ECLI:CZ:US:2017:1.US.4202.16.1
sp. zn. I. ÚS 4202/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem se sídlem Na Pískách 477/II, Soběslav, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2016, č.j. 4 To 464/2016-249, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, č.j. 3 Tdo 1534/2016-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2016, č.j. 5 T 201/2015-227, byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Dále byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v silničním provozu na dobu dvanácti měsíců. Bylo rozhodnuto také o tom, že stěžovatelka je povinna zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 172.263,-Kč a poškozená Mgr. H. Ž. byla se svým uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 7. 2016, č.j. 4 To 464/2016-249, odvolání stěžovatelky podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2016, č.j. 3 Tdo 1534/2016 - 33, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání stěžovatelky odmítl.
II.
Stěžovatelka namítá, že soudy nedbaly na zásadu presumpce neviny a zásadu v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a že jejich postupem došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soudům vytýká, že se zcela a úplně nevypořádaly s důkazy, a to zejména s výpověďmi svědka a poškozené, které ve vzájemné souvislosti postrádají logiku a v popisu skutkového děje jsou v rozporu. Na důkaz toho, že její tvrzení jsou podložená, si přitom stěžovatelka nechala zpracovat znalecký posudek, který jí podle ní dává za pravdu. Soudy však její výpověď nebraly v úvahu, přičemž pokud ji hodnotily jako nepravdivou, měly zdůvodnit proč. Soudy však podle stěžovatelky věc nevyhodnotily co do technické možnosti a reálnosti skutku, plně a beze zbytku nevyhodnotily důkazy v jejich vzájemných souvislostech a přesvědčivě nezdůvodnily, že jejich hodnocení důkazů je správné.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Přestože na tyto námitky soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně a vhodně reagovaly, stěžovatelka nepřípustně očekává, že Ústavní soud jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Snahou stěžovatelky je především zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů a takové hodnocení přehodnocovat (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014). Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že k pochybením, která by byla v daném směru relevantní, v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost tak byla posouzena jako zjevně neopodstatněná.
IV.
Názor stěžovatelky o nedostatcích v provedeném dokazování a v následném hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud nesdílí. Stěžovatelka se trestné činnosti dopustila (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek okresního soudu) tím, že jako řidička osobního automobilu po zaparkování vozidla vpravo v odstavném jízdním pruhu ulice se při vystupování z osobního automobilu plně nevěnovala sledování situace v silničním provozu, přičemž náhle otevřela levé přední dveře od řidiče, čímž vytvořila překážku v jízdě cyklistce na jízdním kole, která v důsledku střetu s dveřmi vozidla a následného pádu na vozovku utrpěla zlomeninu horní části levé holenní kosti a takové zranění si vyžádalo následnou dobu léčení a pracovní neschopnosti v trvání delším než šest měsíců. Okresní soud při svém rozhodování vycházel především z výpovědi stěžovatelky, poškozené, svědků, z lékařských zpráv, z protokolu o nehodě, z protokolu o rekonstrukci, ze znaleckého posudku doc. MUDr. Františka Vorla, CSc. a jeho doplnění a z dalších důkazů. Z odůvodnění rozsudku přitom vyplývá, že okresní soud tyto důkazy nejen přehledně rekapituloval, ale také řádně hodnotil. Konstantní a podrobnou výpověď poškozené, která byla podpořena řadou dalších důkazů, zejména výpovědí svědka, který celý incident na vlastní oči pozoroval z vozidla jedoucího za poškozenou, soud vyhodnotil jako věrohodnou. Oproti tomu verzi prezentovanou stěžovatelkou soud hodnotil jako účelovou, nepravděpodobnou a z technického hlediska velmi těžko uskutečnitelnou. Dovodil, že výpověď stěžovatelky je vedena snahou zbavit se trestní odpovědnosti a je vyloučena provedenými důkazy, což také podrobně zdůvodnil, stejně jako závěr o vině stěžovatelky (viz zejména s. 4-6 rozsudku okresního soudu).
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud postupoval při provádění a hodnocení důkazů v souladu s požadavky vyjádřenými v §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu a své rozhodnutí odůvodnil v souladu s §125 trestního řádu. Dle odvolacího soudu se okresní soud přesvědčivým způsobem vypořádal s obhajobou stěžovatelky, která byla provedenými důkazy zcela vyvrácena. Odvolací soud se s hodnocením důkazů tak, jak je provedl soud prvního stupně, ztotožnil a poukázal na to, že zatímco okresní soud hodnotil jednotlivé důkazy při zvažování všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu, argumentace stěžovatelky byla založena na účelovém hodnocení důkazů provedeném způsobem, který je vytržen z celkového kontextu, obsahuje řadu důkazně nepodložených spekulací a postrádá hodnocení důkazů v jejich souhrnu a vzájemnosti.
Také Nejvyšší soud konstatoval, že způsobu, jakým se soudy vypořádaly s obhajobou stěžovatelky spočívající v podstatě v tvrzení, že poškozená si při jízdě na kole počínala riskantně a z vlastní nepozornosti sama bezdůvodně najela do jen mírně pootevřených dveří jejího vozidla, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout, když soudy zcela přesvědčivě vyložily, proč neměly o věrohodnosti poškozenou předložené verze skutkového děje a o vině stěžovatelky žádných pochybností. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v stěžovatelkou namítaném směru skutkový stav věci zjišťován povrchně, nebo byl dokonce výrazem nepřípustné soudní libovůle.
V.
Nezbytnost zásahu Ústavního soudu v posuzované věci dána není. Stěžovatelkou tvrzené porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny Ústavní soud neshledal. Obhajobě stěžovatelky a jejím námitkám věnovaly soudy patřičnou pozornost. Vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a vysvětlily, proč se nepřiklonily k verzi prezentované stěžovatelkou, když tato podle nich neměla v provedeném dokazování oporu a byla soudy vyhodnocena jako nevěrohodná. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že skutková zjištění mají v provedených důkazech dostatečnou a racionální základnu a ani učiněné právní závěry s nimi nejsou v nesouladu. Přestože je stěžovatelka jiného názoru, z odůvodnění rozhodnutí dle přesvědčení Ústavního soudu vyplývá, že soudy se pečlivě zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a svá rozhodnutí opřely o srozumitelnou, logickou a přiléhavou argumentaci. Učinily tak přitom způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout, přičemž rozhodnutí obecných soudů nelze považovat ani za jakkoliv svévolná či excesivní. Vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu tak Ústavnímu soudu nepřísluší závěry učiněné obecnými soudy jakkoli zpochybňovat.
Pochybení způsobilé zapříčit porušení stěžovatelkou namítaných práv Ústavní soud neshledal a ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu