ECLI:CZ:US:2015:3.US.3101.14.1
sp. zn. III. ÚS 3101/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůry (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Chrousta, zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 7. 2014 sp. zn. 43 Nt 2010/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesení označenému v záhlaví, stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 usnesením ze dne 2. 7. 2014 č. j. 1 Zt 70/2013-1426 ve věci žádosti stěžovatele o vrácení části peněžité záruky rozhodla podle §73a odst. 5 tr. řádu tak, že se peněžitá záruka mění, a to z původních 700 000 Kč na 600 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že proti shora uvedenému usnesení státní zástupkyně podal prostřednictvím svého advokáta v řádné lhůtě stížnost ze dne 11. 7. 2014 s tím, že uvedl, že podání náležitě odůvodní "ve stanovené lhůtě". Následně "z důvodu procesní opatrnosti", aniž by byl vyzván soudem, stížnost doplnil, a to přípisem "Odůvodnění stížnosti" ze dne 17. 7. 2014, který zaslal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 prostřednictvím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1.
Stěžovatel dovozuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 jej v rozporu s ustanoveními §59 odst. 4 tr. řádu ve spojení s §145 odst. 1 téhož právního předpisu nevyzval k doplnění dříve učiněného podání. Bez jeho odůvodnění by institut stížnosti jakožto řádného opravného prostředku ztrácel svůj smysl, neboť "soudy by nebyly schopny nikterak posoudit odůvodněnost jakékoli námitky", a tedy by ani nemohly kvalifikovaně a řádně rozhodnout, jak s takovou stížností naložit.
V okolnosti, že jej soud nevyzval k doplnění neúplného podání, vytýká dále stěžovatel, "lze jistě spatřovat" porušení ustanovení §59 odst. 4 tr. řádu, nicméně tím, že rozhodl o věci, aniž jeho doplnění vyčkal, "se nepochybně dotkl" jeho ústavně zaručených práv, neboť mu tímto postupem odebral možnost se efektivně domáhat změny napadeného rozhodnutí obvodního státního zastupitelství cestou opravných prostředků. Skutečnost, že soud se zabýval meritem věci, zůstává irelevantní, neboť všechny jeho úsudky se zakládaly na obsahu námitek a žádostí, které již dříve podal, což stěžovatel považuje za "nepřípustné" a "nedostačující". Podle jeho názoru je z hlediska zachování práva na spravedlivý proces nepřijatelné, aby soud rozhodoval o řádném opravném prostředku pouze na základě již dříve uvedených informací, zřejmě s přesvědčením, že jsou pro rozhodnutí zcela dostačující. Uplatněný postup "naprosto popírá" funkci řádného opravného prostředku, neboť jej redukuje na čistě formální úkon, jehož úspěch či neúspěch závisí pouze na skutečnostech uvedených před jeho samotným podáním.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozhodnutím vskutku nesplnil podmínky vyplývající ze stěžovatelem vzpomínaných ustanovení §59 odst. 4 tr. řádu ve spojení s jeho §145 odst. 1, a dopustil se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává (práva na spravedlivý proces).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu řízení přípravného Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost Ústavního soudu v zásazích proti usnesení, jímž se mění výše peněžité záruky, lze prolomit jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování; i zde však Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech Obvodního soudu pro Prahu 1 porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Patří se předeslat a zdůraznit, že rozhodovací důvody předmětného usnesení jsou z jeho odůvodnění adekvátně zřejmé.
Stěžovatel je trestně stíhán pro jednání právně kvalifikované jako zločin kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, formou organizované skupiny, kdy si měl opatřit značný prospěch, jímž se podle ustanovení §138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku rozumí částka minimálně ve výši 500 000 Kč. Jednání, které mu je kladeno za vinu, měl páchat po delší dobu, v důsledku čehož příjem stěžovatele z tohoto trestního jednání měl být relativně vysoký. Státní zástupkyně i soud současně vzaly v potaz, že v současné době jsou příjmy stěžovatele relativně nízké, má vyživovací povinnost, a proto snížily peněžitou záruku o 100 000 Kč.
Obvodní soud přisvědčil stěžovateli potud, že státní zástupkyně měla postupovat ve smyslu ustanovení §73a odst. 5 tr. řádu ihned, kdy i s ohledem na situaci u obviněného Petra Ježka jako hlavního pachatele, dospěla k závěru, že jsou zde podmínky pro snížení peněžité záruky. Soud deklaroval, že pokud nastaly důvody pro snížení peněžní záruky v případě obviněného Petra Ježka, měla státní zástupkyně zjišťovat, zda tomu tak není i u stěžovatele. Ustanovení §73a odst. 5 tr. řádu konstatuje, že peněžitou záruku zruší nebo změní její výši i bez návrhu soud nebo státní zástupce, který v té době vede řízení, jestliže se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Je pak zřejmé, že je to v první řadě státní zástupkyně, která má v přípravném řízení informace o rozhodných poměrech obviněného (stěžovatele), které by mohly vést ke snížení peněžité záruky či případně i jejího zrušení; proto měla o změně výše peněžité záruky rozhodnout již dříve na základě zjištění z přípravného řízení a nebylo nutné vyčkat stěžovatelova návrhu.
Ve shodě s usnesením Ústavního soudu II. ÚS 1800/07 ze dne 29. 11. 2007 je třeba upozornit na skutečnost, že podávání tzv. blanketních stížností trestní řád výslovně neupravuje, přičemž z uvedeného procesního předpisu nevyplývá ani povinnost stížnostního orgánu vyčkat, až bude stížnost dostatečně odůvodněna. Je tudíž na odpovědnosti účastníků řízení a zejména jejich obhájců, aby stížnosti, včetně případného odůvodnění (které však není obligatorní), podávali v zákonem stanovené lhůtě, event. aby jejich doplnění doručili neprodleně příslušnému orgánu tak, aby je mohl při rozhodování vzít v úvahu. Jen tak se vyvarují případů, jako je nyní projednávaný, že pozdější doplnění (zdůvodnění) stížnosti se "jen těsně" mine s rozhodnutím stížnostního orgánu.
Stěžovatelem předestíraný výklad ustanovení §59 odst. 4 tr. řádu ve spojení s §145 odst. 1 téhož předpisu ústavněprávní relevance očividně nedosahuje. Jak uvádí kupř. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 663, v případě stížnosti (§141 a násl. tr. řádu) žádné další náležitosti podání nad rámec §59 odst. 4 tr. řádu nejsou v zákoně uvedeny.
Z hlediska výsledku řízení o dané ústavní stížnosti (resp. jeho ústavněprávního průmětu) není bez významu, že stěží bylo možné proti napadenému rozhodnutí státní zástupkyně uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak obvodní soud fakticky učinil. Dlužno podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizoval, jaké výhrady jdoucí nad tento rámec byly objektivně uplatnitelné.
Stěžovatel netvrdí, že by soudu avizoval, dokdy své podání doplní. Sdělení, že vyčká na výzvu soudu k odstranění vad podání, postrádá praktického významu, jelikož její uplatnění trestní řád nepředpokládá.
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného usnesení za výraz porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, natožpak jiných práv chráněných ústavním pořádkem, považovat nelze. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu