ECLI:CZ:US:2015:2.US.928.14.1
sp. zn. II. ÚS 928/14
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka - ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 928/14 ve věci ústavní stížnosti obce Kyselka, IČO: 00254762, se sídlem Radošov 118, 362 72 Kyselka, zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou, advokátní kancelář se sídlem T. G. Masaryka 53, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2013 sp. zn. 56 Co 551/2013 o povinnosti stěžovatelky jakožto oprávněné z exekuce zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Davidu Konczovi, Exekutorský úřad Cheb, náklady exekučního řízení, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2013 sp. zn. 56 Co 551/2013 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2013 sp. zn. 56 Co 551/2013 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. března 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 56 Co 551/2013.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 12. srpna 2013 č. j. 074 EX 00879/04-078 rozhodl soudní exekutor Mgr. David Koncz, Exekutorský úřad Cheb, se sídlem 26. dubna 10, Cheb, pověřený provedením exekuce na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. července 2004 č. j. 24 Nc 3057/2004-4, jímž byla nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodnutí - příkazu Obecního úřadu v Kyselce ze dne 1. července 2003 sp. zn. 295/2003 tak, že exekuce se zastavuje (výrok pod bodem I), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok pod bodem II) a oprávněné (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Davidu Konczovi náklady exekuce ve výši 6 186,73 Kč, včetně DPH (výrok pod bodem III). Proti usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, a to pouze proti výroku pod bodem III, podala oprávněná odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2013 sp. zn. 56 Co 551/2013 bylo usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Koncze ze dne 12. srpna 2013 č. j. 074 EX 00879/04-078 ve výroku pod bodem III potvrzeno (výrok pod bodem I) a ve výroku pod bodem II krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že náklady exekuce hradí exekutorovi zásadně povinný [§87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění platném do 31. prosince 2007]. Oprávněnému lze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce (§89 exekučního řádu), jestliže při zastavení exekuce je z hlediska zásad uvedených v §271 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen "o. s. ř."), osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení. Nelze-li oprávněnému přičítat zavinění, že exekuce byla zastavena, nelze oprávněnému povinnost k náhradě nákladů exekuce uložit a osobou povinnou k jejich náhradě exekutorovi může být jen povinný. V projednávané věci, uvedl krajský soud, však nastala jiná situace. Návrh na zastavení exekuce podala sama oprávněná, a byť odkázala na důvod zastavení exekuce uvedený v §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tj. nemajetnost povinného, soudní exekutor její návrh na zastavení exekuce posoudil podle §268 odst. l písm. c) o. s. ř. (prostřednictvím §52 odst. 2 exekučního řádu) a důvodem zastavení exekuce, neboť v tomto směru již usnesení soudního exekutora nabylo právní moci, je odvolací soud vázán. Za této situace, dovodil krajský soud, nelze ve vztahu k povinnosti k úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi učinit jiný závěr než ten, že oprávněná zastavení exekuce zavinila, a je proto povinna tyto náklady exekuce soudnímu exekutorovi, ve výši soudním exekutorem uvedené a odpovídající §11 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, uhradit. Krajský soud proto uzavřel, že usnesení soudního exekutora je v napadeném výroku pod bodem III věcně správné.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, Exekutorský úřad Cheb, ze dne 12. srpna 2013 č. j. 074 EX 00879/04-078 jí bylo jako oprávněné doručeno teprve na základě její výzvy ze dne 12. listopadu 2013 až následující den 13. listopadu 2013, tedy tři měsíce po jeho vydání. Výrokem pod bodem I soudní exekutor vyhověl návrhu oprávněné a exekuci zastavil. Ve výroku pod bodem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení o zastavení exekuce. Proti výroku pod bodem III citovaného rozhodnutí, jímž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, podala stěžovatelka odvolání, ve kterém napadala nesprávné právní posouzení věci, zejména posouzení důvodu zastavení, neboť navrhovala zastavení s odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. e), nikoliv písmene c) o. s. ř. Stěžovatelka v podaném odvolání současně soudnímu exekutorovi vytýkala, že i když nesprávně posoudil důvod zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tak jí i přesto neprokázal procesní zavinění na zastavení exekuce (nedbalost). Proto soud postupoval podle §89 exekučního řádu nezákonně, jestliže jí uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce, zvláště pokud vyšel z nesprávného právního posouzení důvodu zastavení.
Stěžovatelka namítá, že postup odvolacího soudu, pokud jde o přezkum výroku pod bodem I usnesení soudního exekutora, považuje za nezákonný, zasahující do jejích procesních práv. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že důvodem zastavení exekuce je vázán, neboť v tomto směru již usnesení soudního exekutora nabylo právní moci. Stěžovatelka však připomíná, že výrokem pod bodem I soud rozhodl, že exekuce se zastavuje, a to bez bližší specifikace důvodu zastavení. Uvedeným výrokem bylo tedy návrhu stěžovatelky vyhověno, a vzhledem k tomu, že §202 odst. 3 o. s. ř. výslovně nepřipouští podat odvolání jen proti důvodům rozhodnutí, pak své odvolání do výroku III usnesení soudního exekutora stěžovatelka rozšířila mimo jiné též o nesprávné právní posouzení důvodu zastavení exekuce. Stěžovatelka přitom vychází z ústavně konformní premisy, že nelze podat odvolání proti výroku rozhodnutí, kterým jí bylo vyhověno, a současně, že odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Stěžovatelka uvádí, že soudní exekutor dne 12. srpna 2013 exekuci zastavil za stavu, aniž by na pohledávku oprávněné nějakého plnění fakticky vymohl. Teprve následně (po vydání rozhodnutí), a to po více jak jednom roce od vymožení částečného plnění, vydal listinu nazvanou vyúčtování exekuce, datovanou dne 13. srpna 2013, na základě které "ex post" provedl výplatu vymoženého plnění a která byla právní zástupkyni oprávněné připsána na bankovní účet teprve dne 15. srpna 2013, tedy až po vydaném usnesení o zastavení exekuce. Oprávněná s ohledem na shora uvedené, kdy soudní exekutor prioritně na pohledávku oprávněné ničeho nevymohl, považuje důvod pro zastavení podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. za zcela opodstatněný. Stěžovatelka je toho názoru, že uvedený postup soudního exekutora zasahuje do jejího ústavně zaručeného práva na legitimní očekávání zákonného postupu a do práva na spravedlivý proces.
Dále stěžovatelka namítá neodůvodněný postup soudního exekutora týkající se vyplacení, resp. nevyplacení, vymoženého částečného plnění, které bylo právní zástupkyni stěžovatelky připsáno na bankovní účet teprve dne 15. srpna 2013, a to na základě listiny zvané vyúčtování exekuce, vydané dne 13. srpna 2013 (tedy až následující den po vydání usnesení o zastavení exekuce). Stěžovatelka tento postup považuje z důvodu zákonem stanovených lhůt za nezákonný, neboť exekutor tak učinil teprve na základě námitky stěžovatelky uvedené v návrhu na zastavení exekuce, a teprve až po vydání usnesení o zastavení exekuce. Stěžovatelka má za to, že exekutor tak účelově konal pouze proto, aby zlegalizoval oprávněnost přiznaných nákladů exekuce ve výroku III usnesení o zastavení exekuce.
Vadu rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje stěžovatelka také v tom, že se při přezkumu exekučního spisu odvolací soud (stejně tak soudní exekutor) nezabýval pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 19. července 2012, jímž uložil povinnému povinnost k úhradě nákladů exekuce ve výši 6 135,60 Kč, a s tímto se ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal.
Stěžovatelka dále namítá neodůvodněný postup soudního exekutora a jeho průtahy v řízení co do procesních lhůt pro doručování, když usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, Exekutorský úřad Cheb, ze dne 12. srpna 2013 č. j. 074 EX 00879/04-078 bylo stěžovatelce doručeno až na její výzvu dne 13. listopadu 2013, tedy až po třech měsících od vydání.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a dále si vyžádal vyjádření Jiřího Štopfera (v řízení před krajským soudem v postavení povinného) jako vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 7. ledna 2015 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Jiří Štopfer se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil, a proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem řízení dále nejednal.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudní exekutor nesprávně posoudil důvod zastavení exekuce, když nesprávně stanovil důvod zastavení exekuce spadající pod §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zatímco stěžovatelka jako oprávněná svůj návrh na zastavení exekuce zdůvodnila ustanovením §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Stěžovatelka dále namítá, že přestože jí soudní exekutor neprokázal procesní zavinění na zastavení exekuce, uložil jí povinnost k náhradě nákladů exekuce. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že při přezkumu napadeného výroku o náhradě nákladů exekuce se odmítl zabývat důvodem zastavení exekuce, neboť výrokem o zastavení exekuce se cítil být vázán. Uvedený vadný postup soudu vedl k nesprávnému určení, kdo zastavení exekuce zavinil a kdo má nést náklady exekuce.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307) a sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná].
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006].
Ačkoli tedy Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost ve vztahu k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03 ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 259/02 ze dne 13. 8. 2002 a další), v daném případě shledal důvod pro svůj zásah, a to s ohledem na níže uvedené.
V souzené věci stěžovatelka poté, co jako oprávněná zjistila, že povinný je nemajetný, podala návrh na zastavení exekuce z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. s tím, že v průběhu řízení se ukazuje, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nestačí ani ke krytí jeho nákladů. Soudní exekutor však exekuci zastavil z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a povinnost k náhradě nákladů exekuce uložil oprávněné. S uvedeným závěrem stěžovatelka nesouhlasila a výrok pod bodem III, kterým soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, napadla odvoláním. Protože výrokem pod bodem I o zastavení exekuce soudní exekutor stěžovatelce vyhověl a exekuci zastavil, nepodala stěžovatelka proti tomuto výroku odvolání. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že soudní exekutor návrh stěžovatelky na zastavení exekuce posoudil podle §268 odst. l písm. c) o. s. ř. (prostřednictvím §52 odst. 2 exekučního řádu), a dále odvolací soud dovodil, že důvodem zastavení exekuce, neboť v tomto směru již usnesení soudního exekutora nabylo právní moci, je odvolací soud vázán. Za této situace, uvedl odvolací soud, nelze ve vztahu k povinnosti k úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi učinit jiný závěr než ten, že oprávněná zastavení exekuce zavinila, a je proto povinna tyto náklady exekuce soudnímu exekutorovi, ve výši soudním exekutorem uvedené a odpovídající §11 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb., uhradit.
Odvolání nelze podat proti rozhodnutí, kterým bylo odvolateli zcela vyhověno. Dle §202 odst. 3 o. s. ř. není odvolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. Protože jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, a protože prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud jen sděluje své skutkové a právní závěry, které jsou vyjádřeny ve výroku, není odvolání přípustné též, směřuje-li jen proti důvodům rozhodnutí. Oprava odůvodnění rozhodnutí může být provedena jen postupem podle §165 odst. 1 o. s. ř.
V souzené věci odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností. Při přezkumu usnesení soudního exekutora v jeho výroku o nákladech exekuce odvolací soud převzal jako závazný závěr soudního exekutora o důvodu zastavení exekuce, správnost určení důvodu zastavení exekuce však již dále nezkoumal a z uvedeného pak vyvodil vadný závěr o tom, kdo zastavení exekuce zavinil.
Lze tedy shrnout, že pochybení Krajského soudu v Plzni spočívalo ve vadném posouzení otázky procesního zavinění stěžovatelky jako oprávněné na zastavení exekuce jako předpokladu pro uložení povinnosti oprávněné k náhradě nákladů exekuce dle §89 exekučního řádu [viz shodně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1327/10 ze dne 5. 10. 2011 (N 170/63 SbNU 3)].
Ústavní soud je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu se dostalo do extrémního rozporu s principy spravedlnosti a nelze je označit jinak než jako přepjatý formalismus. Krajský soud v Plzni svým postupem porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jež je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny, a ve svém důsledku krajský soud porušil i právo stěžovatelky vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ve svých četných nálezech [např. sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. 6. 2009 (N 132/53 SbNU 665), sp. zn. II. ÚS 1303/09 ze dne 16. 9. 2009 (N 204/54 SbNU 531) nebo nověji sp. zn. I. ÚS 703/09 ze dne 21. 3. 2011 (N 48/60 SbNU 571) či sp. zn. III. ÚS 1907/10 ze dne 31. 8. 2010 (N 177/58 SbNU 551), sp. zn. II. ÚS 1327/10] dospěl k závěru, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007. Jinými slovy, s ohledem na judikaturu Ústavního soudu je třeba i zastavení exekuce a s tím související otázku nákladů řízení dle §89 exekučního řádu posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2007.
Dle ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.
Ústavněprávní interpretací dikce §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, se pak Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Předmětná právní úprava byla jednoznačně vyložena ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) z něhož se podává, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů měla být přenášena pouze ve zcela výjimečných případech. Východiskem pro tyto úvahy je, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. V citovaném stanovisku se dále uvádí, že v situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu). Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) Ústavní soud vyslovil, že je porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud pominul závěry stanoviska Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, nezohlednil, zda lze na straně oprávněného spatřovat zavinění na zastavení exekuce (nerespektováním požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti). Ústavní soud rovněž akcentoval tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekučního řízení. Ústavní soud zaujal názor, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného (ale i nákladů exekuce), přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.
V obecné rovině pak Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127) a sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205) zformuloval zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému - procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce.
Z pohledu takto Ústavním soudem nastíněné ústavně konformní interpretace §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, nelze než uzavřít, že Krajský soud v Plzni svým rozhodnutím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. l Listiny, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl, a aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti, podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2013 sp. zn. 56 Co 551/2013 zrušil.