ECLI:CZ:US:2014:3.US.29.14.1
sp. zn. III. ÚS 29/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 10. 2013 č. j. 70 Co 259/2013-392, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 3. 2013 č. j. 37 Nc 50/2012-275 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 10. 6. 2013 č. j. 37Nc 50/2012-322 rozhodl tak, že nezletilá V. a nezletilý V. se svěřují do výchovy matce (stěžovatelce) a otec nezletilých T. V. je povinen od 1. 3. 2012 platit měsíčně k rukám matky na nezletilou V. výživné 16 000 Kč a na nezletilého V. 14 000 Kč, pro každé dítě 10 000 Kč měsíčně na účet u peněžního ústavu, a vyčíslil nedoplatek na výživném za období od 1. 3. 2012 do 31. 3. 2013 pro nezletilou V. ve výši 337 000 Kč a pro nezletilého V. 301 000 Kč.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 10. 2013 č. j. 7 Co 259/2013-392 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o běžném a dlužném výživném změnil tak, že od 1. 9. 2012 i po rozvodu rodičů je otec povinen platit na nezletilou V. 10 000 Kč a na nezletilého V. rovněž 10 000 Kč, a že nedoplatek na výživném od 1. 9. 2012 do 31. 10. 2013 činí pro nezletilou V. 58 570 Kč a pro nezletilého V. 48 570 Kč.
Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí právní hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně je nesprávné a nelze je převzít ani částečně.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že k ukončení soužití rodičů nezletilých (potažmo jejich systému hospodaření) došlo až od 1. 9. 2012, což vymezuje dobu, "která je předmětem určení výživného". Při posuzování majetkových poměrů otce nelze dle odvolacího soudu přistoupit na konstrukci, že část majetku - konkrétně společnost Profi-Tisk Group s. r. o. je jeho výlučným vlastnictvím, aniž by bylo vzato v úvahu, že rodiče nezletilých jsou doposud manželé, a i když jejich společné jmění bylo zúženo, nebylo dosud vypořádáno; aktiva i pasiva této společnosti jsou součástí společného jmění, stejně jako její majetková hodnota a též i výnosy, ačkoliv jejich využití nemůže stěžovatelka ovlivnit. Pro určení výživného tudíž vyšel z částky 20 000 Kč měsíčně, kterou otec "ze společných příjmů z pronájmu nedává na společný účet a fakticky s ní nakládá" a dále z jeho předpokládaného příjmu ve smyslu výdělečné potencionality dle §96 zákona o rodině, "tj. ve výši cca 30 000 Kč", přičemž při stanovení výživného přihlédl k zjištěným odůvodněným potřebám obou nezletilých dětí. Ohledně dosud "zaplacených příspěvků otce na výživu dětí" (a dlužného výživného) měl odvolací soud za to, že pokud matka nezletilých měla od otce k dispozici jeho příjem, není zde žádný důvod, pro který si jej "začala započítávat na svůj podíl z příjmů z pronájmu, když společné jmění dosud nebylo vypořádáno"; jestliže tyto příjmy použila na "něco jiného", nemůže to jít k tíži nezletilých, resp. otce, který "nadto opakovaně deklaroval, že jde o výživné pro děti".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). V podrobnostech vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně změnil, ačkoliv pro to nebyly splněny předpoklady stanovené v §220 o. s. ř., jestliže své rozhodnutí založil na odlišném právním závěru "na základě správně zjištěného stavu", neboť má za to, že posouzení odvolacím soudem je (bylo) i zjevnou změnou skutkových závěrů oproti tomu, jak je vyhodnotil okresní soud. Je současně názoru, že rozsudek odvolacího soudu se "vymyká" i judikatuře Ústavního soudu ve věcech péče o dítě a výživného k otázce hodnocení majetkových poměrů povinného (zde kupř. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1619/07, sp. zn. II. ÚS 671/09, sp. zn. IV. ÚS 244/03).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - jako celku, a to rozhodnutím v něm vydaným, nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
To je významné i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu tím, že odvolací soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla, když vadně aplikoval ustanovení §220 o. s. ř., jakož i tím, že oproti požadavkům zakotveným v §96 odst. 1 zákona o rodině při stanovení výživného celkově nehodnotil (jako kritérium) majetkové poměry a životní úroveň otce nezletilých.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně (srozumitelně a přesvědčivě) odůvodněno.
Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.
K námitce nesprávného postupu odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že již v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 652/09 či sp. zn. IV. ÚS 2582/13 vyslovil, že "není v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor", a tudíž "není porušením zásady dvouinstančnosti řízení ... ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění".
Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, jestliže odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, a na tomto základě dospěl k jinému právnímu hodnocení majetkových a příjmových poměrů otce nezletilých, a je-li jeho rozhodnutí patrné na základě čeho (jakých důkazů) se tak stalo, jaká zjištění pro změnu právního posouzení vzal za rozhodná a jaké skutečnosti jej ke změně právního názoru vedly.
Ústavní soud navíc připomíná, že mu přísluší z ústavněprávního rozměru toliko hodnotit, zda řízení bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu, neboť "ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, sp. zn. III. ÚS 639/02, sp. zn. III. ÚS 474/04, sp. zn. IV. ÚS 679/05, sp. zn. III. ÚS 9/06, sp. zn. III. ÚS 249/06 a další).
To platí i ve vztahu k námitce nesprávného hodnocení majetkových a příjmových poměrů otce nezletilých, jestliže i zde odvolací vycházel ze standardního výkladu kritérií pro stanovení výživného (§85, §96 odst. 1 zákona o rodině), a v kontextu rozhodných skutkových zjištění věnoval pozornost právě těm okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní, i když je ve výsledku hodnotil jinak, než jak učinil soud prvního stupně. Není ústavněprávně zpochybnitelné východisko, kladoucí důraz na to, že majetkové poměry rodičů nezletilých dosud nebyly vypořádány, jestliže se odvolací soud podrobně vyjádřil i k příjmové potencionalitě otce nezletilých ve vazbě na jeho působení v obchodní společnosti, jakož i k odůvodněným potřebám nezletilých.
V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že rozhodné ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež odvolací soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
Neobstojí ani námitka "rozporu s ustálenou rozhodovací prací", je-li zjevné, že při respektování požadavku na hodnocení konkrétních jednotlivostí případu o skutkově srovnatelné situace nejde.
Ústavní soud se proto omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecného soudu nespatřuje ústavněprávní exces či libovůli, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých odvolacím soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu