ECLI:CZ:US:2015:3.US.2004.15.1
sp. zn. III. ÚS 2004/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2014, č.j. 49 Tm 3/2014-994, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2014, č.j. 4 Tmo 15/2014-1148, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, č.j. 6 Tdo 428/2015-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2014, č.j. 49 Tm 3/2014-994, byl stěžovatel uznán vinným přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným formou spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, a zločinem loupeže dle §173 odst. 1, odst. 2 písmeno b) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2013, č.j. 71 T 144/2013-717, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 10. 2013, č.j. 1 T 198/2013-126, a trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 4. 2013, č.j. 6 T 79/2013-65, byl stěžovatel odsouzen dle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 11. 2014, č.j. 4 Tmo 15/2014-1148, podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odvolání stěžovatele zamítl.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 4. 2015, č.j. 6 Tdo 428/2015-41, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Podle stěžovatele jsou závěry obecných soudů o skutkovém stavu naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu loupeže v tak zásadním rozporu s provedenými důkazy, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel má za to, že soudy prvního i druhého stupně porušily při vyhodnocování provedených důkazů §2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu, neboť nepostupovaly tak, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele soudy obou stupňů pochybily, pokud zaměřily své dokazování výhradně k prokázání jeho viny, aniž se dostatečně zabývaly jeho výpovědí, rozpory ve výpovědi poškozeného a rozpory ve výpovědích svědků a ostatních odsouzených.
Uváděný zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy spatřuje stěžovatel v tom, že z provedených důkazů nebylo zjištěno dostatečné množství jednotlivých skutečností, důkazy nebyly řádně zhodnoceny, a na tomto podkladě nebyl vytvořen odpovídající skutkový závěr. Provedené důkazy považuje stěžovatel za nedostatečné z toho důvodu, že jejich souhrn podle něj úplně a všestranně neobjasňuje projednávanou věc a nevylučuje jinou verzi, než tu, k níž obecné soudy dospěly. Stěžovatel je proto přesvědčen, že v jeho případě měla být aplikována zásada "in dubio pro reo".
Z provedeného dokazování podle stěžovatele vyplynulo, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, zejména že nebyl dán úmysl stěžovatele zmocnit se pod pohrůžkou násilí či násilím věci jiného. Stěžovatel se doznal k tomu, že poškozenému dal facku, přičemž tvrdil, že dalších útoků se neúčastnil. Dále se doznal k tomu, že v průběhu incidentu využil nastalého zmatku a neschopnosti poškozeného se bránit a odcizil mu z batohu tablet. Pokud jinou verzi jednání stěžovatele popisuje svědek D. B., pak je podle stěžovatele nutno zdůraznit, že tento je zcela nevěrohodný.
Stěžovatel upozorňuje, že se u něj jednalo pouze o využití vzniklé situace a nemohlo se tedy jednat o žádný předchozí či náhlý úmysl. Nebyla tedy naplněna skutková podstata zločinu loupeže, nejednalo se o loupež, ale o krádež spáchanou stěžovatelem, kdy tento se kromě uvedené facky fyzického napadení poškozeného D. Š. neúčastnil a těžkou újmu mu nezpůsobil. Stěžovatel uzavírá, že se nepodařilo prokázat, že by byl vinen spácháním zločinu loupeže, když z dokazování naopak vyplynulo, že mohl spáchat toliko trestný čin krádeže. Tímto rozporem se však obecné soudy podle názoru stěžovatele dostatečně nezabývaly.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když pouze opakuje námitky uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní stížnost stěžovatele spočívá především ve snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
V.
Stěžovatel byl uznán vinným zločinem loupeže dle §173 odst. 1, odst. 2 písmeno b) trestního zákoníku, jelikož (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě) společně s ostatními pěti odsouzenými doběhli poškozené D. Š. a Z. Z., kteří po předchozím konfliktu odcházeli, kdy nejprve někteří z odsouzených napadli poškozeného Z. Z., a následně všichni společně napadli poškozeného D. Š. údery pěstmi do obličeje a hlavy a poté, co jej srazili na zem, v napadání stále pokračovali také kopy směřovanými do oblasti celého těla a z místa utekli až v době příjezdu hlídky Městské policie Ostrava. Svým jednáním způsobili oběma poškozeným četná poranění, konkrétně pak poškozenému D. Š. zejména komplex mnohočetných poranění hlavy zahrnující poranění měkkých tkání obličeje, zlomeninu spodiny pravostranné očnice s dislokací kostních fragmentů, zlomeninu pravostranného kloubního výběžku dolní čelisti a otřes mozku, tedy poranění s citelným omezením běžného způsobu života, která zanechají také trvalé následky ve smyslu kosmetického defektu a také možnou poruchu hybnosti pravého oka. Stěžovatel přitom poté, co řekl před svědkem D. B., že jeden z poškozených má tablet a telefon a že jej okrade, v průběhu napadání z batohu, který měl poškozený D. Š. na zádech, a za který jej vláčel po chodníku a přilehlém prostranství, za současných výkřiků "Dej sem ten batoh!", se zmocnil předmětného tabletu a blíže nezjištěným způsobem také mobilního telefonu a takto způsobil poškozenému D. Š. škodu v celkové výši 6.150,- Kč, když tablet následně prodal neznámému muži a mobilní telefon předal svědku M. Ž. na úhradu dluhu.
K závěru o vině stěžovatele krajský soud dospěl po provedení mnoha důkazů, zejména výpovědí poškozených, ostatních obžalovaných, jakož i dalších svědků (viz s. 12-25 rozsudku krajského soudu) a výslechu soudního znalce. V hlavním líčení bylo také provedeno množství listinných důkazů, zejména znaleckými posudky z oboru zdravotnictví a celou řadou dalších listinných důkazů, které jsou podrobně rekapitulovány na s. 28-30 rozsudku krajského soudu.
VI.
Ústavní soud předně uvádí, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o nedostatcích v provedeném dokazování a následném hodnocení důkazů obecnými soudy. Soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, při rozhodnutí o vině stěžovatele vycházely z potřebného množství důkazů, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a hodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Patřičně se vypořádaly také s obhajobou a s námitkami stěžovatele a své závěry logicky odůvodnily.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v námitce, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, zejména že nebyl dán úmysl stěžovatele zmocnit se pod pohrůžkou násilí či násilím věci jiného, protože se z jeho strany jednalo pouze o využití vzniklé situace, když se fyzického napadení poškozeného D. Š. neúčastnil a těžkou újmu mu nezpůsobil. Ve vztahu k této námitce lze konstatovat, že se s ní především již vypořádaly obecné soudy, a to velmi pečlivě.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že stěžovatel je kromě výpovědi poškozeného usvědčován i výpověďmi ostatních obžalovaných, kteří shodně jako svědek D. B. a svědkyně K. K. potvrzovali, že stěžovatel poškozeného napadal, tahal jej po zemi za batoh a pak mu z něj odcizil tablet (viz s. 31-34 rozsudku). S tímto hodnocením se ztotožnil také odvolací soud, který závěry krajského soudu blíže rozvedl, když uvedl, že stěžovatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže již v okamžiku, kdy poškozeného tahal za batoh po zemi se slovy "Dej mi ten batoh!" Skutečnost, že stěžovatel na poškozeného útočil a že u něj byl dán loupežný úmysl, vyplývá z výpovědí poškozeného, svědků i ostatních obžalovaných také podle odvolacího soudu (blíže viz s. 6-7 usnesení odvolacího soudu).
Také Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci jako trestného činu krádeže nepřichází v úvahu, když je zřejmé, že již ze samotné formy, kterou stěžovatel pro své jednání zvolil - tahání poškozeného po zemi za batoh, ve kterém měl umístěn tablet a následné zmocnění se tabletu i mobilního telefonu poškozeného, lze učinit závěr, že násilím překonával odpor poškozeného. O trestný čin krádeže by šlo pouze tehdy, pokud by čin byl spáchán bez použití jakéhokoli násilí. Z popisu skutku však naopak dle odůvodnění Nejvyššího soudu plyne závěr, že stěžovatel použil fyzické síly k překonání, resp. zamezení případného odporu poškozeného, přičemž jím použité násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozeného, když v rámci společně provedeného fyzického napadení došlo ze strany útočníků k přivození těžké újmy na zdraví, na jejímž vzniku se stěžovatel podílel a kterou svým jednáním i zavinil.
Pokud stěžovatel namítá nevěrohodnost svědka D. B., k tomu Nejvyšší soud opětovaně (ve shodě se závěry soudu prvního a druhého stupně) uvedl, že stěžovatel je z trestné činnosti usvědčován nejen svědkem D. B., nýbrž i dalšími spoluobžalovanými, když pominout nelze ani výpověď svědkyně K. K. V této souvislosti přitom Nejvyšší soud také upozornil, že skutková podstata trestného činu loupeže nevyžaduje, aby pachateli byl takový předchozí úmysl, např. ve smyslu předchozího uvážení či rozmyslu, prokázán, nýbrž že dostačuje, jestliže pachatel během uskutečňovaného násilí pojme úmysl zmocnit se cizí věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 2. 1976, sp. zn. 6 To 4/76, zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, č.j. Tpjf 33/79, z novějších rozhodnutích pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 590/2010). Naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu loupeže lze proto s ohledem na skutkové vyjádření obsažené v dovoláním napadeném usnesení, resp. jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně, podle Nejvyššího soudu dovodit, i pokud by teoreticky, v souladu s námitkami stěžovatele, bylo od svědecké výpovědi svědka D. B. odhlédnuto.
Z výše naznačené stručné rekapitulace rozhodnutí obecných soudů je patrné, že námitkami stěžovatele se opakovaně a dostatečně zabývaly. Reagovaly na ně přitom podrobnou, logickou a srozumitelnou argumentací, přičemž se závěry učiněnými obecnými soudy se Ústavní soud ztotožňuje a z ústavněprávního hlediska jim nemá co vytknout.
Jen pro úplnost pak lze dodat, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti proti odsuzujícímu rozsudku a následujícím rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu namítá také to, že byl v dané věci stíhán vazebně, jedná se o námitku, kterou měl učinit již v rámci případné ústavní stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby, resp. v ústavní stížnosti proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě, nikoliv až nyní, když navíc žádné rozhodnutí související s vazbou stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti ani nenapadá.
VII.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. S námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti se především vypořádaly již obecné soudy. Způsob, kterým tak učinily, lze vzhledem k adekvátnímu odůvodnění považovat za ústavně souladný.
Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu