ECLI:CZ:US:2017:2.US.3463.17.1
sp. zn. II. ÚS 3463/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky HTL International s. r. o. se sídlem Třeboň 143, Třeboň, právně zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem V Jámě 371/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017 č. j. 25 Cdo 1790/2017-358, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. 8. 2016 č. j. 15 Co 316/2016-275 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 4. 2016 č. j. 1 C 291/2015-224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy současně podle stěžovatelky porušily čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala náhrady škody, kterou jí jako klientovi měl v minulosti způsobit advokát v jiném civilním řízení. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ale její žalobu zamítl. Stěžovatelka proto podala odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud"), který však rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání. Dovolání nicméně neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Splnění tohoto předpokladu je přitom obligatorní náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka si tohoto nedostatku byla podle Nejvyššího soudu sama vědoma, protože následně doplnila své podání právě o vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Toto doplnění však učinila po uplynutí lhůty k dovolání, a proto se jeho původně odstranitelná vada stala podle §241b odst. 3 o. s. ř. neodstranitelnou. Kvůli této vadě Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že z jejího dovolání jednoznačně vyplývalo, v čem v tomto poměrně komplikovaném právním sporu spatřovala splnění podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud měl k dispozici nejen původní dovolání, které stěžejní argumenty implicitně obsahovalo, ale i jeho doplnění, na které sám poukazoval. Doplnění dovolání se explicitně na předmětné otázky zaměřovalo, avšak dle závěru Nejvyššího soudu bylo učiněno o jeden den po lhůtě. Je flagrantním porušením spravedlnosti, pokud by doručení doplnění dovolání zpožděné o jeden jediný den mohlo být hlavním důvodem pro odmítnutí celého případu. Ve vztahu k rozsudkům krajského a okresního soudu stěžovatelka namítá, že tyto soudy zcela neodůvodněně nezohlednily její argumentaci a dospěly k překvapivým rozhodnutím rozporným s judikaturou Nejvyššího soudu. Obecné soudy svými rozhodnutími stěžovatelce znemožnily se domoci uplatňované náhrady škody, aniž by měla možnost se proti tomu v řízení účinně bránit.
5. Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není další "superrevizní" instancí v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat pouze v případě, že rozhodování obecných soudů trpí vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených práv.
7. Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z pohledu práva na spravedlivý proces. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, nebo by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala. Postupem Nejvyššího soudu nebylo toto právo stěžovatele vyloučeno ani omezeno.
8. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekával přehodnocení závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání. Dovolání je ovšem mimořádným opravným prostředkem. Je proto věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (nejčastěji advokátem), není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel. Z právní úpravy dovolání vyplývá, že je třeba rozlišovat jeho přípustnost a důvodnost. Prověření přípustnosti je přitom prvotním předpokladem věcného projednání dovolacích námitek. Uvedení předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí každého dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3801/15 ze dne 15. 3. 2016). Splnění této podmínky je navíc podle §241b odst. 3 o. s. ř. možné pouze v rámci lhůty stanovené zákonem pro dovolání. Zákon brání následnému doplňování základních náležitostí dovolání. Lhůta pro jeho podání dává účastníkům (a jejich zástupcům) dostatečný prostor k přípravě dovolání, které bude po všech stránkách vyhovovat náležitostem dle o. s. ř. Požadavek plynoucí z §241b odst. 3 o. s. ř., aby dovolání bylo bez vad podáno ve lhůtě pro dovolání, podle Ústavního soudu nevyvolává jakékoliv pochybnosti o jeho ústavnosti. Je veden legitimním cílem rychlosti řízení a jeho procesní ekonomie. Dosažení těchto legitimních cílů by nabourala možnost připustit i opožděné doplnění dovolání, které by jinak před uplynutím lhůty k jeho podání zřejmě vadu dovolání napravilo. V tom nelze činit rozdíl mezi jednodenní opožděností a opožděností v řádu více dnů či týdnu nebo měsíců.
9. Stěžovatelka měla ve lhůtě pro dovolání uvést, v čem konkrétně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na které jeho rozhodnutí závisí, nebo proč jde o otázku v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nevyřešenou, tímto soudem rozdílně rozhodovanou, resp. proč jde o otázku, která má být Nejvyšším soudem posouzena jinak (§237 o. s. ř.). To však neučinila. Splnění této podmínky nepostačuje v implicitní rovině, jak namítá stěžovatelka v ústavní stížnosti. Sama uznala, že explicitní odůvodnění přípustnosti dovolání připojila až v doplnění, které však bylo opožděné, a jaké takové již nemohlo hrát roli. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k porušení práva na spravedlivý proces.
10. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v o. s. ř. stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, jak stěžovatelka namítá. Jde o logický důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků ve stanovené lhůtě (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/16 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 152/16 ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 2887/15 ze dne 11. 12. 2015 aj.). V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud dodává, že podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv. Mezi tyto procesní prostředky se řadí i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
12. V nyní projednávané věci dovolání nepochybně bylo posledním procesním prostředkem, který stěžovatelka musela vyčerpat. Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 941/15 ze dne 8. 9. 2015), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání.
13. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu naplněny. Stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí nabízí právní řád k ochraně jejích práv. Proti citovaným rozhodnutím obecných soudů sice formálně brojila dovoláním podaným podle příslušných ustanovení o. s. ř., nicméně tak učinila způsobem, který Nejvyššímu soudu prakticky znemožnil se jím zabývat meritorně. Z toho důvodu je jeho ústavní stížnost vůči usnesením městského a obvodního soudu nepřípustná. Stěžovatelka měla možnost se v předcházejících fázích řízení účinně bránit. Této možnosti však plně nevyužila.
14. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu