ECLI:CZ:US:2016:4.US.2822.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2822/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. G., zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem Bezručova 29, Plzeň, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 12. 2013, č.j. 5 T 73/2011-1094, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2014, č.j. 8 To 297/2014-1181, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č.j. 5 Tdo 386/2015-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 12. 2013, č.j. 5 T 73/2011-1094, byl stěžovatel uznán vinným přečinem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži dle §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně soud stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000,-Kč, tedy v celkové výši 200.000,-Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 To 297/2014-1181, rozhodl tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatele odsoudil podle §257 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Stěžovateli byl opět uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000,-Kč, tedy v celkové výši 200.000,-Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2015, č.j. 5 Tdo 386/2015-54, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů byla podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená základní práva, především práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 39 Listiny a v čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo také k porušení jeho práv garantovaných v čl. 8 odst. 2 Listiny, v čl. 11 Listiny, v čl. 37 odst. 2 Listiny a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se odvolací soud patřičně nevypořádal s jeho odvoláním, když pouze odkázal na rozhodnutí nalézacího soudu. Nejvyšší soud měl na toto pochybení navázat, když ve svém rozhodnutí odkázal na rozsudek soudu odvolacího. Námitky stěžovatele se tak dle jeho mínění ocitly mimo přezkumnou činnost jak v rámci řádného, tak mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud přitom podle stěžovatele také rozhodl nepředvídatelně, když nezohlednil vlastní rozhodovací praxi a ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkového děje, který se nestal a nebyl nijak prokázán. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vyšel ze špatné skutkové verze, nemohl ani vhodně aplikovat vlastní judikaturu, což se následně negativně projevilo v jeho rozhodnutí.
Stěžovatel se dále domnívá, že soudy nesprávně posoudily otázku zakázané policejní provokace, jakož i otázku použitelnosti předstíraného převodu. Podle názoru stěžovatele by se události bez přičinění policie nestaly. Je přesvědčen o tom, že události nastalé od okamžiku, kdy se svědek Štefan poprvé dostavil na policii, byly vyvolány aktivitou policie, která tohoto svědka na další schůzku se stěžovatelem vybavila diktafonem a opatřila mu finanční prostředky pro účely předstíraného převodu.
Ve vztahu k předstíranému převodu pak stěžovatel namítá, že se nejedná o prostředek, který by mohl být realizován jinou osobou než policistou, což se však v daném případě stalo, když předstíraný převod fakticky provedl právě svědek Štefan. Proto podle stěžovatele ani důkazy o tomto převodu, ani výslech osoby tento převod provádějící, nelze použít jako důkaz v trestním řízení.
Dále má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na obhajobu. Argumentuje tím, že se nemohl včas hájit, když policie po prvním kontaktu se svědkem Štefanem místo včasného prověřování již zjištěných okolností a učinění závěru, zda tyto skutečnosti odůvodňují trestní stíhání stěžovatele, gradovala děj za pomoci tohoto svědka až k předání peněz, přičemž až poté došlo ke sdělení obvinění a až od této chvíle měl stěžovatel obhájce.
Stěžovatel je taktéž přesvědčen, že obecné soudy nesprávně podřadily část řízení o veřejné nabídce podle §11a odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), pod znak veřejná soutěž u skutkové podstaty trestného činu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži dle §257 trestního zákoníku. Takto široký výklad znaku veřejná soutěž stěžovatel považuje za zjevně nesprávný a ústavně nekonformní a tento svůj názor v ústavní stížnosti také dále podrobně rozvádí. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na obecný požadavek vykládat normy veřejného práva zásadně restriktivně, aby státní orgány nemohly samy rozšiřovat dosah svých pravomocí a aby nemohlo být stíháno jednání, které jinak nevykazuje všechny znaky trestného činu.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál, vzal v úvahu námitky předložené stěžovatelem, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, přestože je z těchto rozhodnutí patrné, že se soudy námitkami stěžovatele a jeho obhajobou v průběhu řízení řádně zabývaly.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží také zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však obecně nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014), zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
V.
Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, když se pletich v souvislosti s veřejnou soutěží dopustil tím, že žádal a přijal majetkový prospěch za to, že se zdrží účasti ve veřejné soutěži.
V řízení u Pozemkového fondu České republiky (dále také jen "pozemkový fond") ve věci veřejné nabídky pozemku pro oprávněné osoby dle §11a zákona o půdě zveřejněné na úřední desce obecního úřadu a pozemkového fondu a na webových stránkách pozemkového fondu, podalo žádost o převod tohoto pozemku více oprávněných osob, kterým byla pozemkovým fondem doručena výzva ve smyslu §11a odst. 9 zákona o půdě, aby podali nabídky nároků na převod pozemků, tedy nabídli za uvedený pozemek nárok vyšší, než je jeho stanovená cena, když podle výše nabídek stanovuje pozemkový úřad pořadí, podle kterého postupně navrhuje oprávněným osobám uzavření smlouvy.
V souvislosti s tímto řízením stěžovatel přijal od svědka Štefana na základě iniciativy stěžovatele předem dohodnutou částku 500.000,-Kč výměnou za obálky s nabídkovými listy, které sloužily jako záruka toho, že se další oprávněné osoby, resp. jejich zástupci, zdrží své další účasti v tomto řízení, v důsledku čehož se vítězem řízení stane jedna konkrétní osoba (zjednodušeně řečeno, podrobně viz výroková část rozsudku Krajského soudu v Plzni).
VI.
Předně je třeba odmítnout námitky stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Soudy se dle tvrzení stěžovatele nezabývaly jeho argumentací uplatněnou v odvolání a dovolání, ale pouze odkázaly na předchozí rozhodnutí. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími musí Ústavní soud konstatovat, že jak okresní soud, tak (zejména) odvolací soud a dovolací soud se obhajobou stěžovatele a jeho námitkami uplatněnými v rámci opravných prostředků zabývaly naopak velmi podrobně. Pokud na určitých místech odkazují na předchozí rozhodnutí, jedná se pouze o odkazy v obecné rovině, ve smyslu ztotožnění se se závěry předchozí soudní instance, když se následně se stěžovatelem uplatněnými námitkami pečlivě vypořádávají a činí tak v podstatě již i ve vztahu k argumentaci stěžovatele, která je podstatou jeho ústavní stížnosti.
V souvislosti s námitkami stěžovatele stran zakázané policejní provokace, předstíraného převodu, možnostem jeho obhajoby a výkladu pojmu veřejná soutěž ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži dle §257 trestního zákoníku je možno odkázat na odůvodnění na s. 22-28 rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 12. 2013, dále na velmi přesvědčivou argumentaci Krajského soudu v Plzni na s. 7-15 rozsudku ze dne 10. 9. 2014 a taktéž velmi podrobné zdůvodnění Nejvyššího soudu na s. 8-13 usnesení ze dne 24. 6. 2015. Vzhledem k tomu, že obsah těchto rozhodnutí je stěžovateli dobře znám, nepokládá Ústavní soud za nezbytné argumentaci obecných soudů znovu detailně rozvádět, když by naopak zcela stačilo na tato obsáhlá zdůvodnění pouze odkázat.
Z obsahu rozhodnutí je tedy zřejmé, že se soudy s obhajobou stěžovatele a jeho námitkami patřičně vypořádaly a své závěry také zcela adekvátně, logicky a srozumitelně odůvodnily.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se zakázané provokace, soudy s poukazem na závěry učiněné v celé řadě rozhodnutí vztahujících se k této problematice (souhrnně viz např. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 885/2013 ze dne 13. 8. 2014) dospěly k závěru, že se o případ nepřípustné policejní provokace nejednalo.
V této souvislosti zdůraznily především to, že z výpovědí svědka Štefana, ale také z výpovědi svědka Jánka (a z dalších důkazů - viz jejich rekapitulace zejména na s. 18-21 rozsudku okresního soudu) vyplynulo, že to byl právě stěžovatel, který vystupoval aktivně a cílevědomě, s vidinou vlastního obohacení vyvíjel největší aktivitu v zájmu zmanipulování řízení o nabídce předmětného pozemku a za tímto účelem vstoupil v jednání s osobami, které byly přímými uchazeči o jeho vydání, či s jejich zmocněnci, a snažil se rovněž vyhledat zájemce, který by se stal následným vlastníkem pozemku. Jako první prezentoval úmysl dopustit se jednání, za které byl odsouzen, jako první vznesl požadavek na zaplacení určité finanční částky, kterou také následně konkretizoval a navrhl technický postup předání částky výměnou za obálky s nabídkovými listy všech oprávněných osob. K tomu se ostatně stěžovatel v podstatě také doznal při své druhé výpovědi v přípravném řízení dne 6. 4. 2011 za přítomnosti svého obhájce Mgr. Michalce (č.l. 43a spisu a násl.).
Aktivitě policie tedy předcházelo jednání, kterým stěžovatel projevil svůj úmysl a ze strany policie tak ke svému jednání nebyl primárně iniciován, policie v něm nevyvolala rozhodnutí spáchat trestný čin a ani jej k němu nijak nepodněcovala, když iniciativa k získání prospěchu za zdržení se účasti v řízení vzešla od stěžovatele a ten ji projevil ještě před tím, než se do věci zapojila policie.
Lze tedy souhlasit s řádně odůvodněným závěrem obecných soudů, že se o policejní provokaci nejednalo.
K provedení předstíraného převodu došlo až následně. Po předchozí dohodě se stěžovatelem svědek Štefan přistoupil na návrh stěžovatele a za monitorování policie předal stěžovateli v budově Pozemkového fondu dohodnutou sumu v bankovkách označených specifickým sériovým číslem, které za tímto účelem od policie převzal. Stěžovatel byl bezprostředně poté zadržen a tyto peníze u něj byly nalezeny, zatímco svědek Štefan policejnímu orgánu vydal obálky s nabídkovými listy, které od stěžovatele obdržel oproti penězům, které mu předal.
Ve vztahu k předstíranému převodu lze uvést, že tento byl podle §158c odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu řádně povolen rozhodnutím státního zástupce sp. zn. V 21-4/2010 ze dne 10. 11. 2010 (č.l. 358 spisu), přičemž přímo v tomto povolení bylo uvedeno, že částku 500.000,-Kč stěžovateli předá svědek Štefan. V souvislosti s předstíraným převodem bylo státním zástupcem povoleno také sledování osob a věcí (č.l. 360 a 362 spisu) a k návrhu státního zástupce okresní soud vydal také příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stěžovatele (č.l. 371 spisu). O realizaci předstíraného převodu byl policejním orgánem vypracován záznam (č.l. 383 spisu), o realizaci sledování osob a věcí byl vypracován protokol (č.l. 385 spisu) a důkaz byl proveden také protokolem o přepisu telefonních hovorů vedených v rozhodné době stěžovatelem (č.l. 376 a násl.). Z dalších souvisejících listinných důkazů soud provedl také důkaz úředním záznamem o zadržení stěžovatele v budově Pozemkového fondu (č.l. 400 spisu), policejním protokolem o zadržení stěžovatele jako podezřelého (č.l. 36 spisu) a policejním protokolem o vydání věcí stěžovatelem, mezi které patřily, kromě jiných dokumentů souvisejících s předmětnou trestnou činností, právě i bankovky specifických sériových čísel, které byly za účelem předstíraného převodu předány svědku Štefanovi (č.l. 56 a následující spisu).
S ohledem na výše uvedené lze přitom konstatovat, že předstíraný převod byl policejním orgánem od počátku monitorován, stejně jako události bezprostředně mu předcházející a na něj navazující. Jednání stěžovatele tak bylo dokumentováno a spolehlivě zachyceno v příslušných záznamech a protokolech.
Z ustanovení §158b odst. 1 trestního řádu vyplývá, že policejní orgán je za určitých okolností oprávněn používat operativně pátrací prostředky, kterými se kromě jiného rozumí také předstíraný převod. Podmínky předstíraného převodu jsou blíže specifikovány v §158c trestního řádu, který však blíže nevymezuje konkrétní osobu, která je oprávněna předstíraný převod fakticky provést (jako je tomu například u použití agenta v §158e odst. 2 trestního řádu, dle kterého je agentem příslušník Policie České republiky nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů). Typicky se přitom i u předstíraného převodu bude jednat o příslušníka Policie České republiky.
S ohledem na zvláštnosti jednotlivých případů lze však v odůvodněných případech (výjimečně) akceptovat také to, že policejní orgán při současném dodržení všech ostatních podmínek zapojí do předstíraného převodu také civilní osobu, když s ohledem na povahu trestné činnosti nelze vyloučit případnou potřebu účasti určité konkrétní osoby, se kterou již potenciální pachatel v souvislosti s trestnou činností vstoupil v kontakt a má k ní v tomto směru důvěru (k obdobnému postupu viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 971/2013 ze dne 16. 10. 2013).
Ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně podřazení jednání stěžovatele v rámci řízení podle §11a odst. 9 zákona o půdě pod skutkovou podstatu trestného činu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži dle §257 trestního zákoníku, lze uvést, že i touto otázkou se obecné soudy zabývaly. Na základě teoretických poznatků a judikatorních závěrů (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 572/2009 ze dne 24. 6. 2009 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2708/09 ze dne 25. 1. 2012) přitom dovodily, že pojem veřejné soutěže není u této skutkové podstaty normativním znakem a že se nejedná ani o skutkovou podstatu blanketní.
Dospěly k závěru, že v souvislosti s trestným činem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži dle §257 trestního zákoníku nemusí být považována za veřejnou soutěž jen veřejná soutěž podle dřívějšího obchodního nebo občanského zákoníku, ale je třeba vycházet z obecné definice veřejné soutěže jako situace, kdy více subjektů usiluje podle určitých vyhlášených pravidel o dosažení stanoveného výsledku, který bude objektivně zhodnocen, a to bez ohledu na povahu a druh právních vztahů, do nichž účastníci soutěže v souvislosti s jejím uskutečňováním vstupují.
Vzhledem k tomu, že v daném případě byly splněny obecné znaky pro veřejnou soutěž, tedy její veřejné vyhlášení (vyvěšením informace o konání na úřední desce obecního úřadu a webových stránkách pozemkového fondu) a možnost účasti neomezeného (předem neznámého) okruhu oprávněných subjektů (obecně limitovaném jejich absolutním počtem), dovodily obecné soudy, že za veřejnou soutěž je nutno považovat také řízení dle §11a odst. 9 zákona o půdě. Pokud v rámci řízení, které směřuje k převodu vlastnictví ke konkrétnímu pozemku, který může mít pro některého z účastníků větší faktický nebo právní význam, dochází k žádání a přijímání majetkového prospěchu za to, že se účastník zdrží účasti v řízení, nejde o obecně uznávaný postup, ale o narušování systému výběru pořadí účastníků pozemkovým fondem a porušování rovných podmínek tohoto řízení pro všechny účastníky.
Soudy tedy zcela správně uzavřely, že vznesením požadavku na peněžité plnění, resp. jeho přijetím, jako odměny za vystoupení ze soutěže, došlo k ovlivnění průběhu soutěže za účelem obohacení stěžovatele, který tak záměrně umožnil vydání nabízeného pozemku jedinému zájemci, čímž však úmyslně porušil pravidla rovného přístupu oprávněných osob, které do řízení před pozemkovým fondem vstoupily.
Pro úplnost lze uvést, že pokud stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na obhajobu, domáhá se vlastně toho, že k zahájení jeho trestního stíhání mělo dojít dříve, než se tak skutečně stalo. K zahájení trestního stíhání stěžovatele došlo dne 12. 11. 2010 (č.l. 28 spisu), tedy bezprostředně poté, co byl stěžovatel dne 11. 11. 2010 zadržen v souvislosti s převzetím peněz v budově Pozemkového fondu. V den, kdy bylo trestní stíhání zahájeno, stěžovatel udělil plnou moc svému obhájci, Mgr. Michalcovi, který byl následně také přítomen u prvního výslechu stěžovatele. Z právě uvedeného je patrné, že nelze přisvědčit ani této námitce stěžovatele.
VII.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu