ECLI:CZ:US:2014:3.US.1619.14.1
sp. zn. III. ÚS 1619/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Bubely, zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. 1. 2014 č. j. 55 To 333/2013-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu, neboť jím měla být porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 3 T 129/2013-190 obžalovanou M. K. uznal vinnou trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením odvolání obžalované proti výroku o vině a výroku o trestu zamítl podle §256 tr. řádu (výrok I.) a odvolání stěžovatele (poškozeného), že v rozsudku okresního soudu chybí výrok o náhradě škody ve smyslu §246 odst. 1 písm. c) a §246 odst. 2 tr. řádu, zamítl rovněž, a to podle §253 odst. 1 tr. řádu (výrok II.), neboť nárok na náhradu škody, ač řádně poučen, procesně regulérně neuplatnil (nespecifikoval).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud o hlavním líčení konaném dne 12. 8. 2013 nevyrozuměl jeho právního zástupce (v záhlaví označeného advokáta Mgr. Ivo Šotka), čímž mu neposkytl možnost hlavního líčení se účastnit a konkretizovat výši škody, kterou mu má obžalovaná nahradit. Připomíná, že již v trestním oznámení se připojil k trestnímu řízení, a žádal, aby mu byla nahrazena škoda, způsobená jednáním obžalované.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Postavením poškozeného a jeho procesními právy v trestním řízení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně zabýval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 936/13 ze dne 7. 5. 2014); konstatoval, že koncepce trestního řízení vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy, jež zahrnují právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání, resp. před skončením řízení se k věci vyjádřit, a je rovněž oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit mu jím způsobenou škodu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001, N 87/22 SbNU 227).
Ústavní soud respektuje ustanovení §43 tr. řádu, nicméně výkon práv poškozeného je nutné sladit s účelem trestního řízení; nelze pominout veřejnoprávní charakter trestního řízení, specifické postavení státního zastupitelství (čl. 80 Ústavy) a zejména okolnost, že trestní stíhání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, neboť zásadně stát rozhoduje o tom, zda byl trestný čin spáchán či nikoliv (čl. 39 a 40 Listiny), pročež neexistuje - zjednodušeně řečeno - základní subjektivní právo konkrétní osoby, aby byl někdo trestně stíhán a odsouzen. Na tomto základě Ústavní soud řadu ústavních stížností podaných poškozenými osobami odmítal s tím, že nejsou oprávněny k jejich podání; došlo-li k jejich (kvazi)meritornímu přezkumu (ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost), Ústavní soud naznačil, že by mohl ústavní stížnosti vyhovět pouze v případě extrémní neaktivity orgánů činných v trestním řízení, resp. ve vztahu ke specifickým základním právům, jež by měla být dotčena jmenovitě práva dle čl. 2 a 3 Úmluvy (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, U 5/7 SbNU 343, sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, U 29/14 SbNU 291, sp. zn. I. ÚS 249/2000 ze dne 27. 9. 2000, U 34/19 SbNU 303, sp. zn. III. ÚS 8/03 ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 264/06 ze dne 19. 2. 2007 a řadu dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz).
Také posuzování otázky, zda v konkrétní věci byly či nikoli splněny předpoklady, aby poškozený byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, spadá výlučně do pravomoci obecných soudů, a zhodnocení, zda rozhodnutí o náhradě škody vyžaduje další dokazování nad rámec trestního řízení, zásadně Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud se může soustředit jen na přezkum toho, zda obecné soudy ve věci nároků poškozeného na náhradu škody a na přiznání nemajetkové újmy nepostupovaly arbitrárně či nadmíru formalisticky, popř. zda své rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
Postup obecného soudu, jehož výsledkem je, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v adhezním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká dále proto, že poškozený může svůj nárok uplatnit vždy cestou občanskoprávní žaloby, v řízení o níž může být jeho právo ochráněno.
Uvedené zásady jsou přiměřeně aplikovatelné na projednávanou ústavní stížnost, která je založena na námitce, že stěžovatelův zmocněnec nebyl vyrozuměn o nařízení hlavního líčení před soudem prvního stupně.
Co do této námitky však platí, že ústavněprávní relevance nedosahuje.
Předně, stěžovatel neoponuje úsudku odvolacího soudu, podle něhož "k hlavnímu líčení byl obeslán cestou dodejky a jak vyplývá ze záznamu na předmětné dodejce, adresát nebyl zastižen, a proto byla písemnost vložena do domovní nebo jiné schránky, a to dne 26. 6. 2013"; v ústavní stížnosti neuvádí, z jakého důvodu na toto vyrozumění nereagoval. Za připomenutí zde stojí obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).
Za druhé, odvolací soud konstatoval, že postup soudu prvního stupně (opomenutím zmocněnce stěžovatele) "nepochybně" představuje "procesní vadu", jde však o vadu, již v odvolacím řízení již napravit nelze. Tomu nezbývá než přisvědčit, zejména jestliže se stěžovatel ani před odvolacím soudem o řádné uplatnění svého nároku (konkrétní vyčíslení tvrzené škody) nepokusil; ostatně i jinak by odvolací soud (jestliže nárok na náhradu škody jest uplatnit nejpozději do hlavního líčení před soudem prvního stupně) zřejmě nemohl jinak, než odkázat stěžovatele na pořad práva občanského. Pak ani stěžovatelem požadovaný kasační výrok Ústavního soudu by tímto následkem nemohl efektivně otřást; jinak řečeno, účinky případného zrušení toliko výroku II. usnesení odvolacího soudu by byly z hlediska stěžovatelem sledovaného zájmu nulové.
Stojí rovněž za zdůraznění, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledné rozhodnutí) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III. ÚS 9/06).
Bylo již výše, v dílčích úsudcích, konstatováno, že o ústavněprávně relevantní exces či libovůli zde nejde, a relevantní rámec rozhodného právního posouzení odvolací soud vysvětlil a odůvodnil věcně adekvátně a v míře, jež lze od něj žádat.
Rovněž bylo zaznamenáno, že rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu se stěžovatel může domáhat též cestou občanského soudního řízení, a teprve, kdyby taková možnost neexistovala, mohl by být, v souladu s principem subsidiarity, povolán Ústavní soud k rozhodování o opomenutém nároku stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/07). Z tohoto předpokladu a ze zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci soudů obecných je třeba vycházet i v projednávané věci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1189/14 ze dne 15. 7. 2014); obdobně vyznívá též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3215/13 ze dne 8. 7. 2014.
Lze tak shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu