ECLI:CZ:US:2014:3.US.3037.14.1
sp. zn. III. ÚS 3037/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Shahrama Abdullaha Zadeha, t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Janem Vučkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 694/32, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 7. 7. 2014, sp. zn. 3 VZV 1/2014 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura Brno, 1. oddělení, ze dne 20. 3. 2014, č. j. OKFK-3093-1825/TČ-2012-252401-TRV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení.
Policejní orgán shora uvedeným usnesením zahájil trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Brně instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení ústavní stížností napadeným usnesením zamítlo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že:
1. Obvinění jsou absolutně nekonkrétní. Z ústavněprávních hledisek nelze považovat za akceptovatelné formulace pouze parafrázující ustanovení tr. zákoníku ["měl rozhodujícím způsobem zosnovat, organizovat a řídit trestnou činnost", "prostřednictvím obviněných (...) nejméně v uvedeném období koordinovali účelové vzájemně provázané uzavírání rámcových smluv" a "měl dále prostřednictvím dalších dosud neustanovených osob řídit činnost"]. Neobstojí ani zcela vágní věta, podle níž "v součinnosti s obviněnými ... do účelového řetězce obchodních firem (...) koordinovaně záměrně zařazovali společnosti".
2. Usnesení neobsahují relevantní odůvodnění, nýbrž pouhé odkazy na "souhrnná zjištění". Policejní orgán konstatoval, že "z vyhodnocení prováděných úkonů a výpovědí svědků je dostatečně zřejmé (...)" z čeho vyplývají podezření, avšak nespecifikoval, o jaké úkony či svědecké výpovědi se má jednat; nanejvýše paušálně poukázal na jména vyslechnutých svědků. Z uvedeného nelze seznat, jaký důkaz svědčí proti kterému obviněnému a co je jeho obsahem.
3. Obvinění nekorespondují se známými důkazy. Měl trestnou činnost zosnovat, avšak její počátek policejní orgán datuje do dřívějšího období, než ve kterém údajně došlo k jeho interakcím s dalšími obviněnými. Usnesení policejního orgánu se vyznačuje častým užíváním obratu "neustanovené osoby". Výpověď svědka Petra Pfeifera stojí osamoceně proti dalším svědeckým výpovědím, přičemž mohla být motivována snahou jmenovaného bagatelizovat svoji rozhodující úlohou v rámci vyšetřované trestné činnosti; přitom pochybnosti o výpovědi tohoto svědka připustily samy orgány činné v trestním řízení. Tyto orgány rovněž ignorují kontext komunikace mezi stěžovatelem a obviněnou Eliškou Coufalovou.
4. Orgány činné v trestním řízení utajují informace před obhajobou, čímž zamezují účinnému využití práv obviněného. Vyrozumívaly obhájce o termínech výslechu svědků, avšak opakovaně odmítly předem sdělit jména vybraných (neutajených) svědků (Rosina, Kaveschan, Valentovič, Nadav). Přitom šlo o údajně rozsáhlý daňový podvod, který se měl odehrát po dobu desítek měsíců, měly do něj být zapojeny desítky firem a desítky osob. Údajný skutek je tedy velmi komplikovaný a účinné uplatnění obhajoby při výsleších svědků vyžaduje důkladnou přípravu; pakliže policejní orgán úmyslně zatají jména svědků, pak účinné obhajobě prakticky zamezí. To je zjevně neústavní postup, přitom dle prohlášení policejního orgánu byl tento neústavní a nezákonný postup předem schválen státním zástupcem, čímž chybí dozor nad zachováváním zákonnosti z jeho strany. Další svědci byli uvedeni krycími jmény, což dále ztěžuje obhajobu.
5. Napadená usnesení se vyznačují svévolí při hodnocení důkazů ve prospěch jedné osoby a v neprospěch jiné osoby. Orgány činné v trestním řízení uplatňují libovůli při selektivním uplatňování trestní represe, jak lze demonstrovat například na diskriminačním přístupu k různým osobám, jmenovitě nezákonnému zvýhodňování osob, od nichž orgány očekávají svědectví proti jeho osobě. Tím jsou poznamenány i takové zásadní otázky, jako kdo bude a kdo nebude za shodné důkazní situace trestně stíhán. Je nesporné, že poskytl prostřednictvím společnosti STRONG STRIKE půjčku společnosti PPS, která v té době měla licenci oprávněného příjemce a přes kterou se dovážely pohonné hmoty do ČR pro české odběratele (tj. údajné přímé účastníky daňových podvodů); vystupoval nicméně výhradně v roli investora a konzultanta (což akcionáři a osoby ze statutárních orgánů jednomyslně potvrdili), přičemž půjčku poskytl v době, kdy již údajné podvodné schéma bylo vytvořeno jinými osobami. Přestože policejní orgán ví, že "svědek" Pfeifer byl - na rozdíl od stěžovatele - od počátku u vzniku řetězce společností, že cílem společností bylo od počátku konat podvody, že měl ve společnosti podíl, že přiváděl odběratele pohonných hmot a z toho měl další výnosy, že sháněl investory a osobně s nimi jednal - přesto jej orgány chrání před trestním stíháním, aby mohl být použit jako korunní svědek.
6. Orgány činné v trestním řízení přistupují vůči němu se zjevnou zaujatostí. Například v posledním vazebním zasedání se jako inkriminující důkaz prezentoval správní spis ministerstva vnitra o kladném vyřízení jeho žádosti o české státní občanství. Doslova neuvěřitelný pak byl dotaz policejního orgánu na lékařskou fakultu, s jakým prospěchem a který den stěžovatel složil státní zkoušky.
Závěrem stěžovatel dovozuje, že tyto vady demonstrují nejen prosté porušení trestního řádu, nýbrž zjevnou svévoli a libovůli při postupu orgánů činných v trestním řízení. Ve své kombinaci a ve své četnosti i soustavnosti dokazují, že jde o úmyslný postup orgánů a snahy o manipulaci s procesem, vůči níž se již může bránit pouze ústavní stížností.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je třeba zdůraznit, že zasahování do jejich rozhodování v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).
Stěžovatel přitom důvody, jež by měly ospravedlňovat kasační zásah Ústavního soudu již v tomto stádiu trestního stíhání, v ústavní stížnosti relevantně neuvádí.
Je namístě - ohledně popisu a právního posouzení skutku, pro nějž je stěžovatel stíhán - připomenout, co Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá tr. řádu), tedy aby byl obviněný seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, proto nelze mít za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak Ústavní soud často uvádí, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny tudíž nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
Pro daný stav je tedy postačující konstatování, že dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení zjevným excesem netrpí (srov. mutatis mutandis nálezy sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a IV. ÚS 158/2000).
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech (a stěžovateli již jen na vysvětlenou), lze dodat následující.
Orgány činné v trestním řízení poukázaly na četné důkazní prameny dokumentující stíhanou trestnou činnost, jmenovitě na úkony operativní povahy, a to telefonní odposlechy a sledování osob a věcí, včetně prostorových odposlechů, dále na podklady opatřené od finančních a celních úřadů, Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR, údaje získané od společnosti Čepro, bankovní informace opatřené postupem dle §8 odst. 2 tr. řádu, rámcové kupní smlouvy na pohonné hmoty, smlouvy o poskytování služeb oprávněného příjemce, databáze souhrnných hlášení VIES vedené finanční správou, měsíční přehledy záznamních povinností předkládaných společností Ecoll, výpisy z evidence EMCS vedené celní správou, šetření finančních úřadů, výpovědi svědků Pavla Nikla, Jana Pelikána, Jakuba Pomykala, Zdeňka Různý a Zdeňka Trtíka (tzv. "bílých koní") a konečně i výpovědi utajených svědků.
Z těchto důkazů podle orgánů činných v trestním řízení vyplývá důvodné podezření, že - zjednodušeně řečeno - klienty společností Ecoll a P.P.S. v inkriminovaném období byly společnosti účelově zařazované do obchodního řetězce tzv. "missing trader", které po splnění své role již nebyly dále aktivní, přičemž vzniklá vysoká daňová povinnost neměla být nikdy přiznána, resp. uhrazena, přičemž cíleně se záměrem zastřít trestnou činnost byly společnosti převáděny na další, opět nekontaktní osoby.
Orgány činné v trestním řízení se zabývaly úlohou stěžovatele, přičemž na argumentovaném základě dospěly k závěru, že přesahovala pozici "investora" a "konzultanta", resp. že naplňovala znaky stíhaných trestných činů. Vzhledem k dané fázi trestního řízení je třeba vzít v potaz rovněž zjištění policejního orgánu, který zdůraznil, že "v hierarchii nejvýše postavené osoby" se setkávaly jen v nejnutnější míře, "zásadní věci" projednávaly převážně formou osobních jednání v zabezpečených prostorech, používaly telefony s kódovaným provozem, využívaly prostředníky apod.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 a sp. zn. III. ÚS 239/04 ze dne 17. 6. 2004), v níž mimo jiné konstatuje, že "státnímu zastupitelství ... nelze upřít právo na vlastní (procesní a vyšetřovací) taktiku; proto také po státním zastupitelství jako žalobci a zástupci státu nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení stíhaného seznamovalo s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně taktické záměry (cíle)".
Ve vztahu ke stěžovatelovým výhradám odvíjejících se ze zjištění, že Petr Pfeifer není dosud trestně stíhán, se patří připomenout závěry obsažené k otázce práva na stíhání nebo odsouzení třetí osoby za trestný čin vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008, resp. rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 20. 3. 2009 ve věci Gorou v. Řecko (2), stížnost č. 12686/03, odst. 24.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i ve věci stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu