ECLI:CZ:US:2017:2.US.1641.17.2
sp. zn. II. ÚS 1641/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Heleny Vondráčkové, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 4203/2016-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala přiznání nemajetkové újmy za zásah do svých osobnostních práv, který jí měla způsobit žalovaná společnost BAUER MEDIA, v. o. s., a to uveřejněním článků v týdeníku Pestrý svět, jehož je vydavatelkou, ve dnech 21. 8. a 9. 10. 2008. První článek byl nazván "Bezcitná panička! Helena Vondráčková nechala umírat svoji fenku opuštěnou" a jeho uveřejnění předcházela reklamní kampaň na televizní stanici NOVA se slovním doprovodem "Zděšení! Helena Vondráčková. Veterinář promluvil: utrápila svého psa". V článku bylo uvedeno, že stěžovatelka nechala umírat fenku opuštěnou, neboť staré a nemocné zvíře jí již bylo na obtíž a koncerty a dovolená v zahraničí pro ni byly přednější. Na smrti fenky měla údajně svůj podíl, neboť ji svěřila nezkušenému veterináři, a fenka tak skončila jako "pokusný králík". Druhý článek - "Helena Vondráčková odložila štěně" - pak uvádí, že se stěžovatelka rychle nabažila nového psa, odložila jej ke své právničce, načež odjela na dovolenou, a stejný osud tak čeká i jej.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2009 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 150 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu (v částce 1 950 000 Kč) žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl dne 9. 11. 2010 tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce dalších 150 000 Kč, jinak prvostupňový rozsudek potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka, byť je osobou veřejného zájmu, není povinna snášet nepravdivé, pravdu zkreslující a dehonestující informace o své osobě. Zdůraznil, že v článcích je označena za zavrženíhodnou osobu, která je odpovědná za smrt svého psa. Proto s poukazem na zásah do vážnosti a důstojnosti osoby stěžovatelky přiznanou náhradu nemajetkové újmy zvýšil na celkovou částku 300 000 Kč.
Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 1231/2011-166 ze dne 12. 12. 2012 k dovolání stěžovatelky rozsudek vrchního soudu částečně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 1 Co 101/2010-181 ze dne 23. 7. 2013, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce dalších 150 000 Kč (dohromady tedy 450 000 Kč), jinak jej potvrdil. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že zohledněna byla i skutečnost, že se stěžovatelka nedomáhala morální satisfakce, která by dle jejího názoru byla po tolika letech neúčinná. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4364/2013-196 ze dne 25. 11. 2015 byl rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části opět zrušen. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že samotný fakt, že stěžovatelka upřednostnila přiznání náhrady v penězích, jí nemůže být kladen k tíži, zvláště pokud vymezila relevantní důvody, které ji k takovému postupu vedly.
Vrchní soud v Praze následně rozsudkem č. j. 1 Co 101/2010-216 ze dne 22. 3. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla žaloba v částce 1 650 000 Kč zamítnuta, potvrdil. Uvedl přitom, že při posouzení intenzity, povahy a rozsahu neoprávněného zásahu žalované do osobnostních práv stěžovatelky je nutno přihlédnout k tomu, že články obsahují nepravdivé a dehonestující informace, byly zveřejněny v celostátně vydávaném periodiku, což bylo ještě umocněno doprovodnou reklamní kampaní v televizi s vysokou sledovaností. Články se dotkly cti, důstojnosti i soukromí stěžovatelky a z jejich povahy, obsahu a celkového zaměření je zřejmé, že cílem bylo stěžovatelku poškodit, byť na její profesní uplatnění a postavení neměly vliv. Stěžovatelka nadto utrpěla psychickou újmu a byla nucena vyhledat pomoc lékaře. Za dané situace soud přihlédl i k potřebě prevence, a to jak generální, tak speciální, uváží-li se, že žalovaná vůči odpovědné redaktorce nejenže nevyvodila žádný odpovědnostní závěr, nýbrž naopak ji povýšila. Vrchní soud pak vyložil, že výše uvedeným okolnostem přisouzená částka 450 000 Kč bohatě odpovídá, což je údajně i v souladu s názorem Nejvyššího soudu, který ve svém předchozím rozhodnutí uvedl, že žalobkyně již poměrně vysokou částku vysoudila.
Stěžovatelkou podané dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila podmínky jeho přípustnosti, které považuje za naplněné, přičemž dovoláním napadené rozhodnutí vychází z judikatury Nejvyššího soudu týkající se posouzení odpovědnosti za zásah do osobnostních práv a posouzení míry sankční odpovědnosti. Závěrem pak dodal, že ve svém rozsudku č. j. 30 Cdo 4364/2013-196 ze dne 25. 11. 2015 nevyslovil právní názor, že by dosud přiznaná částka byla nepřiměřeně nízká.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž uvádí, že naplněné podmínky přípustnosti dovolání v něm řádně vymezila, přičemž dovoláním napadené rozhodnutí je především v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu učiněným v téže věci. Stěžovatelka v dovolání vymezila i další rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a u každého podrobně vysvětlila, v čem je odchýlení spatřováno.
Pokud bylo za této situace dovolání odmítnuto s odůvodněním, že nevyhovuje zákonem kladeným požadavkům, je údajně názor dovolacího soudu nesprávný, v důsledku čehož mělo dojít k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Pro úplnost stěžovatelka uvádí, že dovolací soud na jednu stranu tvrdí, že z dovolání není zřejmé, o jakou otázku hmotného nebo procesního práva se v projednávané věci jedná, na druhou stranu se sám následně zabývá otázkou určení výše nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Otázka hmotného práva, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a která byla posouzena v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, má být otázka finanční satisfakce - jejího přiznání a kritérií pro určení její výše. Tato otázka byla posouzena v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku č. j. 30 Cdo 4364/2013-196 ze dne 25. 11. 2015 i s dalšími rozhodnutími, která jsou v dovolání i ústavní stížnosti citována.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutími Nejvyššího soudu, kterými bylo dovolání odmítnuto pro nesplnění zákonných náležitostí, se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Ustáleně přitom konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují splnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání jsou souladné s ústavním pořádkem (viz namátkou usnesení sp. zn. I. ÚS 3762/16 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 588/17 ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 323/17 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 583/17 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1794/16 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 2780/16 ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 105/17 ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 2671/16 ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2109/16 ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2728/16 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1291/16 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1734/15 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1725/15 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 494/16 ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 230/16 ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3794/15 ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 144/15 ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3445/13 ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 789/14 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3625/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013 nebo nálezy sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 a sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017).
V posledně citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "[j]ednou z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání", a dále že "k efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu".
V nálezu sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 pak shrnul, že "[v] každém dovolání ... musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pakliže není dovolání přípustné ze zákona v případech vyjmenovaných v §238a občanského soudního řádu, bude toto vymezení ve smyslu §237 občanského soudního řádu zjednodušeně řečeno spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu". Jak také Ústavní soud v citovaném nálezu poznamenal, pokud dovolatelé svým povinnostem nedostojí, je odmítnutí dovolání souladné s ústavním pořádkem.
V posuzované věci je však přes argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti situace odlišná, neboť Nejvyšší soud sice poznamenal, že stěžovatelka naplněné podmínky přípustnosti řádně nevymezila, nicméně přesto přistoupil ke (kvazi)meritornímu, senátnímu přezkumu, v jehož rámci konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z toho plyne, že se Ústavní soud nemusel zabývat tím, zda stěžovatelčino dovolání opravdu obsahovalo veškeré potřebné náležitosti, poněvadž to pro rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo rozhodující. To ostatně připouští i sama stěžovatelka, která v ústavní stížnosti poznamenává, že se dovolací soud otázkou určení výše nároku na náhradu nemajetkové újmy zabýval.
Pokud jde o podstatu věci, posouzení souladu rozhodnutí odvolacího soudu s předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu je především právě na Nejvyšším soudu. Tomu na rozdíl od Ústavního soudu přísluší výklad podústavního práva a může nejlépe posoudit, zda jeho aplikace odpovídá požadavkům kladeným vlastní judikaturou, tím spíše požadavkům vysloveným v téže věci. Ostatně Nejvyšší soud v posuzované věci rozhodoval již potřetí, z čehož je patrné, že případu stěžovatelky věnoval patřičnou pozornost. Jestliže Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4364/2013-196 ze dne 25. 11. 2015 není, nepřísluší Ústavnímu soudu tento závěr na úrovni podústavního práva zpochybňovat, ledaže by šlo o zjevný exces při jeho výkladu - o což však v posuzované věci nejde.
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud nezavázal vrchní soud ke zvýšení přiznané morální satisfakce, nýbrž vymezil, k čemu soud může a k čemu nesmí při stanovení výše přihlédnout. Tím se následně odvolací soud řídil, zohlednil, že zadostiučinění ve formě omluvy by již nemělo takový význam, přihlédl i k dalším okolnostem dle judikatury Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) významným a po zvážení všech těchto okolností dospěl k závěru, že spravedlivým zadostiučiněným bude částka ve výši 450 000 Kč, tedy částka již přiznaná, a to bez ohledu na to, že stěžovatelka nepožadovala též satisfakci v podobě omluvy.
Ústavní soud dodává, že z jeho pohledu je významné právě posledně uvedené, tedy zda soudy v rámci řízení, jež je Ústavním soudem posuzováno jako celek, přihlédly ke všem podstatným skutečnostem a přiznaly částku, která není zjevně nepřiměřená. Dle názoru Ústavního soudu přitom částka 450 000 Kč odpovídá zásahu do práv stěžovatelky, přičemž soudy při určení této výše zohlednily právě ty okolnosti, které dle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a to včetně judikatury, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, zohledněny být mají.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu