ECLI:CZ:US:2014:2.US.763.13.1
sp. zn. II. ÚS 763/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti Amerex PRAHA, spol. s r. o., se sídlem Vršní 42, Praha 8, IČ: 45315612, zastoupené Mgr. Liborem Neradem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 199/2012-85 ze dne 30. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 16/2011, v němž se stěžovatelka domáhala poskytnutí ochrany proti nekalé soutěži. K výzvě soudu na zaplacení soudního poplatku za řízení ve výši 46 300 Kč stěžovatelka uhradila toliko částku 5 000 Kč a současně požádala o částečné osvobození od placení soudního poplatku za žalobu ve výši 41 300 Kč. Po posouzení předložených dokladů a tvrzených skutečností Městský soud v Praze této její žádosti nevyhověl, když usnesením č. j. 41 Cm 16/2011-71 ze dne 11. 4. 2012 jí osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dal stěžovatelce za pravdu, že její hospodářské výsledky nejsou od roku 2009 příznivé, nicméně stěžovatelka se podle jeho názoru nenacházela v takové situaci, která by ji činila neschopnou soudní poplatek zaplatit. Za důvod pro přiznání osvobození od soudních poplatků soud především nepovažoval skutečnost, že závazky stěžovatelky jsou vyšší než její krátkodobý finanční majetek. Stěžovatelku soud navíc neshledával nemajetnou, neboť vlastní i hmotný majetek, jehož prostřednictvím má možnost si peněžní prostředky opatřit, dále zohlednil, že současná situace stěžovatelky nebyla způsobena okolnostmi, které sama stěžovatelka nemohla do jisté míry ovlivnit nebo předvídat.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č. j. 3 Cmo 199/2012-85 ze dne 30. 11. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka se dále obrátila na Ústavní soud. Ve stížnostním návrhu obecným soudům vytkla, že nesprávně posoudily její majetkové poměry, čímž jí měly znemožnit domáhat se zákonem stanoveným postupem soudní ochrany. Stěžovatelka konkrétně nesouhlasila se závěry obecných soudů, podle nichž byla schopna si prostředky pro úhradu soudního poplatku opatřit. Tyto závěry označila za důsledek vadného hodnocení předestřených skutečností, kdy obecné soudy podle stěžovatelky zejména nepřihlédly ke specifikům podnikání v potravinářském průmyslu, resp. k povaze zboží vlastněného stěžovatelkou, a rovněž nezohlednily, že mezi zpeněžením daných aktiv a okamžikem požadavku na zaplacení soudního poplatku musí existovat snesitelná časová souvislost, přičemž současně nelze ztrácet ze zřetele i otázku hmotného zabezpečení běžného provozu společnosti.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009 či usnesení sp. zn. I ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98 ze dne 11. 5. 1999 (N 71/14 SbNU 107), sp. zn. II. ÚS 13/98 ze dne 27. 10. 1998 (N 131/12 SbNU 245), sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nejnověji pak nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz] nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)].
Podobná situace v projednávaném případě nenastala. Z odůvodnění obou vydaných rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhy i námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený a ve vztahu k základním právům stěžovatelky šetrný. Zhodnocení věci obecnými soudy nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů. Poukaz stěžovatelky na shora zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 není tedy v tomto případě přiléhavý.
Dle náhledu Ústavního soudu navrhovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, přičemž ve své argumentaci pomíjí skutečnost, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele. Stěžovatelka je právnickou osobou a pro posouzení jejích majetkových poměrů ve smyslu §138 o. s. ř. je podstatné, jaký je stav a struktura jejího majetku, platební schopnost, jakož i schopnost si majetek opatřit za účelem vyvíjení podnikatelské činnosti. V tomto ohledu stěžovatelka listinami předloženými nalézacímu soudu prokázala, že vytváří příspěvek do státního rozpočtu, kdy celkem na daních a povinných poplatcích dle svých slov odvedla od června 2010 do prosince 2011 celkem částku 9 016 477 Kč (podání stěžovatelky ze dne 30. 1. 2012, na č. l. 39 an.). Stěžovatelka vedle toho v předmětné době dosahovala měsíčního obratu ve výši 1 000 000 Kč. Z řečeného tedy vyplývá, že stěžovatelka prostředky na úhradu soudního poplatku disponovala. Skutečnost, že měsíční výdaje stěžovatelky v rozhodné době převyšovaly její měsíční příjmy, nelze přitom přenášet na stát prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků.
Zbývá dodat, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, představuje v zásadě garanci spravedlivého soudního řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá. A jelikož Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu i do jiných stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu