ECLI:CZ:US:2016:3.US.3634.15.1
sp. zn. III. ÚS 3634/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Paška a 2. Jiřiny Paškové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, se sídlem Škroupova 1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 22 Cdo 1483/2015-206, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2015 č. j. 18 Co 217/2014-171, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a a) Jana Červeného a b) Vlasty Červené, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají porušení povinnosti vlastníka stanovené v čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení před Okresním soudem Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 4. 2014 č. j. 3 C 340/2012-115 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 9. 2014 č. j. 3 C 340/2012-142 zamítl žalobu vedlejších účastníků na uložení povinnosti stěžovatelům vyklidit pozemek parc. č. X v k. ú. Hůrky u Zahrádky tak, že z něj odstraní železný plůtek a sušák na prádlo. Okresní soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že ačkoli byly splněny předpoklady pro vyhovění žalobě, výkon vlastnického práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Uvedl, že požadavek žalobců poškozuje stěžovatele, neboť se dotýká jejich zájmu na užívání věci související s bydlením, aniž by žalobcům jako vlastníkům pozemku přinesl odpovídající prospěch.
3. K odvolání žalobců rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) změnil, a to tak, že stěžovatelé jsou povinni výše specifikované věci z pozemku žalobců odstranit. Podle krajského soudu se žalobci domáhali důvodně ochrany svého vlastnického práva, v jejich jednání nespatřoval výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. jeho šikanózní výkon. Upozornil přitom na skutečnost, že stěžovatelé mají za účelem přístupu ke svému domu zřízeno k pozemku žalobců věcné břemeno chůze a jízdy a přihlédl rovněž k chování stěžovatelů, kteří užívali předmětný pozemek žalobců dle svých potřeb, bez předchozího souhlasu žalobců.
4. Stěžovatelé podali proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění mj. uvedl, že v dané věci jde o obvyklý sousedský spor, přičemž nešlo o "zvlášť významný zájem" na straně stěžovatelů, pro nějž by bylo nutno dospět k závěru o výkonu vlastnického práva žalobců v rozporu s dobrými mravy [s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)].
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve shrnuli podstatu věci. Poukázali též na skutečnost, že žalobci získali pozemek, na němž stojí dům stěžovatelů v restituci, přičemž jej ponechali ve stavu, v jakém ho převzali v roce 1999. Žalobci předmětný pozemek mezi domy podle stěžovatelů nevyužívají. Stěžovatelé se ztotožňují se závěry rozsudku soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobci uplatňují své vlastnické právo k pozemku v rozporu s dobrými mravy.
6. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelé namítají, že okolnosti určující zákonné podmínky vyklizení vyložil extrémně formalisticky, neboť zcela ignoroval námitku stěžovatelů, že nezasáhli (nemohli zasáhnout) do práva vlastníků pozemku, když přenosný plůtek a věšák na prádlo byly na pozemkové parcele umístěny ještě předtím, než žalobcům byla tato plocha vydána v restituci. Bez povšimnutí ponechal odkaz na ustanovení §28 věty druhé zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), v němž se stanoví, že oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v citovaném zákoně. Stěžovatelé poukazují na to, že dovolací soud také nezohlednil, že žalobci zlikvidovali okrasné skalky před domem stěžovatelů, povalili přenosný plůtek a vyvrátili kovové tyče předmětného věšáku na prádlo, resp. učinili tak traktorem, který si k tomu účelu objednali.
7. Přestože uvedenou právní úpravou (§28 věta druhá zákona o půdě, obdobně §11 věta druhá zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, §10 odst. 1 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) byla žalovanými argumentována (viz vyjádření ze dne 3. 6. 2014) a v řízení byly provedeny odpovídající důkazy (svědci uvedli, že tyto věci se na pozemku nacházely před jeho vydáním), odvolací ani dovolací soud se jimi nezabývaly, jejich hodnocení neprovedly a žádný právní názor v tomto směru nezaujaly. Stěžovatelé mají za to, že napadené rozhodnutí obsahuje překvapivý závěr, který je v příkrém rozporu s právním předpisem, tj. že vlastník pozemku se nemůže domáhat jeho vyklizení odstraněním věci, která na jeho povrch byla umístěna dříve, než se stal jeho vlastníkem, a to vůči osobě, jež takový pozemek nikdy nevlastnila a v žádném vztahu s pozdějším (současným) vlastníkem nebyla.
8. Dovolací soud dle stěžovatelů nenapravil postup odvolacího soudu, jenž z provedených důkazů dovodil závěry, které z nich nevyplývají, a své rozhodnutí založil na zjevně nesprávně hodnocených skutkových zjištěních. Dovolací soud rovněž v místních poměrech a podmínkách neporovnal význam a způsob využití dvou rovnocenných vlastnických práv a bez posouzení konkrétních okolností upřednostnil právo vlastníka pozemku, aniž konstatoval, jaké jednání stěžovatelů zakládá jeho porušení. Pominul i hodnocení sousedů a jiných osob žijících v dané lokalitě obce Hůrky. Stěžovatelé mají za to, že takovým postupem neposkytl ochranu účastníku právního vztahu, porušil princip rovnosti a nenaplnil požadavek spravedlivého soudního procesu. Dovolací soud vůbec neposoudil, proč a od kdy žalobcům vadí sušák na prádlo, zejména v čem jim brání, jakou výhodu získají, když stěžovatelům znemožní letité sušení prádla u svého vesnického domku, a zda nejde o schválnost a bezúčelné zneužití postavení vlastníka pozemku. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563).
9. Z hlediska dobrých mravů dovolací soud zároveň nevyhodnotil, zda chování žalobců, vytvářejících prostřednictvím vlastnického práva k pozemku jakési "domácí vězení" pro obyvatele domu, včetně vyvolávání konfliktů z "nepovoleného" vstupu na jejich parcelní plochu obklopující dům stěžovatelů, je šikanou a projevem zlého úmyslu. Stěžovatelé namítají, že stav založený na zlovolném jednání žalobců znemožnit i malým dětem hrát si v letním období před vesnickým domem (např. mít položen na travnaté části pozemku žalobců nafukovací bazén), jenž dovolací soud považuje za morální a odpovídající uznávaným hodnotám lidského soužití, je absurdním excesem v chápání a výkladu pojmu mravního chování, jak vyplývá z ust. §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. i §1 odst. 2, §3 odst. 3, §8 a §10 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb. a také ust. §1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb. Dovolací soud podle stěžovatelů nepostupoval v souladu se zásadou výkonu práv s dobrými mravy [viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (N 118/65 SbNU 553)].
10. V předmětné věci stěžovatelé (a nejen oni) mají doplácet na to, že jejich dům se v důsledku administrativního úkonu stal objektem stojícím na pozemku ve vlastnictví osob, jež nemají morální zábrany zneužívat této skutečnosti k tomu, aby při svých krátkodobých kontrolních návštěvách neustále vyvolávaly napětí, stresy a konflikty. Je zřejmé, že soudy nejsou povolány k tomu, aby měnily osobní vlastnosti účastníků, lze však očekávat, že v rámci rozhodovací pravomoci provedou zhodnocení všech individuálních okolností daného případu a s využitím korektivů dobrých mravů a rozumného zhodnocení místních podmínek zajistí spravedlivé uspořádání existujících poměrů.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud v případě, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Ve věci jde o spor mezi vlastníky sousedních nemovitostí. Stěžovatelé (v řízení před okresním soudem žalovaní) se bránili žalobě na vyklizení pozemku ve vlastnictví žalobců. Vlastnictví uvedených movitých věcí (sušák a plůtek - viz sub 2) stěžovatelé nijak nerozporovali, povinnost jejich odstranění, a s tím související nemožnost jejich využívání pro své potřeby na pozemku svých sousedů, však považují za rozpornou s dobrými mravy. Jak nicméně vyplynulo z vyjádření stěžovatelů před obecnými soudy, samotné odstranění plůtku, stejně jako sušáku na prádlo, není problém (viz dovolání), přičemž plůtek nemá pro stěžovatele žádný význam a sušák na prádlo lze snadno nahradit přenosným (viz odvolací řízení).
15. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelů nepřípustným z toho důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za souladné se svojí ustálenou rozhodovací praxí, na níž v odůvodnění odkázal. Neshledal tedy opodstatněným stěžovateli uváděný důvod, totiž že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil.
16. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody nepřípustnosti dovolání. S odkazy na svoji judikaturu, a též judikaturu Ústavního soudu, Nejvyšší soud vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že důvody uvedené v dovolání stěžovatelů nezakládají jeho přípustnost. Kromě toho, že judikatura Nejvyššího soudu, na jejímž podkladě bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání, dává odpověď na stěžovateli označené právní otázky, řešení těchto otázek nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud se necítí oprávněn jeho závěry v tomto směru přehodnocovat.
17. Namítají-li stěžovatelé, že se odvolací ani Nejvyšší soud nezabývaly jejich argumentací stran tvrzené nemožnosti oprávněné osoby uplatňovat proti povinné osobě jiné než zákonné nároky (ve smyslu zákona o půdě), z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu je - byť v obecné rovině - patrné vypořádání i s touto argumentací [cit. "I v případě, že někdo umístí movité věci na vlastní či cizí pozemek v době, kdy k tomu má právo, pak po odpadnutí právního důvodu (např. ztráty vlastnictví pozemku, na který věci umístil) nadále zasahuje bez právního důvodu do vlastnického práva jiného, a je povinen věci odstranit (samozřejmě není-li mezi stranami jiná dohoda."]. Nejvyšší soud se tímto vypořádal se stěžejním (nesprávným) názorem stěžovatelů, že "vlastník pozemku se nemůže domáhat jeho vyklizení odstraněním věci, která na jeho povrch byla umístěna dříve, než se stal jeho vlastníkem, a to vůči osobě, jež takový pozemek nikdy nevlastnila a v žádném vztahu s pozdějším (současným) vlastníkem nebyla". Argumentace stěžovatelů zákonem o půdě a dalšími restitučními předpisy nadto v uvedeném ohledu není přiléhavá, pokud sami v dovolání uznali, že nebyli (ve smyslu zákona o půdě) povinnými osobami.
18. Namítají-li stěžovatelé, že dovolací soud nezohlednil některé další "skutky" žalobců, jimiž měli stěžovatelům znepříjemnit sousedské soužití, je nutno poukázat na omezení dovolacího soudu ve vztahu k přezkumu skutkových námitek, jak na něj ostatně Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal. V této souvislosti rovněž Ústavní soud připomíná, že je záležitostí primárně obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto hlediska lze konstatovat, že ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje deficity, jež by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
19. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že došlo k porušení jejich vlastnického práva, není však již zřejmé, zda toto porušení spatřují v tom, že jsou povinni vynaložit náklady na odstranění movitých věcí (plůtek, sušák na prádlo) z pozemku svých sousedů (žalobců), nebo zda porušení vidí v nemožnosti tyto movité věci na cizím pozemku nadále využívat. V tomto ohledu ústavněprávní argumentace absentuje a Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zde jakékoli porušení vlastnického práva stěžovatelů nespatřuje. Poukazují-li pak stěžovatelé na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563), ten se týkal věci skutkově i právně zcela odlišné (ochrana práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku). Třeba též připomenout, že stěžovatelé v řízení před obecnými soudy neprokázali, a ani se nesnažili prokázat, právní titul užívat cizí pozemek. Restituční předpisy však takovým titulem nejsou.
20. Jak vyplynulo ze spisového materiálu, vzájemné sousedské vztahy stěžovatelů a žalobců jsou zjevně velmi vyhrocené, což dokládá i samotný tento spor, z objektivního pohledu "o maličkost". Jeho cílem nicméně nebyla, a s ohledem na žalobní návrh ani nemohla být náprava těchto vztahů, případně stanovení "pravidel" chování jejich aktérů (v mezích slušnosti a korektnosti). V požadavku na odstranění movitých věcí ve vlastnictví stěžovatelů z pozemku žalobců, za situace, kdy jedna z těchto věcí (plůtek) pro stěžovatele význam nemá, a odstranění druhé z nich (sušák na prádlo) zjevně nebrání stěžovatelům v realizaci jiného způsobu činnosti, k níž je tato věc určena, byť třeba ne tak komfortnímu (např. využití přenosného sušáku na prádlo), resp. ve vyhovění tomuto požadavku ze strany obecných soudů nelze spatřovat porušení ústavních limitů pro výkon vlastnického práva, neboť povaha případné "újmy" stěžovatelů (viz čl. 11 odst. 3 věta druhá Listiny), pokud ji tak stěžovatelé vnímají, je zcela marginální, když nebylo prokázáno, že by na existenci (a užívání) předmětných movitých věcí měli zvlášť významný zájem.
21. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti, k zásahu do základních práv stěžovatelů nedošlo. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu