zmínit ustanovení §81 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních. Ústavní soud při posouzení rozhodných otázek zjistil (viz již body 7 a 8 usnesení Ústavního soudu o odložení vykonatelnosti, na jejichž závěrech nemá Ústavní soud co měnit), že kupní smlouva byla uzavírána mezi nepřítomnými účastníky a z listin založených ve spisu, avšak ani z listin, které si Ústavní soud vyžádal z příslušného katastrálního úřadu, neplyne, že by byla naplněna podmínka stanovená v §45 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.: "Projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde." Jak z ustálené praxe soudů plyne, k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy podepsaný adresátem návrhu. I když tedy adresát návrh na uzavření smlouvy, který obdržel od nepřítomného navrhovatele, podepíše a o podepsání navrhovatele informuje, není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh nedojde navrhovateli (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 114/99 ze dne 5. 12. 1999), tj. písemný návrh na uzavření smlouvy musí být též písemně přijat, k čemuž tam, kde není navrhovatel přítomen, může dojít pouze tak, že písemné přijetí návrhu dojde navrhovateli. Ústavní soud došel k závěru, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo (kupující podepsal kupní smlouvu dne 9. 7. 2008 v Prostějově, prodávající ji podepsala dne 10. 7. 2008 v Brně; na smlouvě chybí doložka, že se kupující s akceptací svého návrhu seznámil); je-li však tato skutečnost rozhodná pro posouzení viny stěžovatele, neboť obecné soudy toto jednání zahrnuly do tzv. skutkové věty, aniž by však smlouvu po této stránce přezkoumaly, pak zde existuje vysoká pravděpodobnost, že napadená rozhodnutí trpí závažnou vadou stran. Obecné soudy proto soukromoprávně nesprávně kvalifikovaly smluvní vztahy mezi stěžovatelem a poškozenou; v rozhodnutí obecných soudů absentovala také i širší analýza vlivu rozvazovací podmínky obsažené v kupní smlouvě (soud prvního stupně vyšel obecně z toho, že převodem byla poškozená vyloučena z možnosti domoci se zpět svého vlastnictví - viz bod 10, ale hlubší analýza v jeho rozhodnutí chybí), a to i když obecné soudy počítaly s tím, že smlouva byla platně uzavřena, přičemž samotná existence rozvazovací podmínky je klíčová pro možnost existence (značné) škody. Půjde tedy v dalším rozhodování o to, o co se vlastně stěžovatel, resp. jím ovládaná společnost obohatil ke škodě druhého: je otázkou, zda uvažovat o škodě přes 500 000 Kč, když by pozemek zůstal ve vlastnictví poškozené a ta by jen byla z dispozice s ním v určitém období, jakkoliv třeba v rozporu s právem, vyloučena. Jinak řečeno, důležité bude náležitě zhodnotit průmět výše uvedených skutečností do úvahy o tom, o kolik byl vlastně majetek poškozené zmenšen. Ústavní soud připomíná, že výše škody se přitom podle trestněprávní dogmatiky stanovuje podle ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, tj. z jejich skutečné hodnoty. Podle názoru Ústavního soudu nemůže soukromoprávní dimenze v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů absentovat [obecné soudy by měly vzít též v potaz ostatně i judikaturu Ústavního soudu k otázce možnosti nabytí od nevlastníka, a to před nálezem sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359)], a proto bude na obecných soudech, aby se s touto vadou - v kontextu dalších uvedených výtek Ústavního soudu - náležitě vypořádaly. Trestněprávní posouzení věci musí korespondovat s tím, co pro posuzovaný vztah vyplývá ze soukromého práva.
26. Ústavní soud ve svém usnesení o odložení vykonatelnosti poukázal na to, že v případu nebyly posouzeny širší skutkové okolnosti ("spekulace" s územním plánem v souvislosti s rozvojem a budováním zdrojů solární energie, na nichž měl mít zájem manžel prodávající) a z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud reagoval na zcela konkrétní právní a skutkové námitky (vliv rozvazovací podmínky ve "smlouvě" dohodnuté, výše způsobené škody, vliv schváleného smíru v civilním řízení, výše aktiv kupujícího v době jednoho z vytýkaných jednání, nedostatečně prokázaný úmysl, nepřiměřenost trestu atp.) natolik vágně, že vůbec není zřejmé, zda se odůvodnění vztahuje k souzenému případu. Odvolací soud tudíž pochybil, když se námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání náležitě nezabýval. Byl-li soudem prvního stupně stěžovatel uznán vinným, shrnul veškeré své námitky do podaného odvolání. Ačkoliv je jistě nesporné, že odvolací soud nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění (k tomu srov. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08), avšak nemá-li toto právo zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní [srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521)]. Podobně jako v nálezu sp. zn. II. ÚS 226/06 musí Ústavní soud i v nyní projednávané věci po seznámení s obsahem usnesení odvolacího soudu konstatovat, že obsahuje odůvodnění tak zanedbatelného rozsahu a kvality, že by nebylo možné se s takovým odůvodněním spokojit ani v případě, bylo-li by součástí usnesení rozhodujícího o podstatně méně důležitých právech, než je osobní svoboda člověka. Zejména u rozhodnutí, jež mají tak zásadní dopad na základní práva člověka, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy odvolací soud v rozhodnutí konstatuje rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že uvede prakticky pouhý výrok rozsudku, stručně zopakuje odvolací námitky uvedené v podání obžalovaného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost. Odvolacím soudem nebyl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán (to nenapravil ani dovolací soud).
27. Ústavní soud z hlediska procesního vychází z toho, že jednání soudu prvního stupně je iniciováno obžalobou, zatímco činnost soudu druhého a třetího stupně může být, tak jako v projednávané věci, iniciována opravnými prostředky obžalovaného [k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185)]. Obžalovaný se prakticky poprvé seznamuje se skutkovými zjištěními, která soud bere za prokázaná, a právním názorem soudu prvního stupně až z obsahu odůvodnění odsuzujícího rozsudku, a v námitkách svého odvolání tak může teprve reagovat na důkazy, které tento soud označil za klíčové, a namítat nesprávnou aplikaci právních předpisů, čímž prakticky realizuje své právo na obhajobu. Z pohledu Ústavního soudu byl odvolací soud povolán se v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami stěžovatele, neboť vyjadřovaly závažné pochybnosti, zda vůbec došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu a zda měl stěžovatel vůbec svým jednáním tento trestný čin vůbec spáchat (srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010, jehož závěry týkající se absence odpovídajícího odůvodnění odvolacího soudu se vztahují i k nyní projednávané věci). Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry [srov. nález sp. zn. II. ÚS 122/96 ze dne 24. 3. 1998 (N 39/10 SbNU 261)]. V projednávané věci nicméně nelze mít za to, že vznesené námitky stěžovatele byly bezobsažné či zjevně redundantní (viz již výše obsáhlou rekapitulaci stěžovatelova odvolání), tedy takové, na které by odvolací soud právem nemusel vůbec reagovat. S ohledem na výše řečené se proto nelze spokojit s odůvodněním odvolacího soudu, který toliko lakonicky konstatoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud nejenže nehodnotil provedené důkazy, nýbrž na námitky stěžovatele nereagoval vůbec, a vytvořil tak naprosto nepřezkoumatelné rozhodnutí. Ani stěžovatelem navrhované důkazy výslechem svědků atd. nebyly provedeny. V dané věci tak odvolací soud nepostupoval zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do té míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní.
28. Ačkoliv již výše uvedené důvody by obecně postačily ke konstatování ústavněprávního deficitu napadených rozhodnutí, Ústavní soud nad rámec těchto důvodů považuje za nezbytné upozornit na následující. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil do značné míry obecně na tom, že styl stěžovatelova podnikání odpovídá duchu 90. let [ovšem v jeho odůvodnění nebylo obsaženo to, do jaké míry byly přesuny majetku kryty nemovitostmi, které měly uvedené společnosti ve vlastnictví - viz níže tento bod in fine]. Ať už je pohled na stěžovatelovo podnikání jakýkoliv, důležité je také náležitě zhodnotit to, do jaké míry sama poškozená pravidla této "hry" (tj. ono "posečkání s prodejem, až tento majetek bude mít vyšší hodnotu") akceptovala, což ostatně do jisté míry naznačuje jejich kooperace se stěžovatelem na změnách územního plánu (viz především body 3, 7, 9, 10 a 11), kterým by došlo ke zvýšení hodnoty jejich pozemku. Je proto otázkou, jak moc byla poškozená nakonec srozuměna s tím, že by předmětný pozemek měl získat hodnotu vlastně až v souvislosti se změnou územního plánu a následnou lukrativností pro případné investory do projektu solární elektrárny (tj. nabyl by hodnotu až s nejistou budoucí událostí spočívající v investici jiného obchodního partnera). Ačkoliv na to stěžovatel obsáhle upozorňoval především v doplnění svého odvolání (bod 12, ale dále i bod 13), odvolacím soudem nebyl nijak prověřován možný rozdíl hodnoty předmětného pozemku v době uzavření kupní smlouvy a po změně územního plánu, tj. jeho zhodnocení [znalecký posudek se měl vztahovat až na situaci po změně územního plánu, ale před jeho změnou musel mít pozemek nižší cenu - viz body 7 a 13. Právní zástupce stěžovatele dokonce dovozoval, že cena pozemků byla před celou transakcí toliko 208 890 Kč - srov. č. l. 574]. Obecněji řečeno, obecné soudy nedostatečně (z)hodnotily celý složitý komplex vztahů, který se vytvořil v rámci spekulace s pozemky v souvislosti s eventuálním rozvojem a budováním zdrojů solární energie. Jednání stěžovatele nicméně nelze náležitě porozumět bez jeho zohlednění [nakonec z tohoto hodnocení lze vyčíst, nakolik byl jeho podnikatelský plán reálný, či zda opravdu nechtěl brát zřetel na rozvazovací podmínku kupní smlouvy, resp. chtěl uhradit jen něco, tj. neměl vůbec úmysl za zboží zaplatit], což dále vyvstává v souvislosti s tím, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání stran motivací dalších aktérů, jakými byli podle stěžovatele svědkové Doubravová a Horník [blíže viz bod 11 - tito podle stěžovatele byli implikováni ve výstavbě solární elektrárny, přestože svědkyně Doubravová sama uzavírala v dané lokalitě kupní smlouvy (č. l. 180), zároveň dojednávala smlouvy pro stěžovatele (bod 9), přičemž návrh kupní ceny předložené investorem právě ona měla odmítnout (bod 9, srov. ale i výpověď stěžovatelovy manželky). V tomto kontextu též v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje dobré zdůvodnění, proč by svědkyně Doubravová neměla být vyslechnuta - viz bod 22]. Aniž by Ústavní soud chtěl nějak vstupovat do hodnocení těchto komplikovaných vztahů, nezbývá mu než konstatovat, že obecné soudy posoudily jednání stěžovatele izolovaně od motivací ostatních aktérů, v čemž lze spatřovat deficit jejich rozhodnutí, jelikož širší skutkové okolnosti spekulace, které se v souvislosti s rozvojem a budováním zdrojů solární energie nemohly týkat toliko vztahu stěžovatele a poškozené (resp. předmětného pozemku), nýbrž daleko širšího spektra vzájemně provázaných vztahů, zůstaly stran jejich (alespoň částečné) pozornosti, i když na ně stěžovatel ve svém odvolání poukazoval (bod 11). I kdyby se tyto námitky stěžovatele ukázaly nakonec neodůvodněnými, není možno je v kontextu celé věci považovat za zjevně iracionální, tak že by se s nimi obecné soudy neměly pro spravedlivé rozsouzení věci stěžovatele vyrovnávat. Pouze na základě náležitého (byť nutně částečného) vyjasnění tohoto komplikovaného komplexu vztahů lze ostatně bez rozumných pochybností dovodit to, co stěžovatel svým jednáním nakonec sledoval (opravdu stěžovatel jednal s vědomím, že věci nebude moct poškozené vrátit?); v tomto smyslu je třeba, aby se odvolací soud také zabýval kroky, které stěžovatel činil pro prodej předmětného pozemku, resp. v souvislosti s ním [k tomu viz jednání s Ing. Maršálkem, snahy o změnu územního plánu či např. též nepovšimnutá zmínka stěžovatele o tom, že se pokusil o zajištění závazku, když za manželem poškozené poslal svého advokáta - viz bod 9, č. l. 501]. Odvolací soud se též vůbec nezabýval doplněním odvolání stěžovatele, v němž upozorňoval, že podnikatelský záměr byl reálný (bod 12). Pakliže soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel spekuloval zcela bez prostředků, resp. že uvedené společnosti neměly na zaplacení kupní ceny pozemků prostředky (to dovozoval, zdá se nedostatečně, z výpisu z účtů a exekučního rozhodnutí - bod 10), měl se tváří v tvář námitkám stěžovatele stran hodnoty nemovitostí, které byly ve vlastnictví předmětných společností a jejichž zpeněžením by také šlo pokrýt vzniklý závazek, hlouběji touto otázkou zabývat, resp. odůvodnit její nedůvodnost [k tomu viz body 9 a 11, kde stěžovatel upozorňuje, že dané společnosti měly dostatek finančních zdrojů pokrývajících závazek. Tato tvrzení stěžovatele měly obecné soudy prověřit a vyrovnat se s nimi též v odůvodnění svých rozhodnutí. Tato skutečnost je důležitá též z hlediska naplnění znaků zamlčení podstatných skutečností poškozené, jelikož mohly být mj. podstatnými skutečnostmi pro dané majetkové dispozice poškozené.]. V rozhodnutí obecných soudů tak absentuje přesvědčivější zhodnocení výše aktiv stěžovatele, což může mít i své podstatné dopady pro hodnocení charakteru podnikání (zcela "bez prostředků", jak je charakterizoval soud prvního stupně - bod 10) stěžovatele, resp. na schopnost stěžovatele, resp. obchodní společnosti dostát svým závazkům. Odvolací soud tak podstatně zredukoval hodnocení toho, zda firma, ovládaná stěžovatelem, měla dostatečné prostředky na zaplacení plnění vzešlého ze smlouvy, přestože na to stěžovatel opakovaně upozorňoval. Nadto není na první pohled, jak již bylo i výše řečeno, zcela lichá námitka stěžovatele, že hodnota pozemků byla v kupní smlouvě mezi stěžovatelem a poškozenou nadhodnocená, jelikož se již počítalo s tím, že pozemky získají větší hodnotu se změnou územního plánu a v souvislosti s podnikatelským záměrem výstavby solární elektrárny.
29. Obecné soudy se též dostatečně nezabývaly skutečnostmi, které mají rozhodující vliv na trestnost jednání stěžovatele. V tomto kontextu musí Ústavní soud upozornit na jednání poškozené (kupující), která k některým úkonům ze strany stěžovatele (např. převod pozemků mezi společnostmi) dala svůj souhlas ("svolení poškozeného"), a i když se jednalo o nemovitost, nevyužila odborné právní pomoci. Nejvyšší soud sice správně (srov. str. 5 jeho usnesení) uvedl, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právě rozhodným okolnostem, avšak obecné soudy zcela ignorovaly ustanovení §30 nového trestního zákoníku, jež zakotvuje svolení poškozeného jakožto nově výslovně uvedenou okolnost vylučující protiprávnost (srov. blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 350). Obecné soudy otázku svolení poškozeného vůbec nezvažovaly, jen konstatovaly právní nezkušenost poškozené. Aniž by Ústavní soud předjímal rozhodnutí obecných soudů v dané věci, musí konstatovat, že danou otázku neposuzovaly s ohledem na celý komplex vztahů, který v souvislosti s připravovanou výstavbou solární elektrárny vznikl, v němž poškozená figurovala jako jeden z "hráčů" sledující prodej svých pozemků, a též v souvislosti s finanční situací předmětných společností (viz bod 28). Právě s ohledem na to by mělo dojít k daleko podrobnějšímu vypořádání se s tím, zda a případně nakolik bylo svolení dáno v důsledku omylu. Obecné soudy konečně též nijak nereagovaly na tvrzení stěžovatele (bod 11), že s poškozenou uzavřeli smír (stěžovatel přitom navrhoval důkaz rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi), což by mohlo mít svůj průmět do rozhodování o druhu a výměře trestu, neboť soud by jako k polehčující okolnosti měl přihlédnout k tomu, že se stěžovatel "přičinil o odstranění škodlivých následků trestného činu", stal-li se vůbec v této kauze..., "nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu" [ustanovení §41 písm. j) tr. zákoníku].
30. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že součástí presumpce neviny je i zásada, podle níž musí být obžalovanému vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu) [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)].
31. Shrnuto, v předmětném řízení trestním se nepodařilo rozptýlit nejasnosti o tom, co svým postupem stěžovatel skutečně sledoval. V hodnocení skutkových zjištění absentovala určitá část skutečností, která vyšla jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem najevo. S ohledem na to, že zásah do osobní svobody stěžovatele si žádá dostatečně silné ospravedlnění, považuje Ústavní soud odůvodnění obecných soudů za nedostatečná k tomu, aby ospravedlnila takto intenzivní zásah do sféry stěžovatele. Jelikož již výše uvedená zjištění postačují k vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud musel konstatovat, že ve věci došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod. Tím však nepředjímá ještě nijak rozhodnutí ve věci. Na obecných soudech tedy bude, aby se věcí znovu zabývaly v intencích závěrů tohoto nálezu, přičemž vezmou do úvahy vše podstatné, co vyšlo v řízení najevo, a adekvátně se k tomu vyjádří v odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud tedy neuzavírá, že by k popsané trestné činnosti nemohlo dojít, a ani to není jeho úkolem; k vyslovení viny stěžovatele a k uložení trestu - ve vztahu k dané skutkové podstatě předmětného ustanovení trestního zákona - je však nutné se přesvědčivě vypořádat s vytknutými ústavněprávními deficity napadených rozhodnutí.
32. Ačkoliv hlavní výtky Ústavního soudu směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, který zcela ignoroval námitky stěžovatele a přijal "strojové" rozhodnutí, jehož odůvodnění by mohlo být užito i na jinou kauzu (a již proto toto rozhodnutí nemůže ústavně obstát), rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže formálně právně zůstat nedotčeno (tj. nemůže zůstat nezrušeno, tj. existovat, když vadné je již předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, které Nejvyšší soud aproboval). Byť lze obecně s Nejvyšším soudem souhlasit, že "opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné", tento závěr nelze vztáhnout - z důvodů obsažených výše (odvolací soud se rozhodně dostatečně a správně nevypořádal s námitkami stěžovatele; nadto Ústavní soud poukázal na další skutečnosti - viz např. bod 25) - na Ústavním soudem projednávanou věc, a proto lze konstatovat, že Nejvyšší soud pokračoval v zásahu do základních práv stěžovatele.
33. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
34. Ačkoliv Ústavní soud shledal, že vadný je i výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu subsidiarity zásahu Ústavního soudu, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před odvolacím soudem. Za této situace je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov považovat za nepřípustnou, neboť se stěžovateli vytvořil procesní prostor pro nové projednání jeho opravného prostředku (odvolání). Proto Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013 (N 174/71 SbNU 57)]. Ústavní soud se v tomto kontextu hlouběji nezabýval ani (účelovou) námitkou stran pochybení ohledně místní příslušnosti soudu prvního stupně, jelikož k založení místní příslušnosti došlo na výslovnou žádost stěžovatele, jak vyplývá z obsahu spisu, a z hlediska ústavněprávního nelze změně místní příslušnosti ani nic vytknout.