ECLI:CZ:US:2017:2.US.35.17.1
sp. zn. II. ÚS 35/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivana Zuckersteina, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, č. j. 20 Cdo 2540/2016-352, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č. j. 21 Co 546/2014-288, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. června 2014, č. j. 152 Nc 6012/2007-236, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 3. června 2014, č. j. 152 Nc 6012/2007-236, zastavil exekuci nařízenou na základě návrhu oprávněného (stěžovatele) na majetek povinného (výrok I.); dále uložil oprávněnému povinnost zaplatit soudními exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč (výrok II.) a povinnému uhradit náklady řízení ve výši 295 603 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně exekuci zastavil podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jelikož dospěl k závěru, že vymáhaný nárok je promlčen podle §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. K odvolání oprávněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. února 2015, č. j. 21 Co 545/2014-288, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, změnil jej toliko ohledně výše nákladů povinného v řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o promlčení nároku stěžovatele, přičemž současně zkoumal, zda námitka promlčení uplatněná povinným nebyla v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti odvolací soud poukázal na závěry vyplývající z dalších rozhodnutí soudů vydaných v řízeních, v nichž se řešila rovněž námitka promlčení ohledně téhož základu nároku, jakož i její případná rozpornost s dobrými mravy, a to mj. i ve vztahu k oprávněnému.
4. Následné dovolání oprávněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, č. j. 20 Cdo 2540/2016-352, odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, když rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která by byla s rozhodnutím odvolacího soudu kolizní, nikterak neidentifikoval. K tomu Nejvyšší soud dále doplnil, že pokud dovolatel odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu, tato za ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích §237 o. s. ř. považovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013 sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Soudu prvního stupně a odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že se nevypořádaly s jeho argumentem, že námitka promlčení vznesená povinným je v hrubém rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu [srov. nález ze dne 15. ledna 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45) či nález ze dne 31. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 6/7 SbNU 45)] i Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 20 Cdo 595/2010). K tomu podotýká, že soudy se s touto námitkou vypořádaly velmi formálně a nezohlednily konkrétní skutková zjištění a individuální rozměr věci. Soudu prvního stupně dále vytýká, že nepřihlédl k omluvě stěžovatele z jednání nařízeného na 3. června 2014 a jednání neodročil, nýbrž při něm tendenčně provedl důkazy předložené povinným. Dále rozebírá okolnosti vymáhání dlužné částky a popisuje, v čem je jednání povinného rozporné s dobrými mravy. V této souvislosti zdůrazňuje zejména postup povinného vedoucí k faktickému zmaření exekuce. Stěžovatel dále brojí proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Namítá, že soudy měly postupovat podle §150 o. s. ř. a náhradu nákladů povinnému nepřiznat, a to s ohledem na jeho chování. Vůči odvolacímu soudu dále namítá, že se nedostatečně a v rozporu s obsahem soudního spisu vypořádal s poukazem stěžovatele na opožděně [po uplynutí lhůty podle §55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů)] podaný návrh povinného na zastavení exekuce.
III.
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. Stěžovatel brojí proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl pro existenci vad z důvodu neuvedení kritérií přípustnosti, však žádnou, natož ústavně relevantní argumentaci nevznáší. Proto se Ústavní soud pouze omezí na konstatování, že ve své judikatuře [srov. z poslední doby např. nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/)] opakovaně uvádí, že jednou z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dále že k efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Pokud dovolatelé svých povinností nedostojí, je odmítnutí dovolání jako vadného souladné s ústavním pořádkem. Podrobnější návod, jak při formulování, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání, postupovat, obsahuje i bohatá judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. května 2016 sp. zn. 30 Cdo 5248/2015 či usnesení ze dne 9. února 2016 sp. zn. 23 Cdo 3562/2015).
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích také konstatoval, že při posuzování obsahových náležitostí dovolání nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně. Za splnění předmětné obsahové náležitosti na druhou stranu pochopitelně nelze považovat jakýkoli odkaz na judikaturu, který se v podání dovolatele objeví. Úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a složitě bádal nad tím, které podmínky přípustnosti asi tak považoval dovolatel za naplněné.
9. Ústavní soud připouští, že přípustnost dovolání může za určitých okolností vyplynout i z rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím Ústavního soudu (srov. nález ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16, nález ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 2000/16 nebo nález ze dne 21. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16). V tomto směru tvrzení Nejvyššího soudu, že rozhodnutí Ústavního soudu není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, sice odpovídá znění §237 o. s. ř., avšak měl-li by od toho Nejvyšší soud odvíjet nepřípustnost dovolání bez dalšího, není tento názor zcela přesný. Nicméně v nyní projednávané věci Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu pochybení neshledal. Rozhodnutí Ústavního soudu, resp. i Nejvyššího soudu, na něž poukazoval stěžovatel v dovolání, totiž pouze v obecné rovině uvádějí, že i v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí může být námitka promlčení výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 595/2010), přičemž by soudy při svém rozhodování měly vzít do úvahy případný rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a zohlednit individuální rozměr každé věci (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09). V dané věci jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud tomuto příkazu dostály, když se okolnostmi, za nichž povinný uplatnil námitku promlčení a tedy otázkou, zda lze v jejím vznesení ze strany povinného spatřovat rozpor s dobrými mravy či nikoliv, zabývaly, pročež nelze v takovém případě v dovolacím řízení tuto námitku relevantně použít, když nadto stěžovatel ani nikterak nevymezil judikaturu Nejvyššího soudu, která by měla být s jím uváděnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, či s předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, v rozporu.
10. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ve věci samé odmítl, protože stěžovatel vůbec nespecifikoval, které z kritérií přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) má za splněné, má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu - považovat za přípustnou.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl zčásti, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, č. j. 20 Cdo 2540/2016-352, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti, pokud směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č. j. 21 Co 546/2014-288, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. června 2014, č. j. 152 Nc 6012/2007-236, ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu