ECLI:CZ:US:2017:1.US.3715.16.1
sp. zn. I. ÚS 3715/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2015, č.j. 34 T 1/2015-674, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2016, č.j. 4 To 2/2016-770, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, č.j. 7 Tdo 1050/2016-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2015, č.j. 34 T 1/2015-674, byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl podle §145 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla stěžovateli a dalším obžalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku ve výši 71.222,- Kč, a poškozenému R. K. částku ve výši 168.676,- Kč.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2016, č.j. 4 To 2/2016-770, byl z podnětu odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo ve zrušené části nově rozhodnuto tak, že byla stěžovateli a dalším obžalovaným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku ve výši 71.222,- Kč, a poškozenému R. K. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 132.676,- Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený R. K. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesením ze dne 31. 8. 2016, č.j. 7 Tdo 1050/2016-81, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a dalších obžalovaných podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Napadená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel považuje za nezákonná, neboť jimi dle jeho přesvědčení došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soudy měly rovněž porušit zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, a podle stěžovatele se také řádně nevypořádaly s námitkami obhajoby a svá rozhodnutí přesvědčivě nezdůvodnily.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a tento svůj názor blíže podrobně rozvádí. V této souvislosti upozorňuje, že soudy v rámci dokazování hodnotily důkaz, který byl podle něj proveden v rozporu s trestním řádem, a to výpověď poškozeného R. K. ze dne 10. 9. 2014, která byla učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon, ačkoliv pro to nebyl žádný zákonný důvod. Dále stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozeného R. K. v přípravném řízení dne 10. 9. 2014 a dne 15. 10. 2014 a následně u hlavního líčení dne 10. 3. 2015. Tyto výpovědi poškozeného podle stěžovatele nelze považovat za shodné a souladné a navíc jsou podle něj v extrémním rozporu s výpověďmi nezávislých svědků, které jednoznačně vyvracejí všechny výpovědi poškozeného, a se závěry znalkyně, které soudy nesprávně a zcela účelově vyhodnotily k tíži stěžovatele a dalších obžalovaných. Oproti tomu výpověď stěžovatele podle jeho mínění zcela koresponduje nejen s výpověďmi ostatních odsouzených, ale rovněž také s výpověďmi svědků a se závěry znalkyně.
III.
Pro posouzení ústavní stížnosti je určující, že na výše uvedené námitky stěžovatele soudy ve svých rozhodnutích již velmi obsáhle reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, a to způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. Stěžovatel přesto tyto námitky učinil také obsahem ústavní stížnosti, čímž pokračuje v polemice s obecnými soudy, když nepřípustně očekává, že Ústavní soud jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud je však dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Snahou stěžovatele je především zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud ovšem nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Trestné činnosti se stěžovatel dopustil (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek krajského soudu) tím, že v době probíhajících Havířovských slavností před větším počtem přítomných osob z důvodu vyloučení poškozeného R. K. z okruhu aktivních fanoušků FC Baník Ostrava pro jeho vystupování v jiné trestní věci vedené proti němu a osobě R. M., známému obžalovaných a příslušníku aktivních fanoušků FC Baník Ostrava, v jejímž rámci svou výpovědí napomohl osobu R. M. usvědčit, vědomi si skutečnosti, že poškozenému mohou způsobit závažná poranění životně důležitých orgánů, tohoto společně s dalšími obžalovanými za současných slovních projevů týkajících se toho, že je "bonzák" a "práskač" blíže specifikovaným způsobem fyzicky napadli, čemuž se poškozený bránil pouze tím, že si kryl rukama hlavu, a tohoto napadání zanechali až poté, co se poškozeného zastali přítomní návštěvníci, přičemž svým jednáním poškozenému způsobili řadu zranění (množství oděrek, podlitin, zhmožděnin a zejména rozhmoždění sleziny s krvácením do dutiny břišní), v důsledku jejichž vzniku musel být ihned hospitalizován a podstoupit operační zákrok, při němž došlo k odstranění roztržené sleziny.
Pakliže stěžovatel namítá, že výpověď poškozeného R. K. ze dne 10. 9. 2014, která byla učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon, byla provedena a soudy hodnocena v rozporu s trestním řádem, lze jej plně odkázat na podrobnou a správnou argumentaci obecných soudů.
Výpověď učiněná v rámci přípravného řízení dne 10. 9. 2014 byla soudy vyhodnocena jako neodkladný úkon provedený v souladu s §158a a §164 odst. 4 trestního řádu. Závěr o procesní použitelnosti této výpovědi přitom soudy také pečlivě vysvětlily. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že policejní orgán neodkladnost prováděného úkonu řádně zdůvodnil v návrhu, který adresoval státnímu zástupci, zdůvodnil jej i státní zástupce a tento postup byl zdůvodněn také v protokolu o výslechu, který byl proveden v nemocnici v Karviné a kterého se účastnil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné a soudce Okresního soudu v Karviné. Poškozený byl následně v přípravném řízení opětovně vyslechnut dne 15. 10. 2014 poté, co bylo vůči všem třem obžalovaným zahájeno trestní stíhání a tito měli možnost se s prvotní výpovědí poškozeného seznámit. Tento výslech byl proveden za účasti obhájce stěžovatele a obhájce obžalovaného D. L., obhájce obžalovaného P. M. se z výslechu omluvil. Následně byl poškozený vyslechnut u hlavního líčení dne 11. 3. 2015 a jak obžalovaní, tak jejich obhájci měli možnost se k obsahu jeho výpovědi vyjádřit a klást mu otázky. V rámci hlavního líčení navíc byly obě výpovědi poškozeného z přípravného řízení podle §211 odst. 2 písm. b) a §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu čteny a poškozený se k jejich obsahu opětovně vyjádřil a reagoval také na dotazy předsedkyně senátu, státního zástupce a obhájců obžalovaných. Kontradiktornost trestního řízení tak byla zachována (podrobně viz zejména s. 18-20 rozsudku krajského soudu, s. 9-10 rozsudku vrchního soudu a s. 3-5 usnesení Nejvyššího soudu).
Tato prvotní výpověď poškozeného, ve které jako pachatele svého napadení označil stěžovatele a další dva obžalované, navíc nebyla jediným usvědčujícím důkazem. Poškozený své napadení popsal v podstatě neměnným způsobem i ve svých následných výpovědích a pokud tyto obsahovaly odlišnosti ve vztahu ke ztotožnění osob a upřesnění jejich role během napadení, dovodily soudy, že jde o zřejmou tendencí poškozeného minimalizovat a zlehčit účast obžalovaných na jeho napadení, patrně z důvodu obav z obžalovaných plynoucích z jejich příslušnosti k fanouškům FC Baník Ostrava. V této souvislosti soudy (kromě jiného) akcentovaly také fakt, že trestní stíhání obžalovaných nebylo iniciováno poškozeným, nýbrž lékařem, který jej ošetřoval v nemocnici a který neuvěřil jeho verzi, že si zranění způsobil sám pádem. Podstatné je, že sám poškozený tuto svou prvotní výpověď stvrdil jako pravdivou, popisující skutečně prožité a že tato jeho výpověď nestojí osamoceně, ale je v souladu také s ostatními provedenými důkazy.
Soud přitom velmi pečlivě konfrontoval nejenom všechny tři výpovědi poškozeného, ale tyto výpovědi hodnotil také ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům, jakož i v kontextu obhajoby uplatňované stěžovatelem a dalšími obžalovanými. Dospěl přitom k závěru, že výpověď poškozeného koresponduje také s výpovědí svědka K. M. a svědkyně N. J. a je rovněž v souladu s lékařskými zprávami objektivizujícími zranění stěžovatele a se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpovědí jeho zpracovatelky.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, je třeba konstatovat, že pro toto tvrzení Ústavní soud v napadených rozhodnutích oporu nenalezl a ani této námitce stěžovatele tak nelze přisvědčit.
Jak konstatoval již Vrchní soud v Olomouci, z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaných opřel, kterým výpovědím uvěřil, kterým ne a proč tomu tak bylo (podrobněji viz s. 10-13 rozsudku vrchního soudu). Souhlasit lze v tomto směru také se závěrem Nejvyššího soudu, dle kterého mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný extrémní rozpor není, jelikož zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného ve spojení s dalšími důkazy (blíže viz s. 3-5 usnesení Nejvyššího soudu).
Také dle názoru Ústavního soudu je z rozhodnutí obecných soudů patrné, že skutková zjištění mají v provedených důkazech dostatečnou základnu a ani učiněné právní závěry s nimi nejsou v nesouladu. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, které hodnotily komplexně v souladu s požadavky vyjádřenými v §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, patřičně se věnovaly také obhajobě a námitkám stěžovatele a svá rozhodnutí opřely o podrobnou a přiléhavou argumentaci, na kterou lze odkázat. Soudy obsáhle vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového děje, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání, učinily. Vzhledem k tomu, že se v tomto směru žádného ústavněprávně relevantního pochybení nedopustily, nepřísluší Ústavnímu soudu takto učiněné závěry na základě polemiky vedené stěžovatelem jakkoli zpochybňovat.
V.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu