ECLI:CZ:US:2014:3.US.583.14.1
sp. zn. III. ÚS 583/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Jahna, zastoupeného Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 31a, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. prosince 2013 č. j. 1 KZV 13/2013-136 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 21. října 2013 č. j. KRPB-121009-39/TČ-2013-060081-DV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 13. února 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž dle jeho tvrzení mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), zahájila napadeným usnesením trestní stíhání stěžovatele a jeho bývalé družky pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve formě spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 trestního zákoníku. Toho se měli dopustit tak, že v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch vylákali pod nepravdivou záminkou, spočívající v koupi nemovitostí z majetku statutárního města Brna, a za uvedení dalších lživých okolností od poškozeného Stanislava Dobiáše hotovost ve výši 17 430 820 Kč. Výrok napadeného usnesení opřel policejní orgán zejména o výpovědi poškozeného a dalších svědků. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "státní zastupitelství") napadeným usnesením zamítlo, neboť neshledalo ve stížnosti uvedené výtky oprávněnými.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Protiústavnost napadených rozhodnutí shledává stěžovatel ve skutečnosti, že je proti němu vedeno trestní stíhání, aniž by pro něj byly splněny podmínky dané zejména ustanovením §160 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Státní zastupitelství nereflektovalo v napadeném usnesení mnohé podstatné skutečnosti, jež byly uvedeny ve stěžovatelem podané stížnosti. Stěžovatel následně k ústavní stížnosti připojil rozsáhlý výčet těchto skutečností, v jejichž nezohlednění spatřuje porušení svého práva na spravedlivý a zákonný proces a zásady presumpce neviny, která se dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu musí projevit v pečlivém objasňování okolností svědčících v prospěch i neprospěch stíhané osoby. V daném případě není ani po dlouhém vyšetřování dána zákonem stanovená míra pravděpodobnosti, že se skutek stal tak, jak je v napadených rozhodnutích popsán. Orgány činné v trestním řízení navíc nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe v situaci, kdy poškozený vede proti stěžovateli řadu neúspěšných soukromoprávních sporů a trestní řízení mu tak nepřípustně slouží jako náhradní řešení pro něj nepříznivé situace. Stěžovatel následně odůvodnění ústavní stížnosti doplnil v tom směru, že před zahájením trestního stíhání nebyl policejním orgánem vyzván k podání vysvětlení okolností obsažených v trestním oznámení, podaném poškozeným. Ze všech výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99, dostupné na http://nalus.usoud.cz), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (mezi mnohými srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní a obvykle v přijatelné lhůtě nezhojitelná. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02, dostupný na http://nalus.usoud.cz); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení neshledal porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ten pomíjí, že smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem zkoumání všech orgánů činných v trestním řízení po celou dobu jeho průběhu. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (resp. odůvodněné přesvědčení vyšetřujících orgánů o jejím naplnění), nasvědčující tomu, že obviněná osoba spáchala skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se také odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost, jak uvedl již v minulosti Ústavní soud, nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby, natož pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 nebo I. ÚS 2477/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatelovy námitky přitom směřují právě proti tomu, že se příslušné orgány činné v trestní řízení nevypořádaly v napadených rozhodnutích se všemi stěžovatelem vznesenými otázkami, které však mají ve vztahu k celému trestnímu stíhání toliko dílčí povahu, tedy nemohou znamenat zpochybnění ústavnosti zahájení trestního řízení a budou bezpochyby předmětem dalšího vyšetřování a zkoumání příslušnými orgány veřejné moci s tím, že jakékoliv nedostatky na této straně musí jít pochopitelně k tíži veřejné žaloby. Obecně lze tedy říci, že napadená rozhodnutí obsahují všechny ústavní náležitosti, tedy vymezují v dostatečně určité míře stěžovatelovo jednání, které s velkou pravděpodobností může být nezávislým soudem shledáno jako trestný čin a které je doloženo alespoň zdánlivě legálně opatřenými a prozatím racionálně vyhodnocenými důkazy. Z ústavněprávního hlediska takové usnesení o zahájení trestního stíhání obstojí, byť se explicitně nevěnuje všem otázkám, které stěžovatel považuje za klíčové pro prokázání své neviny. Nadto lze snad pouze poznamenat, že je právě úkolem obhajoby upozornit orgány činné v trestním řízení na takové skutečnosti a naléhat na jejich zohlednění v průběhu dalšího vyšetřování. Rovněž je třeba odmítnout námitku, že případné pochybení policejního orgánu, spočívající v nevyzvání stěžovatele k podání vysvětlení před zahájením trestního stíhání, by mělo způsobovat nezákonnost či dokonce protiústavnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud k takovému pochybení došlo, má stěžovatel k dispozici prostředky ke kompenzaci tvrzeného porušení jeho zákonných práv. Důsledky takového případného pochybení již nicméně nelze reparovat a Ústavní soud s přihlédnutím ke všem výše uvedeným závěrům nemůže na základě takovéhoto druhu pochybení zasáhnout do probíhajícího trestního řízení. Navíc podle Ústavnímu soudu zaslané kopie stěžovatelem podané stížnosti nebyla tato námitka před stížnostním orgánem uplatněna.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu