ECLI:CZ:US:2016:4.US.1658.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1658/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) v právní věci společnosti Bohemia Faktoring, s. r. o., se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, IČ: 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, proti usnesení JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, č. j. 103 Ex 06671/10-24 ze dne 12. 12. 2014 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 80/2015 ze dne 27. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy též údajně nerespektovaly princip materiálního právního státu vyjádřený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 57 EXE 167/2010-10 ze dne 12. 4. 2010 byla k návrhu Komerční banky, a. s., jako oprávněné nařízena exekuce na majetek povinného k vymožení její peněžité pohledávky. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov. Vstup stěžovatelky do řízení na stranu oprávněné byl připuštěn až usnesením soudního exekutora ze dne 27. 8. 2014.
Stěžovatelka následně dne 1. 12. 2014 zaslala soudnímu exekutorovi přípis, který nazvala "Hromadný podnět k zastavení exekučních řízení". Ještě před tímto úkonem, dne 21. 10. 2014 podala stěžovatelka návrh, aby do řízení na místo oprávněné vstoupila společnost PARADISE ISLAND HOLDING LTD., se sídlem na Seychelách.
Napadeným usnesením č. j. 103 Ex 06671/10-24 ze dne 12. 12. 2014 soudní exekutor návrh stěžovatelky na záměnu účastníků zamítl (výrok I.) a nařízenou exekuci zcela zastavil (výrok II.). Současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit mu na nákladech exekuce částku 7 865 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Proti rozhodnutí soudního exekutora podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 17 Co 80/2015 ze dne 27. 3. 2015 odmítl pro nepřípustnost v části směřující do výroku II. o zastavení exekuce, ve zbývajících výrocích rozhodnutí soudního exekutora potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudního exekutora, který rozhodl o zastavení exekuce z důvodu, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, jenž představoval v dané věci exekuční titul, je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatná. V rozhodčí doložce totiž absentovalo přímé určení rozhodce i konkrétní způsob jeho určení a doložka odkazovala na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, jež není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Odvolací soud, vycházeje především z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, konstatoval, že dotčený rozhodce neměl ve věci k vydání rozhodčího nálezu pravomoc podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZRŘ"). V takových případech je podle odvolacího soudu nezbytné již nařízenou exekuci zastavit pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž náklady exekuce nese oprávněný, který nařízení exekuce podle nezpůsobilého exekučního titulu navrhl. Odvolací soud dále dovodil, že stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce v sobě zahrnuje zpětvzetí dříve podaného návrhu, aby na místo oprávněné do řízení vstoupil jiný subjekt, což znamená, že soudní exekutor měl přistoupit k zastavení řízení o tomto návrhu, nikoliv jej zamítnout. Odvolací soud navzdory tomu rozhodnutí soudního exekutora v příslušném výroku jako správné potvrdil. Za důvod zamítnutí návrhu označil ovšem skutečnost, že po zastavení exekuce již nemá záměna účastníků řízení žádné opodstatnění.
Stěžovatelka se s uvedeným výsledkem řízení neztotožnila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti v prvé řadě vyslovila nesouhlas se závěrem obecných soudů ohledně svého procesního zavinění ve vztahu k zastavení exekuce. Měla za to, že je výsledkem svévolné interpretace právních předpisů, není řádně odůvodněn a odporuje zásadě předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. legitimního a důvodného očekávání, že řízení bude rozhodováno obdobně jako v jiných případech se shodným skutkovým a právním základem. Stěžovatelka v této souvislosti namítla, že v době podání návrhu na zahájení exekuce (v roce 2010) byla rozhodovací praxe obecných soudů opačná, tj. uznávala za způsobilé exekuční tituly i rozhodčí nálezy přijaté na základě rozhodčích doložek obdobného znění jako v projednávané věci, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že dojde k tak zásadnímu obratu v judikatuře. Stěžovatelka zdůraznila, že v důsledku existence rozhodčí doložky neměla její právní předchůdkyně možnost uplatnit pohledávku cestou žaloby k obecnému soudu, neboť v rozhodné době by řízení o takovém návrhu bylo pro nedostatek pravomoci (event. z důvodu překážky věci rozhodnuté) zastaveno. Dle mínění stěžovatelky odporuje obecnému vnímání spravedlnosti, aby ji tížila povinnost hradit náklady exekuce, přestože se chovala obezřetně, respektujíc v té době všeobecně uznávaný a praktikovaný soudní názor. Na podporu své argumentace stěžovatelka citovala nálezy sp. zn. II. ÚS 3168/09 a sp. zn. II. ÚS 635/09, v nichž se Ústavní soud vyjádřil k problematice změny judikatorní praxe, a dále nálezy sp. zn. II. ÚS 594/10, sp. zn. I. ÚS 1413/10 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1219/15, z nichž vyplývá, že oprávněnému lze uložit náhradu nákladů exekučního řízení jen v odůvodněných případech, resp. že exekutor nemusí mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce. Řečené mělo nalézt uplatnění i v předmětné věci, v níž soudní exekutor vznik nákladů sám zavinil, když pokračoval ve "vymáhání" pohledávky navzdory tomu, že si neplatnosti exekučního titulu byl vědom.
V části ústavní stížnosti, označené bodem B., se stěžovatelka dovolávala aplikace ustanovení §35 ZRŘ, ve znění účinném od 1. 4. 2012. Uvedla, že k ochraně jejího základního práva na soudní ochranu bylo nezbytné, aby soud v exekučním řízení, pokud dovodil neplatnost rozhodčího nálezu, rozhodl současně o jeho zrušení, nikoliv jen o zastavení exekuce. Jestliže tak neučinil, odňal ji tím možnost rozhodčím nálezem přiznanou pohledávku projednat před příslušným orgánem a domoci se proti povinnému splnění dluhu.
Stěžovatelka dále namítla, že její podání označené jako "Hromadný podnět k zastavení exekučních řízení" ze dne 1. 12. 2014 nebylo návrhem na zastavení exekuce, nýbrž pouhým podnětem k přezkoumání, zda nejsou dány podmínky pro zastavení exekučního řízení pro nemajetnost povinného. V návaznosti na to stěžovatelka podotkla, že i kdyby se o návrh jednalo, soudní exekutor zastavil exekuční řízení z jiného než stěžovatelkou podněcovaného důvodu, aniž by v době rozhodování o zastavení exekuce disponoval jejím souhlasem s tímto jiným důvodem zastavení exekuce ve smyslu ustanovení §55 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění rozhodném. Popsaným postupem překročil soudní exekutor své pravomoci, neboť za dané situace se měl s žádostí o zastavení řízení obrátit na exekuční soud. Pochybení se podle stěžovatelky dopustil rovněž odvolací soud, pokud její odvolání proti výroku II. usnesení soudního exekutora, jímž bylo rozhodnuto o zastavení exekučního řízení, odmítl s odůvodněním, že nemůže podat odvolání ten, jehož návrhu bylo zcela vyhověno.
Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala též v absenci rozhodnutí o záměně účastníka. Zdůraznila přitom, že na svém návrhu na vstup svého procesního nástupce do exekučního řízení nadále trvá a nikdy jej nevzala zpět, jak mylně dovodil odvolací soud. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka odmítla paušální posuzování rozhodčích smluv, resp. univerzální platnost názoru vysloveného v příslušné judikatuře Nejvyššího soudu, jsouc přesvědčena, že soudní exekutor i odvolací soud měly zkoumat konkrétní skutkový a právní stav dané kauzy. Opačný postup vedl k neúplnému a tudíž nesprávnému právnímu posouzení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem
nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se skutkově i argumentačně obdobnými podáními téže stěžovatelky ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval, přičemž ve všech případech (evidováno je jich 20) shledal, že uplatněné námitky nejsou důvodné a ústavní stížnosti odmítl (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1431/16 ze dne 27. 9. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3153/16 ze dne 4. 10. 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3152/16 ze dne 18. 10. 2016, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci Ústavní soud nemá žádný důvod se od závěrů vyslovených v citovaných usneseních jakkoliv odchýlit, proto na ně v podrobnostech odkazuje.
Jen ve stručnosti lze připomenout, že Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces či jiných ústavně zaručených práv v souvislosti s jí uloženou povinností k náhradě nákladů exekuce. Byť ke změně judikatury došlo teprve po zahájení exekučního řízení, jednalo se o více let trvající proces, na který stěžovatelka nereagovala, ba naopak předmětnou pohledávku za sníženou úplatu od původní oprávněné nabyla, dne 27. 8. 2014 se svým souhlasem vstoupila do řízení a pokračovala ve vedení exekuce. Vše se událo v době, kdy judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek byla ustálena na aktuálně platném názoru. Obecné soudy tudíž její procesní zavinění ve smyslu §89 věty první exekučního řádu dovodily legitimně.
Neobstojí rovněž tvrzení stěžovatelky o nedostatečném zohlednění individuálních skutkových a právních okolností případu, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento zkoumal konkrétně platnost rozhodčí doložky uzavřené mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a povinným. Ve světle skutečnosti, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neplatnost předmětné rozhodčí doložky ani nijak nezpochybňuje, jeví se tak její argumentace účelovou.
V části, v níž se stěžovatelka domáhá postupu podle §35 ZRŘ, tj. souběžného zrušení rozhodčího nálezu, shledal Ústavní soud stížnostní návrh nepřípustný, jelikož stěžovatelka nevyčerpala řádný institut návrhu na doplnění rozhodnutí podle §166 o. s. ř. (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1431/16 ze dne 27. 9. 2016).
Za relevantní je naopak možno považovat námitky stěžovatelky, jež vznesla nad rámec v minulosti posuzovaných věcí a které se týkají překročení pravomoci ze strany soudního exekutora při rozhodování o jejím návrhu na zastavení exekuce a absence rozhodnutí o záměně účastníků exekučního řízení. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že v tomto ohledu skutečně došlo k jistému pochybení, neboť zákon neumožňuje soudnímu exekutorovi zastavit exekuci z jiného důvodu, než který uplatnil navrhovatel či s nímž souhlasila osoba oprávněná; takovou možnost má jen exekuční soud (§55 odst. 5 exekučního řádu). Současně nelze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je pravomocně rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení §107a o. s. ř., resp. ustanovení §36 exekučního řádu, na vstup jeho procesního nástupce do řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3381/2015 ze dne 1. 9. 2015, dostupné na http://www.nsoud.cz). Ústavní soud však navzdory zmíněným pochybením ke kasaci napadených rozhodnutí nepřistoupil.
Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn., přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu orgánů veřejné moci a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního práva účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to výhradně pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka. Kdyby Ústavní soud jen z této pohnutky ústavní stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám mohl přispět k oslabení účinné ochrany základních práv dotčených jednotlivců tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala právě i v tomto případě.
V kontextu shora uvedených skutečností je zřejmé, že ani po kasaci napadených rozhodnutí a následné nápravě zjištěných procesních vad by exekučním soudům nezbylo nic jiného, než zastavit exekuční řízení pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S největší pravděpodobností by nedošlo ke zvratu ani ve věci návrhu stěžovatelky na záměnu účastníků řízení. Dlužno připomenout, že soudní exekutor tomuto návrhu nevyhověl s odůvodněním, že vystoupením stěžovatelky z řízení by jí byl umožněn šikanózní výkon práva, protože by se tak zbavila povinnosti hradit náklady exekuce. Vycházel z toho, že stěžovatelka návrh podala v okamžiku, kdy exekuce "bude nepochybně zastavena, s čímž budou spojeny výroky o povinnosti dosavadního oprávněného hradit náklady exekuce, přičemž solventnost nového oprávněného", který je cizozemským subjektem, nebyla osvědčena. Ústavní soud shledal, že tyto závěry plně odpovídají učiněným skutkovým zjištěním a z ústavněprávního hlediska jim není co vytknout; lze tedy důvodně předpokládat, že soudní exekutor by i v případě nového projednání věci na svém zamítavém stanovisku setrval.
Ústavní soud tak uzavírá, že nezjistil nic, co by svědčilo o reálném porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na tento výsledek řízení pozbývá pak návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí potřebného základu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu