ECLI:CZ:US:2014:4.US.3219.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3219/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Centra služeb pro silniční dopravu, státní příspěvkové organizace, Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, zastoupené JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Nádražní 2775/145, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013 č. j. 11 Co 386/2013-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 4. 2013 č. j. 16 C 123/2013-12, jímž bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky celkem 1 300,- Kč. Svou žalobu stěžovatelka odůvodnila tím, že při provedení kontrolního vážení nákladního automobilu opakovaně zjistila, že vozidlo je přetíženo s tím, že za přetížení odpovídá žalovaný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s §7 odst. 1 a §104 odst. 1 o. s. ř. nemá pravomoc ve věci rozhodovat, neboť se jedná o povinnost stanovenou veřejným právem, a to zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Na základě uvedeného řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena pro částku 700,- Kč Krajskému úřadu Karlovarského kraje jako silničnímu správnímu úřadu ve věcech silnic I. třídy, a pro částku 600,- Kč Městskému úřadu v Chebu, jako silničnímu správnímu úřadu ve věcech silnic II. a III. třídy (výrok III).
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a II. a ve výroku III. jej potvrdil v tom správném znění, že po právní moci usnesení bude věc ohledně částky 650,- Kč postoupena Krajskému úřadu Karlovarského kraje jako silničnímu správnímu úřadu ve věcech silnic I. třídy, a ohledně částky 650,- Kč bude věc postoupena Městskému úřadu v Chebu, jako silničnímu správnímu úřadu ve věcech silnic II. a III. třídy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by však konkrétně uvedla, v čem spatřuje porušení svých základních práv a svobod, resp. do jakých základních práv či svobod stěžovatelky napadené rozhodnutí zasáhlo. Uvádí také, že v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání podala dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1153/2014 odmítnuto jako nepřípustné, neboť v dané věci se jednalo o částku nepřevyšující zákonem vymezenou hranici 50 000,- Kč.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti, musí posoudit, zda jsou splněny všechny podmínky stanovené pro její (řádné) podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti přihlédl k tomu, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje chybné poučení o přípustnosti dovolání. Vadné poučení dané stěžovatelce nemůže být ve smyslu závěrů nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 332/04 či II. ÚS 323/07) k tíži při posuzování včasnosti podání ústavní stížnosti. Jinak by totiž bylo možné učinit závěr, že ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu je podána opožděně.
Stěžovatelka postupovala v důvěře ve správnost poučení odvolacího soudu. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, byť v daném případě dovolání není zákonem předvídaným prostředkem sloužícím k ochraně práv stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, jestliže ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Proto je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností mají být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí rozhodnutí procesní, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud jisté výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší určitou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo (a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech), je nutno poznamenat, že primárně zde musí být kumulativně splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud však shledal, že v projednávané věci takové podmínky splněny nebyly.
Podstatou ústavní stížnost je pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o zastavení řízení a postoupení věci příslušným správním úřadům. Taková polemika sama o sobě ovšem nemůže znamenat porušení základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka neuvádí žádnou ústavněprávní argumentaci ani odkaz na konkrétní ústavně zaručená práva, která měla být napadenými rozhodnutími porušena.
Ostatně stěžovatelce zůstává zachována možnost v dalším řízení před správními orgány realizovat svá práva zakotvená v příslušných normách a případně i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci (v rámci správního soudnictví), pokud by podle jejího názoru došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud nadto upozorňuje, že v posuzované věci se předmět sporu týká částky 1 300,- Kč, tedy jde nepochybně o tzv. bagatelní částku. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04), neboť tato částka - již jen pro svou výši - není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod. Smyslem této zásady je zabránit tomu, aby Ústavní soud nebyl malichernostmi odváděn od plnění skutečně závažných úkolů, k čemuž je určen. Přesun přezkumu tzv. bagatelních věcí do řízení před Ústavním soudem by odporoval smyslu ústavního soudnictví (viz např. též usnesení sp. zn. III. ÚS 3153/14 či IV. ÚS 1540/14).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu