ECLI:CZ:US:2017:2.US.400.16.1
sp. zn. II. ÚS 400/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou, se sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1284/2015-46 ze dne 16. prosince 2015 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 9/2015-465 ze dne 1. července 2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 5 T 54/2014 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 5 T 54/2014-403 ze dne 14. 10. 2014 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Současně byl podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), poškozený ČR - Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání stěžovatele a odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci podaného v neprospěch stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a podle §209 odst. 3 tr. zákoníku ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Dále mu podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Stejně jako soud prvního stupně pak poškozeného ČR - Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nerozhodovaly nestranně, což dovozuje ze skutečnosti, že o odvolání rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, který měl postavení poškozeného. Poukazuje na to, že tento soud předložil věc Vrchnímu soudu v Praze dle §25 tr. řádu, vrchní soud však rozhodl, že věc krajskému soudu neodnímá. Stěžovatel s argumentací vrchního soudu nesouhlasí a vyslovuje názor, že krajský soud je podjatý, neboť se tak sám cítil, když podal návrh na odnětí věci. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996, o němž vrchní soud v předmětném usnesení mlčí. Dle jeho názoru podjatost vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku a z postupu krajského soudu při vyřizování odvolání (z rozsudku je zřejmé, že odvolací soud straní poškozenému a snaží se za každou cenu kriminalizovat jednání stěžovatele, uložil mu peněžitý trest, když mylně vyložil předmětné ustanovení tr. řádu, skutek byl neustále překvalifikováván, omlouvá se pochybení pracovnic soudu a úmysl se dovozuje z odlišného právního názoru stěžovatele, nerespektuje se zásada ultima ratio, písemné vyhotovení rozsudku bylo zpracováváno pouhé dva týdny).
6. Stěžovatel poukazuje na princip rovnosti zbraní a na čl. 39 Listiny, přičemž upozorňuje na to, že věc byla 3x právně překvalifikována. Polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že věděl o omylu jiné osoby a vylučuje kvalifikaci svého jednání jako podvodu, když jeho pracovnice jednala v omylu, což vylučuje trestně právní odpovědnost za jednání, vyvolané jednáním v omylu soudu. Stěžovatel naopak jednal v dobré víře, že mu peníze, které došly na jeho účet, patří. Samotná insolvenční správkyně ho pak písemně žádala nikoliv o tyto peníze, ale o předání spisu. O tom, že má vrátit peníze soudu, se stěžovatel dozvěděl až z přípisu soudu ze dne 9. 11. 2011 č. j. 38 Nc 617/2011-35, tedy až 3 měsíce poté, co s penězi naložil v souladu s mandátní smlouvou. Nemohl se proto dopustit trestného činu podvodu, neboť v době, kdy se peníze dostaly do jeho dispozice, nevěděl o omylu jiné osoby. Dle jeho názoru tak došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními k otázce naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu.
7. Porušení čl. 40 odst. 3 Listiny stěžovatel spatřuje v postupu odvolacího soudu, který změnil právní kvalifikaci až při vyhlašování rozsudku, přičemž musel vědět, že zpronevěra je neudržitelná, což stěžovatel vnímá jako porušení "fair" procesu a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004 (N 165/35 SbNU 241). Odvolací soud měl stěžovateli sdělit, že hodlá věc překvalifikovat, neboť v opačném případě jde o překvapivé rozhodnutí, proti němuž neměl stěžovatel možnost se bránit [viz nález II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95), nález sp. zn. I. ÚS 3269/12 ze dne 25. 7. 2013 (N 133/70 SbNU 237), nález sp. zn. III. ÚS 377/01 ze dne 13. 12. 2001 (N 197/24 SbNU 481)]. Stěžovatel tak byl zkrácen i na svém právu zaručeném čl. 38 odst. 2 Listiny.
8. Stěžovatel polemizuje i s postupem odvolacího soudu, který řešil otázku předběžnou, ačkoliv k tomu není oprávněn, a nesouhlasí ani s jeho závěrem, že byla dána totožnost skutku, přičemž má za to, že jde o rozdílně vymezené skutky v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku, když trestní řád nezná neúplnou shodu, částečnou totožnost jednání nebo částečnou totožnost následku. Poukazuje též na princip ultima ratio a subsidiaritu trestní represe, přičemž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že stěžovatel, který je advokát, musí být potrestán. Dle něj nebylo na místě aplikovat normy trestního práva, které by měly představovat až krajní řešení.
9. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vznáší výhrady i proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož odůvodnění označuje za nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádává s obhajobou stěžovatele. I v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vyjadřující se k zásadám spravedlivého procesu. Jediným řešením dle jeho názoru bylo, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně pro tuto vadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vztahu k zásadě in dubio pro reo poukazuje na některé pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z nichž vyvozuje, že se soud měl zabývat časovým okamžikem, kdy soud poslal peníze společnosti HART & BAU s. r. o. Pokud se totiž soud stěžovatele dotázal, kam má poslat peníze patřící této společnosti a administrativa stěžovatele poslala jeho číslo, soud sice poslal peníze na tento účet, ale ten byl pouze platebním místem, takže ve skutečnosti poslal peníze společnosti a nikoli stěžovateli. Nikdo se nezabýval otázkou, kdy a jak se krajský soud stal poškozeným, přičemž dle něj není možné, aby poškozeným byl soud a současně společnost HART & BAU s. r. o. Pokud se soud poté, co stěžovatel odmítl omylem zaslané peníze vrátit, rozhodl sám vrátit peníze této společnosti, bylo to jeho rozhodnutí, přičemž pracovníci soudu zneužili svoji pravomoc a poškodili stát, a stěžovatel to nemohl nijak ovlivnit. Odvolací soud špatně interpretoval ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, neboť až do dne 29. 8. 2011 existovalo na základě plné moci oprávnění stěžovatele zastupovat společnost HART & BAU s. r. o., což potvrdil jak opatrovník společnosti, tak insolvenční správkyně, kteří uvedli, že ke dni 24. 7. 2013 nebyla předmětná plná moc vypovězena. Stěžovatel vyslovuje též přesvědčení, že soud jako takový nemůže být uveden v omyl pachatelem trestného činu, takže v omyl nemůže být uvedena ani jeho pracovnice.
10. Stěžovatel se dále vyslovuje k postupu odvolacího soudu dle §259 odst. 3 tr. řádu, přičemž namítá, že podle §220 odst. 1 tr. řádu může soud rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Dle jeho názoru není nikde napsáno, že ho může upravit tak, aby odpovídal učiněným skutkovým zjištěním. Za vadu odvolacího řízení považuje i okolnost, že mu nebylo doručeno odvolání obžaloby.
11. Stěžovatel poukazuje též na procesní vady přípravného řízení, zejména na to, že všichni svědci i on sám byli vyslechnuti na neopakovatelný a neodkladný úkon, přestože již bylo zahájeno jeho trestní stíhání. V příslušných protokolech však není zdůvodněno, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Dle judikatury Ústavního soudu jde o absolutně neúčinný důkaz.
12. Za vadné stěžovatel považuje také rozhodnutí dovolacího soudu, v němž je vysloven souhlas s rozsudkem odvolacího soudu. Připouští, že dovolání neobsahovalo mnohé námitky, které jsou uvedeny v ústavní stížnosti, přesto je přesvědčen, že dovolací soud měl povinnost posoudit napadený rozsudek optikou ústavního práva a toto posouzení mělo jednoznačně vést k jeho zrušení. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, v níž je řešena zejména přípustnost dovolání na základě skutkových otázek.
13. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a příslušného soudního spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody.
15. Stěžovatel se v prvé řadě dovolává práva na nestranný soud. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že právo na nestranného a zákonného soudce i zákonný soud je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právě nestrannost soudce a soudu je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS /03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297), nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. ledna 2016; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz/)].
16. Garance nestranného a zákonného projednání věci může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle §25 tr. řádu. Uvedený postup však představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. září 2012).
17. Pro posouzení námitky stěžovatele o nestrannosti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jsou rozhodující závěry Vrchního soudu v Olomouci, vyslovené v jeho usnesení č. j. 4 Ntd 2/2015-445 ze dne 13. 2. 2015. Stěžovatel totiž v odvolání proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Liberci vznesl mimo jiné námitku podjatosti všech soudců tohoto krajského soudu, kdy uvedl, že tento soud byl zřejmě prapůvodcem jeho obvinění, protože potřebuje zakrýt protizákonné vydání státních finančních prostředků. Z uvedené skutečnosti a ze způsobu, jakým jeho trestní věc rozhodla soudkyně Okresního soudu v Liberci, usuzoval, že soudy jsou vzájemně propojené a že o jeho vině je již předem rozhodnuto, přičemž poukázal též na to, že soudci, kteří v jeho věci mají rozhodovat a soud, který je poškozen, mají stejného zaměstnavatele. Právě s ohledem na posledně uvedený argument předložil předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem věc vrchnímu soudu k rozhodnutí dle §25 tr. řádu. Vrchní soud však rozhodl, že se věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci neodnímá. V odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil názoru předsedy senátu krajského soudu, že žádné konkrétní skutečnosti, které by uváděnému subjektivnímu vztahu soudců ke stěžovateli nasvědčovaly, nebyly zjištěny, a jestliže stěžovatel své pochybnosti o nestrannosti odvolacího soudu dovozuje ze svého nesouhlasu s postupem a s rozhodnutím soudu prvního stupně, nelze takovou argumentaci považovat za relevantní, neboť ji stěžovatel může uplatnit regulérním způsobem v trestním řízení. Ani poukaz stěžovatele na to, že byl v minulosti soudním tajemníkem tohoto soudu, vrchní soud nevzal v potaz, když z podání stěžovatele ani z vyjádření předsedy senátu krajského soudu nevyplynulo, že by stěžovatel měl ke konkrétním soudcům krajského soudu jakýkoliv bližší osobní vztah. Stran objektivních skutečností, spočívajících v tom, že o odvolání mají rozhodovat soudci téhož soudu, který je v pozici poškozeného a vede se stěžovatelem i občanskoprávní spor, a jehož pracovnice byla v této věci vyslýchána jako svědkyně, vrchní soud odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 Nt 351/2006 ze dne 10. 2. 2006 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu 6/2007 pod č. 33), z něhož vyplývá, že skutečnost, že ve věci vystupuje jako jeden z poškozených soud, tedy v širším smyslu zaměstnavatel soudců příslušného soudu, sama o sobě nezakládá takový poměr soudců tohoto soudu k věci, který by jim bránil nestranně rozhodovat. Je zřejmé, že z okolnosti, že soudci jsou zaměstnanci soudu, nelze automaticky dovozovat, že by při své rozhodovací činnosti, budou-li ji vykonávat v souladu se zákonem, mohli být ovlivněni skutečností, že tentýž soud má v posuzované trestní věci postavení poškozeného. Důvodná pochybnost o možné nestrannosti soudců by mohla vzniknout při existenci dalších objektivních skutečností, z nichž by konkrétně vyplývalo, že někteří, nebo dokonce všichni soudci uvedeného soudu jsou nebo mohou být danou trestní věcí, jejím projednáním či výsledkem, konkrétně dotčeni. V tomto případě však nad rámec uvedeného vztahu soudců k soudu jako ke svému zaměstnavateli objektivně nevyplývá žádná další skutečnost, která by mohla, byť jen teoreticky, vyvolávat obavu z toho, že někteří nebo dokonce všichni soudci krajského soudu nebudou moci v této trestní věci nestranně rozhodovat, neboť ani podstata žalovaného skutku, ani to, že se krajský soud v současné době domáhá náhrady škody po stěžovateli v občanskoprávním řízení, a že vyšší soudní úřednice, která za soud v uvedené věci jednala, vystupuje v trestním řízení jako svědkyně, se objektivně postavení soudců trestního úseku tohoto soudu a výkonu jejich funkce nijak netýká.
18. Uvedené usnesení vrchního soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 785/15 ze dne 28. 4. 2015 odmítl s tím, že bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že projednání a rozhodování jeho věci není spravedlivé pro nedostatek nestrannosti rozhodujících soudců, či že rozhodnutí bylo vydáno soudci objektivně podjatými, nic nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat zásahu Ústavním soudem.
19. Argumenty stěžovatele, že samotným usnesením vrchního soudu, kterým nebyla věc odňata krajskému soudu, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, musí Ústavní soud odmítnout. Vrchní soud se danou otázkou v poukazovaném rozhodnutí dostatečně zabýval a řádně se s ní vypořádal, přičemž vysvětlil, proč neshledal důležité důvody k delegaci jinému soudu. Rozhodoval přitom v souladu s ustanovením §25 tr. řádu i s publikovanou soudní judikaturou, na niž odkázal. Ústavní soud nemíní argumentaci vrchního soudu zpochybňovat, neboť i tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti se sice opírá o objektivní skutečnost, že poškozeným v jeho věci je soud, rozhodující o jeho odvolání, ale ve skutečnosti je tím projeven nesouhlas s postupem a způsobem rozhodnutí soudců tohoto soudu (i rozhodnutí soudců soudu prvního stupně a orgánů činných v trestním řízení), což však nelze považovat za důležité důvody pro odnětí věci krajskému soudu ve smyslu §25 trestního řádu. Nad rámec této argumentace přitom stěžovatel neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily proti domněnce nestrannosti rozhodování soudců tohoto soudu, ze zákona příslušného k projednání a rozhodnutí jeho odvolání. Pouze opakuje své přesvědčení, že krajský soud, ale i soud okresní, byly svými nezákonnými rozhodnutími vedeny záměrem za každých okolností ho odsoudit, aby se do rozpočtu soudu vrátila finanční částka omylem stěžovateli vyplacená. I pokud však Ústavní soud posuzuje tuto námitku v kontextu celé projednávané věci a vydaných rozhodnutí, nenachází v nich žádný náznak něčeho, co by uvedené tvrzení stěžovatele potvrzovalo. Odvolací soud naopak zasáhl do právní kvalifikace jednání stěžovatele, neboť dospěl k závěru o jiné právní kvalifikaci, a to mírnějším trestným činem, než jakým byl stěžovatel uznán vinným soudem prvního stupně, což se promítlo i do uložení mírnějšího trestu odnětí svobody. Rozhodl tak ve prospěch stěžovatele, o čemž se však stěžovatel v ústavní stížnosti nezmiňuje.
20. Ústavní soud uzavírá, že právo na zákonného soudce a nestranný soud není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno "pouze" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým bylo rozhodnuto vrchním soudem a poté v rámci rozhodování o věci samé odvolacím a dovolacím soudem, však sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
21. Pouze mimo uvedený rámec Ústavní soud poukazuje na to, že již bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, proti stěžovateli na zaplacení částky 100 000 Kč, představující bezdůvodné obohacení stěžovatele, vzniklé na základě jeho jednání, za něž byl uznán trestně odpovědným. Okresní soud v Liberci žalobě vyhověl, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci toto rozhodnutí potvrdil a následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Rozhodnutí všech třech soudů stěžovatel napadl ústavní stížností, která byla Ústavním soudem odmítnuta (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3643/16 ze dne 21. 6. 2017).
22. V další části ústavní stížnosti stěžovatel soudům obsáhle vytýká nesprávné hodnocení některých důkazů, přičemž prosazuje vlastní hodnocení důkazů a svoji verzi skutkového stavu hlavně ve vztahu k jednání svědkyň Nedvídkové a Boříkové, pohybu předmětné finanční částky, zániku plné moci apod. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích zabývaly soudy odvolací a dovolací, a kterou neshledaly důvodnou.
23. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihuje, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
24. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud i přes obsáhlou argumentaci stěžovatele a jeho podrobný rozbor napadených rozhodnutí neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a vymezení skutkového stavu, nenese znaky libovůle. Napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně přitom Ústavní soud posuzoval ve svém celku, neboť s podstatnou částí argumentace stěžovatele se velice pečlivě a přesvědčivě vypořádal především odvolací soud, který tak řešil i námitky, jež stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti. Z napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů soudy dospěly k uvedeným skutkovým závěrům a velmi podrobně je též rozvedena argumentace ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních prostředků. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje nejen na odůvodnění soudu prvního stupně, byť tento soud svá zjištění ne zcela přesně vyjádřil ve skutkové větě, ale především na obsáhlé odůvodnění odvolacího soudu, v němž jsou dopodrobna jednotlivě i v souhrnu znovu zhodnoceny relevantní důkazy a je také náležitě vysvětlen skutkový stav věci, přičemž se odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal i s námitkami stěžovatele ve věci učiněných skutkových závěrů. Stěžovatel sice v této souvislosti považuje za vadné též rozhodnutí dovolacího soudu, v němž je vysloven souhlas s rozsudkem odvolacího soudu, a odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, v níž je řešena zejména přípustnost dovolání na základě skutkových otázek, jak však vyplývá z odůvodnění uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu, soud si byl vědom judikatury Ústavního soudu, v níž je zdůrazněno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, neboť uznal, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním lze uvažovat i v dovolacím řízení. Současně však neshledal, že by v trestní věci stěžovatele byl přítomen takový nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by zapříčinil zásah do skutkového stavu věci (viz č. l. 5 usnesení). Protože stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti totožné argumenty, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť nemá důvod skutkové závěry soudů nijak přehodnocovat.
25. Stěžovatel se v této souvislosti vyslovuje k postupu odvolacího soudu dle §259 odst. 3 tr. řádu, který považuje za nezákonný, přičemž namítá, že soud může rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Dle jeho názoru není nikde napsáno, že ho může upravit tak, aby odpovídal učiněným skutkovým zjištěním. S takovým názorem však souhlasit nelze, neboť odvolací soud pouze s ohledem na jiné právní závěry plynoucí z jinak řádně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, a na základě listinných důkazů provedených před odvolacím soudem (viz ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu) pouze zpřesnil - na rozdíl od podané obžaloby a výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně - popis skutku tak, aby odpovídal učiněným právním zjištěním. Ke svému postupu se ostatně velmi podrobně v napadeném rozsudku vyjádřil (viz č. l. 28) a ani dovolací soud k němu neměl žádné připomínky.
26. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21)], přičemž tento požadavek není naplněn tehdy, pokud skutková věta obsahuje nepřesné, velmi obecné, popř. vyloženě nesprávné závěry, neboť tím dochází k porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 520/14 ze dne 23. 9. 2014 (N 173/74 SbNU 503)]. Pokud tedy odvolací soud upřesnil skutkovou větu tak, aby představovala slovní vyjádření posuzovaného skutku a obsahovala i všechny relevantní okolnosti z hlediska jím použité právní kvalifikace, z ústavního hlediska nelze jeho postupu nic vytknout.
27. S tím souvisí další námitka stěžovatele o tom, že při porovnání skutkové věty v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku nebyla zachována totožnost skutku. Ani této námitce však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Podle judikatury Ústavního soudu totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu bude vedle naprosté shody jednání a následku zachována i tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek [usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)]. Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu, resp. mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, musí být úplná shoda, tak jak tvrdí stěžovatel. Na zachování totožnosti skutku totiž nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, to znamená, že úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 1724/08 ze dne 30. 7. 2009). Uvedené nastalo též v případě stěžovatele, neboť vymezené jednání stěžovatele zůstalo i po upřesnění provedeném odvolacím soudem totožné. Povinnost zachovat totožnost skutku nadto stanoví trestní řád jako procesní právní normu (viz ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 trestního řádu), takže se toto pravidlo nijak netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva.
28. Stejně musí Ústavní soud odmítnout obsáhlou polemiku stěžovatele s právním hodnocením jednání stěžovatele. V této souvislosti znovu připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Proto Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností.
29. Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, neboť právní závěry odvolacího soudu se nevyznačují libovůlí, přičemž jeho rozhodnutí neschází ani smysluplné odůvodnění. Odvolací soud přesvědčivě uvedl, proč jednání stěžovatele nemohlo naplnit znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jak bylo kvalifikováno soudem prvního stupně. Pokud pak po velmi podrobném a pečlivém vyhodnocení všech relevantních důkazů (kdy některé listinné důkazy sám znovu v rámci veřejného zasedání provedl) dospěl k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, nelze ani tomuto jeho řádně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska cokoli vytknout. Jestliže stěžovatel uvádí, že svým jednáním nenaplnil subjektivní a objektivní stránku skutkové podstaty uvedeného trestného činu, musí Ústavní soud konstatovat, že této otázce se odvolací soud dostatečně věnoval, kdy pro úplnost lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž se odvolací soud zabýval také všemi relevantními námitkami, které stěžovatel znovu uplatňuje i v ústavní stížnosti, a řádně se s nimi vypořádal. Naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu se zabýval i soud dovolací, přičemž se se závěry odvolacího soudu plně ztotožnil, a to včetně závěru, že i soud může být pachatelem uveden v omyl. Na učiněných právních závěrech odvolacího soudu, potvrzených soudem dovolacím, nemá Ústavní soud důvod nic měnit, neboť tyto nepředstavují svévolnou aplikaci norem podústavního práva a plně dopadají na zjištěný skutkový stav věci.
30. S ohledem na skutková zjištění a průběh celé věci se Ústavní soud, stejně jako soud dovolací, nepřiklání k názoru stěžovatele, že je na místě aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Existence občanskoprávní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného stěžovatelem, sama o sobě nezakládá nutnost postupu podle této právní normy bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou především prostřednictvím postihu trestných činů, za něž jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (viz §13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo. Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení ze dne 10. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12, ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14, sp. zn. IV. ÚS 4016 ze dne 15. 6. 2017). V projednávané věci však soudy neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, a to vzhledem ke zjištěným okolnostem, které podrobně rozebral v napadeném rozhodnutí odvolací soud, vědom si toho, že rozsudek soudu prvního stupně v tomto směru odůvodnění postrádá.
31. Pokud stěžovatel namítá překvapivost rozsudku odvolacího soudu, pomíjí, že ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu dovoluje odvolacímu soudu rozhodnout (smyslem je především rychlost řízení), je-li možné nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn, a odvolací soud je názoru "pouze" o nesprávné právní kvalifikaci skutku. O takovou situaci se jednalo i v nynější věci, neboť odvolací soud se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně neodchýlil, a pokud ho upřesnil, učinil tak na základě listinných důkazů, které znovu provedl kontradiktorním způsobem. Jestliže na rozdíl od soudu prvního stupně věc jinak právně kvalifikoval, právní kvalifikace byla pro stěžovatele předvídatelná, neboť stěžovatel byl původně stíhán právě pro trestný čin podvodu. Nadto byl uznán vinným trestným činem podle mírnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba a soud prvního stupně. To je pak zásadní rozdíl od stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 377/01 ze dne 13. 12. 2001. Ani další stěžovatelem poukazované nálezy na projednávanou věc nedopadají pro jiné skutkové okolnosti.
32. Nepřípadná je i další procesní námitka stěžovatele, že výpovědi svědků z přípravného řízení, učiněné jako neodkladné úkony, jsou absolutně neúčinnými důkazy, a to už jen proto, že tito svědkové byli před soudem prvního stupně za přítomnosti obhajoby, tedy kontradiktorním způsobem, znovu vyslechnuti.
33. Pokud stěžovatel dále spatřuje porušení svých práv v tom, že mu nebylo doručeno odvolání obžaloby, z obsahu soudního spisu se skutečně podává, že referát byl sice v tomto smyslu učiněn, ale zřejmě nebyl vypraven. Rozhodující však je, že se odvolání státního zástupce dostalo do sféry dispozice stěžovatele, neboť bylo doručeno obhájci (viz č. l. 434 soudního spisu). Nadto bylo jeho obsahem pouze konstatování, že soud prvního stupně zapomněl uložit náhradní trest odnětí svobody, a bylo navrženo, aby byl tento chybějící výrok doplněn. Existence tohoto procesního nedostatku tedy nemohla mít vliv na spravedlnost řízení jako celku (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. III. ÚS 2239/11).
34. Je tedy možno uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a konečným právním posouzením věci odvolacím soudem ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
35. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Za této procesní situace Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jelikož shledal postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu