ECLI:CZ:US:2016:4.US.3866.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3866/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Ladislava Kresla, advokáta se sídlem Plešivec II, 371, Česky Krumlov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2016 sp. zn. 24 Co 1697/2016 a usnesení Mgr. Radka Karafiáta, soudního exekutora Exekutorského úřadu Jihlava, ze dne 5. 6. 2016 č. j. 35 EX 1008/08-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudního exekutora, kterým mu jako opatrovníkovi povinné neznámého pobytu nebyla v usnesení o zastavení exekuce přiznána odměna. Dále požaduje zrušení rozhodnutí krajského soudu, kterým nebylo vyhověno jeho odvolání a usnesení soudního exekutora bylo potvrzeno.
Z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že podle obsahu exekutorského spisu stěžovatel při výkonu funkce opatrovníka v exekučním řízení neučinil žádný úkon ani nenahlížel do spisu. Pokud soudní exekutor nepřiznal stěžovateli náklady spočívající ve dvou úkonech, dal tím výraz tomu, že nebylo třeba v konkrétním případě vykonat jakékoliv úkony kromě převzetí rozhodnutí za povinnou osobou.
Stěžovatel je přesvědčen, že mu přísluší odměna za 2 právní úkony, a to za převzetí opatrovnictví a prostudování spisu, celkem tedy částka 1 200 Kč. Poukazuje na to, že exekutor o jeho nároku nebyl oprávněn rozhodovat, což osvědčil i tím, že se stěžovatele jako opatrovníka na jeho nároky nedotázal.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. V takových případech je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení, a kde hrozí relativně větší újma na právech, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). I když tedy v minulosti Ústavní soud i u tzv. bagatelních věcí připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, a to ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci, Ústavní soud tak vždy činil s ohledem na intenzitu faktických dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu (např. kumulativní působení dalších obdobných případů; srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Ústavní soud dodává, že každý případ posuzuje individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům věci. Měřítko pro rozhodování Ústavního soudu o nezbytnosti kasačního zásahu Ústavního soudu představuje i intenzita, s jakou mělo být event. do ústavně zaručených základních práv zasaženo. V napadené věci jde o typický bagatelní spor, neboť částka, o niž bylo řízení vedeno, zjevně nepředstavuje hodnotu, jejíž absence by se mohla významněji promítnout do majetkové sféry stěžovatele. Stěžovatel v podstatě namítá pouze nesprávnou interpretaci podústavního práva s následným porušením práva na spravedlivý proces. Uvedené právo však není právem samoúčelným; jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva vykazuje tak nízkou intenzitu, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3929/14, II. ÚS 3201/15, I. ÚS 561/15 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu