ECLI:CZ:US:2016:2.US.278.16.1
sp. zn. II. ÚS 278/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Ing. Janem Vránou, advokátem, se sídlem Janovského 236/35, 170 00 Praha 7, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2015, č. j. 6 Cmo 169/2015-470, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2015, č. j. 37 Cm 220/2009-460, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. května 2015, č. j. 37 Cm 220/2009-460, nepřiznal v řízení o žalobě na obnovu řízení a žalobě pro zmatečnost žalobkyni (stěžovatelce) osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a současně zamítl její návrh na ustanovení zástupce k ochraně jejích zájmů z řad advokátů (výrok II.). Soud prvního stupně uvedl, že vzhledem k tomu, že žaloba na obnovu řízení a pro zmatečnost směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který byl již přezkoumán Nejvyšším soudem v rámci dovolání žalobkyně, přičemž toto dovolání bylo odmítnuto, jedná se v daném případě o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva a není tak splněna podmínka upravená v §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). K tomu dodal, že návrh žalobkyně není ničím jiným, než dalším v řadě bezdůvodných žalob a návrhů na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, jež jsou rozhodujícímu soudu známy z jeho dosavadní činnosti.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. října 2015, č. j. 6 Cmo 169/2015-470, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Při posuzování věci vycházel z toho, že žalobkyně zdědila rozsáhlý majetek, jehož je v současnosti správkyní, jakož i z dalších soudu známých skutečností ohledně majetkových poměrů, které byly již v minulosti opakovaně Vrchním soudem v Praze zkoumány. Finanční možnosti žalobkyně jsou tedy z pohledu odvolacího soudu dostačující k tomu, aby mohla uhradit soudní poplatek ze žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost, jež činí v případě každé žaloby částku 5.000 Kč. Odvolací soud rovněž neakceptoval argumentaci žalobkyně, že není schopna hájit svá práva. Důvodem jsou schopnosti žalobkyně činit v právních či administrativních otázkách kvalifikovaná podání, jakož i skutečnost, že dobrovolně požádala o možnost spravovat rozsáhlé dědictví, což samo o sobě předpokládá schopnosti vysokoškolsky vzdělané správkyně činit potřebné úkony vůči soudům a dalším institucím. Vzhledem k tomu, že žalobkyni nemohlo být přiznáno osvobození od soudních poplatků, byl i s ohledem na §30 odst. 1 o. s. ř. správný závěr soudu prvního stupně o nevyhovění návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že jí bylo znemožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když jí bylo odepřeno osvobození od soudních poplatků. Vyslovuje přesvědčení, že na její straně nešlo o svévolné a bezúspěšné uplatňování práva a zdůrazňuje, že prokázala, že nedisponuje žádným majetkem nemalé hodnoty. Poukazuje přitom na skutečnost, že dědické řízení vedené po zemřelém Mgr. L. Korczyńském dosud nebylo skončeno a pozůstalí tedy nemohou ničím disponovat. Navíc majetek měl být z dědické podstaty rozkraden.
III.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud na úvod připomíná, jak již opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, sp. zn. I. ÚS 201/02, sp. zn. I. ÚS 249/03, sp. zn. II. ÚS 249/03, sp. zn. III. ÚS 404/04, sp. zn. IV. ÚS 109/06 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.
7. Osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12, sp. zn. I. ÚS 4029/13).
8. Z §138 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že osvobození od soudního poplatku se nepřizná v případě zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva, což je zákonem předvídaná výluka z možnosti osvobodit účastníka od soudního poplatku. Závěr o naplnění této skutečnosti je zcela v kompetenci obecného soudu. Ústavnímu soudu zbývá jen posoudit, zda závěr obecných soudů lze považovat za ústavně konformní, tj. zpravidla za řádně odůvodněný. V této části lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který na základě své dřívější rozhodovací činnosti i na základě obsahu spisu uzavřel, že majetkové poměry žalobkyně jsou natolik dostačující, že jí nebrání zaplatit soudní poplatek ze žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost.
9. Pokud stěžovatelka napadala rozhodnutí soudů, jimiž jí nebyl ustanoven k obhajobě jejích práv zástupce dle §30 o. s. ř., Ústavní soud podotýká, že tento institut má úzkou vazbu na osvobození od soudních poplatků dle §138 o. s. ř., neboť pouze účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce. Přitom splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, je pouze jednou z podmínek, na jejímž základě může soud dospět k závěru o nutnosti ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. Druhou podmínkou je podání žádosti o toto ustanovení a třetí (a v zásadě nejdůležitější) je podmínka nezbytnosti tohoto ustanovení k ochraně práv žadatele. Požadavek nezbytnosti byl doplněn novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 218/2011 Sb. s účinností od 1. září 2011, přičemž takto byla zdůrazněna mimořádnost institutu ustanovení zástupce tím, že soudce bude moci zástupce ustanovit pouze tehdy, bude-li to nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka. Pojem nezbytnosti je přitom třeba vykládat tak, že jde o situace, v nichž je konkrétními okolnostmi odůvodněn závěr, že bez zastoupení by účastníkovi řízení mohla vzniknout nikoli nezanedbatelná újma, přičemž se jedná pouze o benefit poskytnutý účastníkům soudních řízení ze strany státu. V dané věci kromě absence majetkové potřebnosti obecné soudy neshledaly ani naplnění této další podmínky, když dovodily, že stěžovatelka je osobou dostatečně odborně znalou, takže pro hájení svých práv nepotřebuje advokátní zastoupení.
10. V této souvislosti Ústavní soud také zdůrazňuje, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané §30 o. s. ř. [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. srpna 2006 (N 149/42 SbNU 209)]. Zároveň Ústavní soud opakovaně vyslovil, že k rozhodování ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny - coby rozhodné - podmínky pro osvobození od soudních poplatků (dle §30 a §138 o. s. ř.), spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. srpna 2000 (U 28/19 SbNU 275) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1657/15 ze dne 16. července 2015]. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
11. Takováto pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce řádně přezkoumaly. Své závěry přitom srozumitelně odůvodnily, kdy správně vyšly jak ze skutečností vážících se k osobě žadatelky (stěžovatelky), tak i charakteru řízení, v němž stěžovatelka požadovala zastoupení. Na jejich závěrech přitom nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska důvod ničeho měnit.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu