ECLI:CZ:US:2015:1.US.2296.13.1
sp. zn. I. ÚS 2296/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t.č. Věznice Heřmanice, Ostrava, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Heczkem, advokátem se sídlem Havlíčkovo nábř. 38, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 50 T 2/2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 2 To 86/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 50 T 2/2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 2 To 86/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013. Vzhledem k tomu, že předchozímu právnímu zástupci stěžovatele byl pozastaven výkon advokacie, byl stěžovatel vyzván k doplnění právního zastoupení. Nový advokát doložil Ústavnímu soudu plnou moc dne 29. 12. 2014.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 50 T 2/2012, byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle §283 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku bylo vysloveno také zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Odvolání stěžovatele a státního zástupce byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 2 To 86/2012, podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Podstatná kritéria tvořící základ zjištěného skutkového stavu dle stěžovatele vyvodily obecné soudy pouze na základě jeho výpovědi a výpovědi svědka P. P. Proti osobě P. P. bylo v předmětné věci trestní stíhání vedeno samostatně v Polsku, a proto byl jeho výslech jako svědka uskutečněn prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce.
Narušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel zejména v tom, že obecné soudy špatně kvalifikovaly pozici P. P. v předmětném řízení jako svědka dle ustanovení §101 a násl. trestního řádu a nesprávně tak vyhodnotily vypovídací hodnotu jeho výpovědi, jako by se jednalo o výpověď svědeckou, tj. presumovaly její pravdivost. Fakticky však byl v předmětném řízení P. P. spolupachatelem, a tudíž nemohla být jeho výpověď posuzována jako a priori pravdivá. Obecné soudy měly podle stěžovatele na tuto výpověď nahlížet jako na výpověď dalšího obviněného, tj. hodnotit její vypovídací hodnotu jako obhajobu spolupachatele, v níž se snaží zmírnit svou vlastní vinu. V důsledku toho by dle názoru stěžovatele nemělo být k závěrům vyvozeným z této výpovědi vůbec přihlíženo, soudy však naopak podle stěžovatele použily předmětnou výpověď jako stěžejní důkaz.
Porušení práva garantovaného v čl. 40 odst. 2 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že za předpokladu hodnocení obsahu jeho výpovědi jako doznání, musí orgány činné v trestním řízení dle zásady upravené v §2 odst. 5 trestního řádu přezkoumat i další podstatné okolnosti případu, tj. taková výpověď se považuje za věrohodnou jen tehdy, je-li její věrohodnost prokázána dalšími důkazy. V předmětné věci však podle stěžovatele byla věrohodnost jeho výpovědi prokázána pouze výpovědí P. P., jejíž obsah a závěry z ní plynoucí jsou ale podle něj neupotřebitelné.
Stěžovatel je toho názoru, že pod vlivem výše uvedených skutečností obecné soudy zjistily skutkový stav a vyvodily z něj právní a skutkové závěry v rozporu s provedenými důkazy. Rozhodnutí obecných soudů stěžovatel vnímá jako nepřesvědčivá, když se skutkové závěry ocitly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel má za to, že z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny a práva na spravedlivý proces učinit závěr, že se dopustil skutku uvedeného v obžalobě.
Další část námitek stěžovatele pak směřuje k otázkám, zda došlo k vypěstování rostlin a vytvoření hmoty, která může být posuzována jako droga ve smyslu §283 odst. 1 trestního zákoníku a zda škodlivé jednání dosahovalo "velkého rozsahu" (§283 odst. 3 trestního zákoníku).
Právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny bylo podle stěžovatele narušeno také postupem při vyhodnocování koncentrace THC v zajištěné rostlinné hmotě v souvislosti s určováním rozsahu trestné činnosti. Pokud obecné soudy operovaly s procentními údaji koncentrace účinné látky THC v zajištěné rostlinné hmotě, měly podle stěžovatele, jak je to v oblasti této problematiky běžné, stanovit, kolik přibližně gramů psychotropní látky bylo obsaženo ve využitelné rostlinné hmotě získané z vypěstovaných rostlin. V souvislosti s tím stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11.2008, sp. zn. II. ÚS 254/2008, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že má být ve výroku i v odůvodnění soudního rozhodnutí konstatováno bez jakýchkoliv pochybností kolik kusů rostlin bylo vypěstováno, kolik z tohoto množství bylo možno získat gramů využitelné rostlinné hmoty a kolik tato rostlinná hmota přibližně obsahovala gramů psychotropní látky. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nepokusily provést výpočet koncentrace THC v rostlinné využitelné hmotě a v návaznosti na něj provést srovnání hodnot podstatných pro určení rozsahu trestné činnosti.
Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného v čl. 39 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly určením správného stupně rozsahu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty a v souvislosti s tímto pochybením nerespektovaly sjednocující judikaturu tykající se předmětné problematiky a neoprávněně rozšířily zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu.
Mělo-li by se u určení rozsahu přihlédnout i k ostatním okolnostem případu, jak ve svém usnesení tvrdí Nejvyšší soud, pak stěžovatel zdůrazňuje, že jediným zdrojem těchto okolností je pouze výslech P. P., který je však podle něj procesně neupotřebitelný. Obecné soudy učinily své závěry o rozsahu a právní kvalifikaci činu pouze na základě údajů představující ostatní okolnosti případu, které získaly díky výpovědi spolupachatele, který byl trestně stíhán v zahraničí. Tím bylo dle stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a bylo porušeno i základní právo dle čl. 40 odst. 2 Listiny - presumpce neviny, z níž vyplývá zásada "in dubio pro reo".
Dle názoru stěžovatele se také obecné soudy řádně nevypořádaly s obhajobou stěžovatele, zejména tedy s nesprávným vyhodnocením vypovídací hodnoty výpovědi P. P., s výpočtem skutečné výtěžnosti jednoho vrcholíku sušeniny a s problematikou posouzení naplnění velkého rozsahu. V důsledku postupu obecných soudů tak bylo podle stěžovatele porušeno také jeho základní právo garantované v čl. 37 odst. 3 Listiny, tj. právo na rovné postavení před soudem.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Nad rámec povinnosti stručného odůvodnění uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), se Ústavní soud rozhodl vypořádat s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatele následujícím způsobem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v odvolání a dovolání. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
V.
Stěžovatel namítá, že soud použil výpověď P. P. jako stěžejní důkaz, a navzdory tomu, že se jedná o jeho spolupachatele, tuto výpověď posuzoval jako a priori pravdivou, když dle stěžovatele se jedná naopak o výpověď neupotřebitelnou, ke které nemělo být soudy vůbec přihlíženo.
Výpověď P. P. z přípravného řízení byla pořízena cestou mezinárodní justiční spolupráce a učiněna v přítomnosti obhájce stěžovatele (č.l. 425-436 spisu). Svědek P. P. se osobně dostavil k hlavnímu líčení, kde však využil svého práva nevypovídat a soud proto v rámci hlavního líčení v souladu s ustanovením §211 odst. 4 trestního řádu přečetl jeho výpověď z přípravného řízení (č.l. 555 spisu). Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal také s námitkou (kterou však již stěžovatel neuplatnil v ústavní stížnosti) spočívající v tom, že při výslechu svědka P. P. v rámci mezinárodní justiční spolupráce tomuto nemohl obhájce stěžovatele klást otázky. Krajský soud uvedl, že v protokolu o výslechu není obsažen zápis, že by obhájci nebylo umožněno klást vyslýchanému otázky, přičemž obhájce protokol podepsal, čímž stvrdil jeho správnost (blíže viz str. 13 rozsudku krajského soudu). Výpověď P. P. je tedy možno považovat za procesně použitelnou.
Námitce stěžovatele, že obecné soudy posuzovaly výpověď P. P. jako a priori pravdivou, nelze přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je patrné, že se předně nejedná o důkaz osamocený, ale tento důkaz je doplňován mnoha dalšími důkazy. Soud také výpověď P. P. nehodnotil samostatně, ale naopak v kontextu dalších provedených důkazů (výpověď stěžovatele, výpovědi dalších svědků, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky - odvětví chemie, výsledky genetické a daktyloskopické expertizy, protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, pořízená fotodokumentace, výsledky sledování osob a věcí, údaje o telekomunikačním provozu, listinné důkazy). Z tohoto výčtu je zřejmé, že soud naopak hodnotil výpověď P. P. ve vzájemné souvislosti s celou řadou dalších důkazů. Ostatně obdobným způsobem se s touto námitkou stěžovatele vypořádal již také odvolací soud - viz str. 5 usnesení vrchního soudu).
Výše uvedenou argumentaci lze bezezbytku vztáhnout také k námitce stěžovatele, že za předpokladu hodnocení jeho výpovědi jako doznání lze takovou výpověď považovat za věrohodnou jen tehdy, je-li její věrohodnost prokázána dalšími důkazy. Stěžovatel má za to, že věrohodnost jeho výpovědi byla prokázána pouze výpovědí P. P., jejíž obsah a závěry z ní plynoucí ale považuje za neupotřebitelné. Stěžovatel se v rámci protokolu o výslechu osoby podezřelé ze dne 7. 4. 2011 (č.l. 283 spisu) podrobně vyjádřil k okolnostem trestné činnosti, kterou v podstatě doznal. V rámci protokolu o výslechu obviněného ze dne 8. 4. 2011 (č.l. 289 spisu) stěžovatel využil svého práva a nevypovídal. V hlavním líčení své stanovisko následně přehodnotil a rozhodl se k žalované trestné činnosti učinit výpověď (č.l. 546-550 spisu). K námitce stěžovatele lze konstatovat, že jak výpověď stěžovatele, tak výpověď P. P., nebyly soudem hodnoceny pouze jednotlivě, ale také v souvislosti s množstvím dalších důkazů, což již ostatně bylo rozvedeno výše.
VI.
Pokud stěžovatel namítá, že se soudy nedostatečně zabývaly určením správného stupně rozsahu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, je možno uvést, že také s tou námitkou stěžovatele se už vypořádaly obecné soudy.
Vrchní soud v Olomouci v této souvislosti uvedl, že rozhodné je, že bylo vyrobeno více než 10 kg toxikomanicky využitelné rostlinné hmoty (nejméně 12 kg), jejíž cena přesáhla více než jeden milion korun (1.200.000,-Kč). Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu pak plyne, že krajský soud správně poukázal také na plánovité a promyšlené pěstování konopí s rozsáhlými investicemi do zařízení pěstírny, umožňujícími větší rozsah výsadby i větší míru efektivity výroby a skutečnost, že trestná činnost byla páchána opakovaně po delší dobu s cílem soustavně dosahovat finanční zisky. Všechny tyto faktory je třeba dle názoru odvolacího soudu hodnotit souhrnně, a proto je vrchní soud přesvědčen o správnosti užití ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (viz str. 12 rozsudku krajského soudu a str. 6 usnesení vrchního soudu).
Touto námitkou stěžovatele se pak velmi podrobně zabýval především Nejvyšší soud, který uvedl, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že soudy dospěly k závěru, že stěžovatel společně s osobou P. P. vyrobili nejméně 12 kg toxikomanicky využitelné rostlinné hmoty obsahující účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabiol, přičemž hodnota této hmoty byla minimálně 1.200.000,-Kč, což byla částka, kterou si mezi sebou stěžovatel a P. P. rozdělili. S námitkou stěžovatele, že svým jednáním nemohl zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty "ve velkém rozsahu" naplnit, se Nejvyšší soud neztotožnil. Tento svůj závěr odůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu, vydané ve velkém senátu trestního kolegia dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, které také blíže rozebral ve vztahu k okolnostem případu stěžovatele.
Z usnesení Nejvyššího soudu vydaného ve velkém senátu trestního kolegia dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, vyplývá, že: "Pro závěr o naplnění znaků spočívajících ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy "ve větším rozsahu", "ve značném rozsahu" a "ve velkém rozsahu" ve smyslu §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) trestního zákoníku je východiskem určitý násobek takového množství omamné látky, psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako "množství větší než malé" (viz třetí a pátý sloupec přílohy č. 2 k citovanému nařízení vlády). "Větším rozsahem" je pak desetinásobek množství většího než malého, "značným rozsahem" je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a "velkým rozsahem" je desetinásobek takto určeného značného rozsahu. Základem pro toto určení by měl být násobek množství účinné látky (drogy) vymezeného jako množství větší než malé ve smyslu nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. (pátý sloupec v jeho příloze č. 2). Jen v případě, když nelze zjistit přesné množství účinné látky, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu §283 odst. 1 trestního zákoníku (třetí sloupec v příloze č. 2 citovaného nařízení vlády). Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 trestního zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo".
Nejvyšší soud ve věci stěžovatele v odůvodnění usnesení konstatoval, že s přihlédnutím k množství drog vymezenému v příloze č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., je třeba při určení velkého rozsahu vycházet z množství 15.000 g drogy, tedy z 15 kg. Dále uvedl, že i přestože v dané věci nebylo možno zjistit množství účinné látky THC, nelze popřít, že bylo vyrobeno nejméně 12 kg sušiny - toxikomanicky využitelné rostlinné hmoty, obsahující účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol (THC) v celkové hodnotě minimálně 1.200.000,-Kč. Zároveň poznamenal, že množství 12 kg toxikomanicky využitelné hmoty se svou hodnotou přibližuje hranici 15 kg drogy, což vedle dalších (dále rozvedených) hledisek svědčí pro závěr, že kvantifikační hledisko "velkého rozsahu" bylo naplněno.
Nejvyšší soud dále v souladu s usnesením Nejvyššího soudu, vydaném ve velkém senátu trestního kolegia dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uvedl, že určitý rozsah spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, ale při stanovení rozsahu se uplatní i další okolnosti. V této souvislosti také odkázal na rozhodnutí pod č. 1/2006 a č. 12/2011 Sbírky trestních rozhodnutí.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005 (roz. č. 1/2006 Sb. rozh. tr.), přitom vyplývá, že závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy v příslušném rozsahu je nutné opřít o množství omamné nebo psychotropní látky, s níž pachatel nakládal způsobem předpokládaným v ustanovení §283 odst. 1 trestního zákoníku, a to i s ohledem na druh a kvalitu této látky. Současně je však třeba podpůrně respektovat také další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel nakládal s uvedenými látkami, dobu, po kterou tak činil, počet osob, kterým je např. opatřil, prodal nebo pro ně přechovával, výši peněžní částky, kterou za jejich prodej získal, a případně i jiné skutečnosti.
Obdobně se pak také v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 463/2010 (roz. č. 12/2011 Sb. rozh. tr.), uvádí, že na naplnění určitého rozsahu trestného činu bude možné usuzovat nejen z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností, například z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou nebo distribuovanou látku pachatel buď utržil, anebo utržit chtěl či mohl, z délky doby, po niž pachatel neoprávněně nakládal s uvedenými látkami, případně z okruhu osob, pro které byly tyto látky určeny. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel nakládal s uvedenými látkami, intenzitu újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů vyrobených či distribuovaných drog, případně též jiné skutečnosti.
Nejvyšší soud pak ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu stěžovatele v odůvodnění usnesení (viz str. 8-10 usnesení) specifikoval závěry obsažené ve výše uvedených judikátech Nejvyššího soudu, když uvedl, že vedle již blíže definovaného množství drogy a její finanční hodnoty je třeba ve věci stěžovatele vzít v úvahu také skutečnost, že stěžovatel se činnosti dopouštěl po dobu delší než jeden rok (dlouhodobé páchání trestné činnosti), zločin byl spáchán ve spolupachatelství, rostliny byly pěstovány s cílem z těchto následně vyrobit marihuanu v množství způsobilém k užití více lidmi (k distribuci a uvádění do prodeje pro další osoby), když za využití velkého množství technického zařízení byla cíleně vybavena pěstírna konopí (investice do zařízení pěstírny se záměrem dosáhnout co největšího zisku), přičemž není pochyb ani o tom, že oba obvinění věděli o společném úmyslu zločin spáchat, tedy stěžovatel věděl o tom, že P. P. bude marihuanu prodávat dalším zájemcům do zahraničí - do Polska, pro což je i tamějšími orgány trestně stíhán, což svědčí o plánovité a promyšlené trestné činnosti obou pachatelů, která musí bezpochyby nalézt odraz v tom, že jednání stěžovatele vykazuje všechny zákonné znaky "velkého rozsahu" skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal námitku stěžovatele zjevně neopodstatněnou.
VII.
Pokud stěžovatel v rámci námitek uplatněných v ústavní stížnosti upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1103/2011, již odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že uvedené rozhodnutí nepředstavuje sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu, ale pouze jedno z řady rozhodnutí, která se této problematice věnují (blíže viz str. 5 usnesení vrchního soudu).
Stěžovatel v rámci své argumentace obsažené v ústavní stížnosti odkazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11.2008, sp. zn. II. ÚS 254/2008, který interpretuje tak, že ve výroku i v odůvodnění soudního rozhodnutí má být vždy konstatováno, kolik využitelná rostlinná hmota obsahovala gramů psychotropní látky. Zmíněný nález se však týká problematiky zákazu reformationis in peius a otázky rozdílu mezi samotným pěstováním konopí a výrobou omamné látky. Podstata nálezu nespočívá ve stanovení nutnosti určovat obsah gramů psychotropní látky v rostlinné hmotě, jak se snaží v ústavní stížnosti tvrdit stěžovatel, a tento nález tak na věc stěžovatele vůbec nedopadá.
V souvislosti s námitkami stěžovatele pak Ústavní soud zdůrazňuje, že dle znění čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce při rozhodování vázán jen zákonem a mezinárodní smlouvou. V situaci, kdy obecné soudy při určování "velkého rozsahu" nevycházely striktně z množství drogy, resp. množství účinné látky, vymezeného v příloze č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., ale rozsah spáchání trestného činu dovodily také z dalších okolností konkrétního případu, tak Ústavní soud neshledává porušení základních práv stěžovatele.
Pro úplnost pak musí Ústavní soud dodat, že nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, bylo zrušeno ustanovení §289 odst. 2 trestního zákoníku, ve slovech "a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů". Současně v důsledku tohoto nálezu pozbylo platnosti ustanovení §2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanovilo, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. Nosné důvody tohoto nálezu lze však uplatnit pouze pro futuro, a nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání napadené právní úpravy.
VIII.
Z rekapitulace jednotlivých napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a hodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Obecné soudy se také adekvátně vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také srozumitelně odůvodnily.
Obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu