ECLI:CZ:US:2015:1.US.3702.14.1
sp. zn. I. ÚS 3702/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. W., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Brně, právně zastoupeného JUDr. Lukášem Holy´m, advokátem se sídlem Přístavní 321/14, 170 00 Praha 7, zastoupeného na základě substituční plné moci JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2014 č. j. 7 Tdo 537/2014-352 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") ze dne 4. 6. 2010 č. j. 48 T 8/2008-9536, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, č. j. 2 To 107/2010, byl stěžovatel pod bodem č. 1) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, pod body č. 3), 6), 7), 8), 11), 14a) zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, pod bodem č. 11) trestným činem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), trestního zákoníku, pod body č. 2), 4), 5), 9), 10), 12), 13) trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §25 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c), trestního zákoníku, pod body č. 4), 5), 6), 8), 9), 10), 11b), 12) trestným činem poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, pod body č. 1), 7), 8), 11), 25) trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, pod bodem č. 14a) trestným činem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a pod bodem č. 24) trestným činem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl podle §234 odst. 3 trestního zákoníku za použití §35 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, přičemž pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") s poukazem na §2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 znovu rozhodl o trestu uloženém stěžovateli a rozsudkem ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 2 To 107/2010 uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl stěžovatel podle §56 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-I.-436.
4. Následně bylo odvolacím soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010 tak, že uznal stěžovatele pod bodem č. 1) vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, pod body č. 3), 6), 7), 8), 11), 14a) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, pod bodem č. 11) trestným činem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), trestního zákoníku, pod body č. 2), 4), 5), 9), 10), 12), 13), 15), 16), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23), 26) zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 4 písm. a), b) trestním zákoníkem dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), b) trestního zákoníku, pod body č. 24), 25), 28), 29) zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy (ad 25), pod bodem č. 14a) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 trestního zákoníku, pod bodem č. 24) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, pod body č. 2), 4), 5), 6), 8), 9), 10), 11b), 12), 15), 16), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23), 24), 26), 28) přečinem poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem č. 14b) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, pod body č. 19), 29) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, pod body č. 1), 7), 8), 11), 25) přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku a odsoudil ho podle §173 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
5. Dovolací soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), l) trestního řádu, usnesením ze dne 11. 9. 2014 č. j. 7 Tdo 537/2014-352 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
6. Podle stěžovatele došlo postupem orgánů činných v trestním řízení, jejichž rozhodnutí napadá, k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel v prvém bodě namítá, že neměl v přípravném řízení a před soudem prvního stupně obhájce, ač ho podle zákona měl mít, jelikož v jeho případě byly dány důvody nutné obhajoby dle §36 trestního řádu. K tomuto pochybení mělo dojít tím, že jeho obhájce JUDr. Jiří Nedvědický v přípravném řízení dne 28. 9. 2007 uděloval v substituční plné moci od své manželky, advokátky JUDr. Nedvědické, s kterou sdílí stejnou advokátní kancelář, právní rady jejímu klientovi, obviněnému O. K., kterému byla ustanovena soudem jako obhájkyně, a po účasti na výsleších stěžovatele a ostatních spoluobviněných v pozici obhájce O. K. ze substituční plné moci byl téhož dne ustanoven soudem obhájcem stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že o tom nebyl jakkoli zpraven, a namítá, že nastalá situace vyvolala konflikt zájmů, jelikož jeho zájmy byly v rozporu se zájmy spoluobviněného O. K. Z tohoto důvodu má být jeho výpověď z přípravného řízení procesně nepoužitelná, a to bez ohledu na to, že se spoluobviněný O. K. rozhodl v přípravném řízení nevypovídat, a v přítomnosti obhájce v substituční plné moci JUDr. Jiřího Nedvědického tak nebyly učiněny žádné úkony, jelikož již samotný fakt vykonávání obhajoby dvou spoluobviněných s protichůdnými zájmy zakládá kolizi ustanoveného obhájce.
7. Druhá výtka se týká způsobu protokolace během hlavního líčení, kdy mělo dojít k nesrovnalostem v záznamech výpovědí tří policistů ohledně vyjednávání spolupráce policejních orgánů se stěžovatelem, které však soud prvního stupně vyhodnotil tak, že neměly dopad na celkovou spolehlivost znění výpovědí svědků. Dle stěžovatele však tyto nesrovnalosti vedly k tomu, že soud dostatečně nezohlednil spolupráci stěžovatele s orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení a ve výsledku ho tím výrazně poškodil. Obě popsané vady měly zapříčinit porušení §2 odst. 5 trestního řádu a tím ústavního práva na obhajobu a na spravedlivý proces, spočívající v tom, že stěžovatel byl odsouzen na základě procesně nepoužitelného důkazu vlastní výpovědi z přípravného řízení, a též s ohledem na to, že soud neprovedl stěžovatelem navržené další důkazy v jeho prospěch bez postačujícího odůvodnění (tzv. opomenuté důkazy).
8. Třetí důvod ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci v případě skutku dle bodu 3, pod kterým byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (znakem je způsobení škody velkého rozsahu, tj. škody dosahující nejméně částky 5 milionů Kč), i když byla způsobena škoda v celkové výši 58.500 Kč, tedy škoda větší dle §138 odst. 1 trestního zákoníku, a nezohlednění této námitky jak v odvolacím, tak v dovolacím řízení.
9. Konečně stěžovatel obecným soudům vytýká nezákonné omezení osobní svobody během vazebního stíhání po uplynutí nejvyšší přípustné délky vazby dle v té době účinného ustanovení §71 odst. 8 písm. c) trestního řádu. Nadto stěžovatel poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat v tom, že odvolací soud během jednoho dne, 3. 11. 2010, rozhodl o dvou stížnostech stěžovatele proti usnesením nalézacího soudu ohledně podjatosti soudkyně a ohledně chybné protokolace a žádosti stěžovatele o popuštění z vazby tak, že je všechny zamítnul, což má prokazovat, že se odvolací soud stížnostmi podrobně nezaobíral a vypořádal se s nimi pouze paušálně.
10. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
11. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření došlém dne 22. 9. 2015 uvedl, že stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení ustanoveného obhájce, který aktivně vykonával obhajobu, a v řízení nedošlo ke zkrácení práv stěžovatele na řádnou obhajobu. Stejně tak byla důsledně respektována i všechna ostatní práva stěžovatele, včetně toho, že protokolace byla s ohledem na jeho četné připomínky pořizována doslovně. Dle nalézacího soudu byly skutečnosti, které stěžovatel uvádí, již součástí jeho obhajoby a soudy všech stupňů se k těmto námitkám vyjadřovaly již v rámci svých rozhodnutí. V podrobnostech soud odkázal na odůvodnění těchto rozhodnutí.
12. Vrchní soud v Praze ve vyjádření došlém dne 1. 10. 2015 plně odkázal na obsah rozhodnutí sp. zn. 2 To 107/2010 ze dne 20. 12. 2012 a na řízení, jež mu předcházelo.
13. Nejvyšší soud ve vyjádření doručeném dne 16. 10. 2015 uvedl, že s námitkami ohledně porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces se již vypořádal v příslušných částech odůvodnění usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatele, a plně na ně odkázal. Nejvyšší soud konstatoval, že řízení o dovolání proběhlo v ústavním rámci a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
14. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření doručeném dne 16. 10. 2015 uvedlo, že výhrady v ústavní stížnosti, týkající se zejména práva na obhajobu, stěžovatel již uplatnil ve všech fázích řízení, a soudy všech stupňů se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Vcelku proto ústavní stížnost neshledává důvodnou. Vrchní státní zastupitelství v Praze se po vyjádření vzdalo postavení vedlejšího účastníka v této věci.
15. Nejvyšší státní zastupitelství vyjádření k návrhu na řízení o ústavní stížnosti do stanoveného termínu nezaslalo.
16. Ústavní soud upustil od zaslání vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovateli k replice, jelikož ta nepřinesla nic nového, a proto není důvod, aby se k nim stěžovatel vyjadřoval.
II.
17. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
18. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a v rozhodnutí v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
20. Porušení výše uvedených základních práv stěžovatel spatřuje především v tom, že v řízení před soudem prvního stupně neměl řádného obhájce, a to přesto, že v jeho případě byly dány důvody nutné obhajoby dle §36 trestního řádu, dále v tom, že opakovaně docházelo k takové protokolaci, která nebyla v souladu se skutečným průběhem řízení, s čímž taktéž souvisí výtka, že jeho odsouzení je založeno na jednom nepoužitelném důkazů, t.j. jeho výpovědi z přípravného řízení, též ve skutečnosti, že obecné soudy bez dostatečného odůvodnění nevyhověly jeho návrhu na provedení dalších důkazů, dále ve skutečnosti, že mu při veřejném zasedání nebylo umožněno přednést konečný návrh, v tom, že obecné soudy provedly nesprávnou právní kvalifikaci ohledně výše způsobené školy při jednom ze skutků, z kterých byl shledán vinným, a konečně v tom, že Vrchní soud v Praze zamítl tři jeho stížnosti v tentýž den, a tedy se s nimi nemohl podrobně zaobírat a zamítl je hromadně. V podstatě ohledně nejdůležitějších výtek jde pouze o rekapitulaci argumentů obhajoby v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto již dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, což je ovšem postup, kterým nelze dospět k věcnému projednání ústavní stížnosti.
21. Ohledně namítané kolize při nutné obhajobě stěžovatele se Ústavní soud plně ztotožňuje s podrobnými závěry Nejvyššího soudu, který po vyhodnocení situace dospěl k tomu, že stěžovatel v řízení měl obhájce, jak to vyžaduje zákon, a ustanovený obhájce JUDr. Nedvědický řádně vykonával úkony obhajoby. Ústavní soud předně poukazuje na to, že identickou námitku již projednal a rozhodl v řízení o ústavní stížnosti spoluobviněného O. K. (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3740/14 ze dne 20. 1. 2015), na právní východiska a z nich plynoucí závěry kterého postačí odkázat.
22. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručené právo na obhajobu a z toho vyplývající právo obviněného hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny) nelze chápat pouze jako oprávnění samotného obviněného a mj. vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Jedná se o ústavní zásadu, která směřuje i vůči orgánům činným v trestním řízení a v rovině zákona je zakotvena v jejich povinnosti zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (viz ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu). Ke zjištění skutkového stavu svými, z povahy věci specifickými, prostředky přispívá nepochybně i obhajoba. Obhajoba obviněného však není (a v právním státě ani být nemůže) věcí jen tohoto subjektu a je úkolem orgánů činných v trestním řízení vytvářet pro její uplatnění nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit. K odstranění těchto překážek směřuje ustanovení §37a odst. 2 trestního řádu, které má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být realizováno v plném rozsahu, v souladu se zákonem a lege artis (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002, usnesení sp. zn. I. ÚS 306/04 ze dne 27. 9. 2005 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2629/08 ze dne 27. 1. 2009).
23. Důvod vyloučení obhájce podle ustanovení §37a odst. 2 trestního řádu přitom navazuje na ustanovení §19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), které ukládá advokátovi povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, tedy i převzetí obhajoby, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen od smlouvy o poskytování právních služeb odstoupit, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (srov. ustanovení §18 odst. 2 cit. zákona), zjistí-li dodatečně skutečnosti uvedené v ustanovení §19 zákona o advokacii. Rovněž Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky ze dne 31. 10. 1996 v článku 7 odst. 2 a odst. 3 ukládají advokátovi povinnost odmítnout obhajobu dalších obviněných, a to nejen v případě, kdy mezi nimi konflikt zájmů již existuje, ale také tehdy, jestliže je zjevné, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 684/06 ze dne 17. 4. 2008).
24. Vyjde-li tedy v průběhu trestního řízení najevo, že obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, rozhodne předseda senátu nebo v přípravném řízení soudce o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce podle ustanovení §37a odst. 2 trestního řádu. Jak však již dříve uvedl Ústavní soud, při posuzování, zda tato podmínka je dána, je třeba vzít v úvahu stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem, ale též charakter stíhané trestné činnosti či rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu, pro jehož spáchání jsou (v daném případě) jako spolupachatelé stíháni (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002). Zároveň Ústavní soud vyslovil, že k aplikaci ustanovení §37a odst. 2 trestního řádu nelze přistupovat automaticky a formalisticky, když zdůraznil nutnost posuzovat skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a [nalézat] případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Z ústavněprávního hlediska tedy nejde ani tak o to, zda konkrétní procesní postup obecných soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu, jako spíše o to, nakolik bylo ochráněno základní právo stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny (usnesení sp. zn. II. ÚS 68/09 ze dne 10. 8. 2009). Podobně Evropský soud pro lidská práva vyřkl, že pokud jde o právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak toto není právem absolutním, nýbrž je lze omezit, pokud existují "relevantní a dostatečné důvody" a je to nezbytné v zájmu spravedlnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Croissant proti Německu ze dne 25. 9. 1992 č. 13611/88, §29, či Lagerblom proti Švédsku ze dne 14. 1. 2003 č. 26891/95, §54; podobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1283/13 ze dne 26. 8. 2014).
25. Ústavní soud ohledně předložené argumentaci stěžovatele opětovně spatřuje, že v ní zcela absentuje konkrétní vysvětlení, v čem mělo dojít ke konfliktu zájmů stěžovatele a spoluobviněného, a nejde tak pouze o výtku formalistickou, která, jak tomu je i v nyní posuzovaném případě, není způsobilá vyvolat zásah Ústavního soudu k účinné ochraně základních práv a svobod.
26. K namítaným nedostatkům při dokazování Ústavní soud zvláště připomíná, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudů (čl. 82 Ústavy), jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Výjimkou z doktríny "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem je pouze situace, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004), takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
27. S ohledem na výše řešené Ústavní soud ani ohledně výtek souvisejících s prováděním důkazů i výtek procesního charakteru souvisejících s protokolací a vedením veřejného zasedání neshledal, že by závěry plynoucí z provedených důkazů v nich neměly oporu, byly zcela nelogické či účelově vyložené, nebo se zakládaly na neexistujících či procesně nepoužitelných důkazech, a tedy nebyly naplněny podmínky opravňující kasační zásah z důvodu protiústavnosti. Naopak dospěl k závěru, že nalézací soud své závěry učinil a odůvodnil na základě důkazů provedených v hlavním líčení v souladu s požadavkem kontradiktornosti řízení a principem volného hodnocení důkazů, které prokázaly, že došlo k spáchání trestného činu a že trestný čin spáchal stěžovatel, což následně potvrdil odvolací soud. Ústavní soud neshledává ani pochybení ohledně právní kvalifikace skutku pod bodem 3 rozsudku, jelikož jde pouze o dílčí skutek pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, jímž byla způsobena celková škoda přesahující částku osm a čtvrt milionu Kč. K výtce ohledně "hromadného" zamítnutí dvou stěžovatelových stížností a jedné žádostí odvolacím soudem v jeden den Ústavní soud jen stručně uvádí, že tato hypotetická úvaha není v žádném případě s to vyvolat ústavněprávní přezkum. Obecným soudům žádný ústavněprávní důvod nebrání vydávat taková rozhodnutí v jeden den, a z této samotné skutečnosti, bez jejího podložení konkrétními námitkami, není možno dovozovat, že soud se posuzování věci věnoval nedostatečně a paušálně. Proto ani tato výtka v ústavním přezkumu neobstojí.
28. Konečně ani námitku ohledně tvrzeného porušení tehdy účinného §71a trestního řádu neshledává Ústavní soud ústavněprávně relevantní. Podle tohoto ustanovení neplatily lhůty pro celkovou dobu trvání vazby podle tehdy účinného §71 odst. 8 a 9 trestního řádu, pokud byl soudem vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za zvlášť závažný zločin, a to až do nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Stěžovatel argumentuje, že by muselo jít o pravomocný odsuzující rozsudek, nikoliv nepravomocný, jak to bylo v jeho případě. Ústavní soud se přiklání k doktrinálnímu pojetí ústavněprávní legitimizace vazby dle komentářové literatury, podle které "vazba osoby, jež byla uznána vinnou spácháním trestného činu a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí alespoň soudem prvního stupně, byť dosud nepravomocně, sice vyhlášením rozsudku pozbývá podkladu v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, nově se však opírá o písmeno a) tohoto ustanovení (uvěznění po odsouzení soudem; probíhající řízení o odvolání tuto oporu nezpochybňuje)". Na základě této argumentace je dovozena legitimita vazby za dané situace (myšleno tehdy platný §71a trestního řádu), i když je odsuzující rozsudek zatím nepravomocný (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 246).
29. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že obecné soudy ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy.
30. Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí k vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti ze dne 16. 10. 2015, který označuje žádost Ústavního soudu o vyjádření především k otázce, zda bylo respektováno právo stěžovatele na obhajobu, a to zejména s ohledem na konkrétní námitku ohledně výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem v kontextu vzniklé situace, za nesrozumitelnou, jelikož o otázce ústavní konformity postupu obecných soudů je příslušen rozhodovat sám, následující. Byť řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti ve své specifické fázi, kdy v zájmu racionality a efektivity posuzuje, zda je návrh "přijatelný" pro meritorní rozhodnutí nálezem, anebo je návrhem zjevně neopodstatněným, jak je tomu i v posuzovaném případě, nemá charakter kontradiktorního řízení, soudce zpravodaj v této fázi zasílá návrh dalším účastníkům a vedlejším účastníkům řízení společně s výzvou k vyjádření, jak stanoví zákon o Ústavním soudu (viz jeho §76 odst. 2, §32 a §42 odst. 4) potvrzený ustálenou praxí. Pokud ve výzvě soudce zpravodaj označí konkrétní námitky, s kterými by se měl vyzvaný účastník vypořádat, činí tak proto, aby předběžně sdělil, které otázky považuje za takové, které by mohly dosáhnout ústavně-právní dimenze, a bude se jim při projednávání ústavní stížnosti věnovat prioritně. Vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti by ze strany účastníků řízení nemělo být nahlíženo jako na pouhou formalitu, jelikož toto řízení může vést, a taky v části předložených případů vede k meritornímu rozhodnutí o porušení základních lidských práv a svobod. Pro účel judikování je ze samotné povahy ústavního soudnictví, a obecně výkonu soudní moci jako také, argumentace účastníků stran posuzované ústavně-právní otázky či problematiky (nikoliv příslušnost o rozhodování o dopadu namítaných pochybení na ústavou zaručená práva, jak mylně vyložil žádost o vyjádření Nejvyšší soud) zcela nepostradatelná.
31. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu