ECLI:CZ:US:2015:4.US.3402.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3402/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. D., zastoupené Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Dlouhá 53/6, Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 74 T 91/2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2013, sp. zn. 3 To 110/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 829/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 74 T 91/2009, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byla dle §250 odst. 3 trestního zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, přičemž podle §60a odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za použití §58 odst. 1 trestního zákona, byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a nad stěžovatelkou byl současně vysloven dohled probačního úředníka. Stěžovatelce byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), také uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku ve výši 1.295.164,- Kč.
Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 2. 8. 2013, sp. zn. 3 To 110/2013, tak, že odvolání stěžovatelky a odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatelky zamítl podle §256 trestního řádu.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 829/2014, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Dovolací soud nedostatečným odůvodněním, jakož i nedostatečným a nesprávným přezkumem namítané rozhodovací činnosti nižších soudů, a odvolací soud
nedostatečným a nesprávným přezkumem namítaného rozhodnutí soudu prvního stupně a soud prvního stupně nesprávným a nezákonným rozhodnutím porušily podle stěžovatelky její ústavou zaručené právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka zaměřuje svou ústavní stížnost zejména proti usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za zcela nepřezkoumatelné pro absenci náležitého odůvodnění, vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání vůbec věcně neposoudil a neuvedl konkrétní důvody pro zamítnutí jinak v rámci dovolání přijatelných námitek. Stěžovatelka namítá, že z napadeného rozhodnutí nelze seznat, proč byla část dovolacích námitek vyhodnocena jako nepřijatelná a která část námitek byla vyhodnocena jako přijatelná, ale nedůvodná, a proč dovolací soud k takovému závěru dospěl.
Aby stěžovatelka poukázala na porušení svých základních práv obecnými soudy a opomíjení tohoto porušení Nejvyšším soudem, rekapituluje dále v ústavní stížnosti své námitky uplatněné v dovolání.
Stěžovatelka v dovolání namítala absenci zákonného znaku vytýkaného trestného činu podvodu, a to omyl poškozené společnosti, který podle ní nebyl jednoznačně prokázán a naopak byl zcela vyloučen. Dále stěžovatelka namítala absenci skutkového zjištění spočívajícího v tom, že v době, kdy nakládala s peněžními prostředky na svých bankovních účtech, měla informaci o tom, že se jednalo o prostředky poškozené společnosti. V této souvislosti stěžovatelka také namítala, že soud neprovedl důkazy, které navrhovala, a které jsou přitom stěžejní pro posouzení její viny.
V rámci další dovolací námitky pak stěžovatelka brojila proti skutkovému závěru o neexistenci pana Juchelky, ke kterému podle ní soudy dospěly na základě nedostatečné důkazní situace. Dle stěžovatelky z tohoto důvodu nebylo prokázáno, že jejím jednáním byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu a byla také porušena zásada in dubio pro reo.
Stěžovatelka v dovolání uplatnila také námitku absence posouzení otázky naplnění obligatorní materiální podmínky použití vyšší trestní sazby. V této souvislosti uvedla, že tato podmínka naplněna nebyla, a to z důvodu zanedbatelného následku v majetkové sféře poškozeného, kterému ve vztahu k jeho majetkovým a provozním poměrům byla způsobena škoda v bezvýznamném a bagatelním rozsahu, v důsledku čehož není dáno ani podstatné zvýšení nebezpečnosti jednání stěžovatelky pro společnost. Podle stěžovatelky se obecné soudy dopustily také nesprávného hodnocení přitěžující okolnosti, když okolnost vyšší škody přičetly stěžovatelce opakovaně, přestože je již zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když znovu vznáší námitky již opakovaně uplatněné v řízení před obecnými soudy. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Kromě té části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka brojí proti kvalitě odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, spočívá ústavní stížnost stěžovatelky především ve snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, což je patrné z rekapitulace uplatněných dovolacích námitek.
Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
V.
Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom směru, že usnesení Nejvyššího soudu je poměrně stručné. Nicméně nelze souhlasit s přesvědčením stěžovatelky, že se jedná o rozhodnutí, které by pro absenci náležitého odůvodnění bylo zcela nepřezkoumatelné.
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí adekvátně odůvodnit. Zmíněnému pojmu "adekvátně" potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 3142/13 ze dne 23. 10. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3176/13 ze dne 26. 2. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2855/13 ze dne 2. 7. 2014 a další).
Nejvyšší soud dospěl v usnesení k závěru, že stěžovatelka v rámci dovolání uplatnila převážně skutkové námitky, když napadla rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán, přičemž těmito námitkami nenaplnila uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (viz. s. 4 usnesení). V předchozí části usnesení přitom Nejvyšší soud podrobně zdůvodnil, proč dovolací řízení neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a také vysvětlil, jaké jsou podmínky pro naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (viz s. 3-4 usnesení).
Dle názoru Ústavního soudu jsou přitom závěry Nejvyššího soudu v tomto ohledu srozumitelně, logicky a podrobně zdůvodněny a z ústavního hlediska jim není co vytknout.
Nejvyšší soud v usnesení dále dospěl k závěru, že stěžovatelka v rámci zvoleného dovolacího důvodu uplatnila také určité právně relevantní námitky, a to konkrétně námitky proti právní kvalifikaci skutku, spočívající v tom, že nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu, jeho subjektivní ani objektivní stránka. Tyto námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Jako určité pochybení Nejvyššího soudu Ústavní soud vnímá skutečnost, že svůj závěr o neopodstatněnosti těchto námitek stěžovatelky blíže neodůvodnil, když jejich zjevnou neopodstatněnost fakticky pouze konstatoval.
Nicméně vzhledem k tomu, že ve shodě s dovolacím soudem dospěl Ústavní soud jednoznačně k závěru, že tyto námitky zjevně postrádají své opodstatnění, což je patrné již z precizního odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné usnesení Nejvyššího soudu pro absenci bližšího zdůvodnění závěru o zjevné neopodstatněnosti části námitek rušit.
Lze tedy uzavřít, že byť je rozhodnutí Nejvyššího soudu poměrně stručné, z hlediska ústavněprávního přezkumu je podstatné, že je z něj patrné, z jakých důvodů bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Část námitek nenaplňovala uplatněný dovolací důvod, což bylo také v usnesení podrobně zdůvodněno, a námitky, které bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Rozhodovací důvody, na základě kterých dovolací soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek, jsou přitom jednoznačně zřejmé z velmi podrobného odůvodnění předchozích rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí dovolacího soudu není možné hodnotit jako porušující právo na spravedlivý proces.
VI.
Pokud jde o námitky, které stěžovatelka uplatnila v dovolání a které opětovaně rekapituluje také v ústavní stížnosti, ani s nimi se Ústavní soud neztotožňuje. Důvody, pro které těmto námitkám stěžovatelky není možné přisvědčit, jsou přitom zřejmé z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhé stupně. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce jsou tato rozhodnutí známa, Ústavní soud nepovažuje za účelné obsáhle opakovat jejich obsah a pro úplnost proto pouze ve stručnosti odkazuje na příslušné pasáže rozhodnutí, v rámci kterých se s danými námitkami vypořádaly již obecné soudy.
Ústavní soud výhrady stěžovatelky k provedenému dokazování, ani k následnému hodnocení důkazů soudy nesdílí. Okresní soud v Ostravě k závěru o vině stěžovatelky dospěl na základě celé řady důkazů (výpovědi svědků, listinné důkazy, znalecký posudek z oboru kybernetika), které přehledně zrekapituloval a hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž se pečlivě zabýval také obhajobou stěžovatelky (viz s. 3-17 rozsudku).
Pokud stěžovatelka namítá, že omyl poškozené společnosti nebyl jednoznačně prokázán, je možno odkázat na podrobné zdůvodnění na s. 13-14 rozsudku okresního soudu, ze kterého je patrné, že stěžovatelka svým jednáním využila omylu blíže specifikovaných osob, které dávaly internetové příkazy bance k provedení výplaty mezd, ovšem v mylném domnění, že dávají pokyn k řádnému vyplacení mezd skutečně aktivním zaměstnancům, ačkoli tomu tak ve skutečnosti nebylo, když z účtu poškozené společnosti byly na účty stěžovatelky takto postupně převedeny peněžní prostředky ve výši 1.295.164,- Kč (obdobně viz také s. 3-4 usnesení krajského soudu).
Stěžovatelka také namítá absenci skutkového zjištění spočívajícího v tom, že v době, kdy nakládala s peněžními prostředky na svých bankovních účtech, měla informaci o tom, že se jednalo o prostředky poškozené společnosti. I zde je přitom možné odkázat na příslušné pasáže rozsudku okresního soudu (viz s. 14-16), který se touto otázkou řádně zabýval a dospěl k závěru, že si stěžovatelka byla zcela jednoznačně vědoma skutečnosti, že jí finanční prostředky přicházející omylem na její bankovní účty od jejího zaměstnavatele (poškozené společnosti) nenáleží. Byla si přitom vědoma, že se nejedná ani o úhradu její mzdy či jiné odměny, když navíc jako účetní a supervizor mzdové účtárny znala realizaci a výplatu veškerých mezd. O stavu svých účtů byla navíc pravidelně informována z měsíčních výpisů zasílaných bankami, včetně přímého bankovnictví. Odkázat lze přitom také na s. 4 usnesení krajského soudu.
Přisvědčit nelze ani tvrzení stěžovatelky, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno s ohledem na opomenuté důkazy. Obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní. Návrhy stěžovatelky na další dokazování nebyly soudy ignorovány, ale s přiměřeným odůvodněním zamítnuty, když je soud vyhodnotil jako zcela nadbytečné (blíže viz s. 13 rozsudku okresního soudu). K pochybení obecných soudů tedy nedošlo ani v tomto směru.
V rámci další námitky pak stěžovatelka brojila proti skutkovému závěru o neexistenci pana Juchelky (na jehož osobě stěžovatelka stavěla svou obhajobu), ke kterému podle ní soudy dospěly na základě nedostatečné důkazní situace. Také tento názor stěžovatelky však Ústavní soud nesdílí, když k této otázce okresní soud vyslechl řadu svědků, přičemž se přiklonil k výpovědím tří z nich, které se shodují, vzájemně doplňují a o jejich věrohodnosti v řízení nevyvstaly žádné pochybnosti (viz s. 12-13 rozsudku). Osoba pana Juchelky byla dokonce soudem vylustrována a vyslechnuta v hlavním líčení, přičemž uvedl, že nezná ani stěžovatelku, ani mzdový program využívaný v poškozené společnosti, a nikdy se nijak nepodílel na odstraňování chyb v tomto programu, čímž byla společně s dalšími důkazy obhajoba stěžovatelky spolehlivě vyvrácena (blíže viz s. 9 rozsudku okresního soudu nebo s. 4-5 usnesení krajského soudu).
Stěžovatelka také namítá, že z důvodu zanedbatelného následku v majetkové sféře poškozeného, kterému ve vztahu k jeho majetkovým poměrům byla způsobena škoda v bezvýznamném rozsahu, nebyla naplněna podmínka použití vyšší trestní sazby. V této souvislosti je možno uvést, že stěžovatelka způsobila poškozené společnosti škodu ve výši 1.295.164,- Kč, kterou je jistě možno označit za škodu značnou, když značnou škodou se podle §89 odst. 11 trestního zákona rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Aplikace kvalifikované skutkové podstaty tak byla v případě stěžovatelky zcela na místě (obdobně viz také s. 5 usnesení krajského soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí také proti výroku o trestu, když má za to, že se obecné soudy dopustily také nesprávného hodnocení přitěžující okolnosti.
Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho postavení zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008), ani v tomto směru přehodnocovat závěry obecných soudů. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Taková situace by mohla nastat v případě, pokud by soud uložil druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo pokud by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014).
Žádnou z výše uvedených zásad však okresní soud při ukládání trestu neporušil. Soud hodnotil všechny skutečnosti rozhodné pro druh a výměru trestu a přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem na straně stěžovatelky. Ve smyslu §34 trestního zákona pak jako přitěžující okolnost soud vyhodnotil skutečnost, že stěžovatelka pokračovala v páchání trestné činnosti po dobu téměř dvou let a vytýkaným jednáním způsobila vyšší škodu.
Nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že obecné soudy pochybily, jelikož jí okolnost vyšší škody přičetly opakovaně, přestože je již zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty. Pokud soud při ukládání trestu v rámci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu přihlédne k intenzitě, s jakou byl v konkrétním případě naplněn znak trestného činu v podobě škody, nelze takový postup označit za postup, který by byl v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání.
Stěžovatelka byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Byl jí tedy uložen trest nespojený s přímým odnětím svobody ve věznici, navíc při spodní hranici trestní sazby, která je v §250 odst. 3 trestního zákona stanovena na dvě léta až osm let. Závěry okresního soudu o druhu a výši trestu jsou tak zcela adekvátní a nelze je označit za jakkoliv svévolné či nespravedlivé.
VII.
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu nezbylo než uzavřít, že neshledal, že by došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu