ECLI:CZ:US:2017:3.US.2548.17.1
sp. zn. III. ÚS 2548/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Photon SPV 8 s. r. o., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. června 2017 č. j. 7 Afs 315/2016-32 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2016 č. j. 8 A 21/2015-71, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená dvě rozhodnutí správních soudů a současně se domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníku vydat rozhodnutí podle §260 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), o prominutí odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podpoře výroby elektřiny"), nebo jeho části tak, aby byly odstraněny příčiny i následky "rdousícího efektu", a to s ohledem na obecně vymezené podmínky "rdousícího efektu" v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367). Stěžovatelka tvrdila zásah do jejích práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka provozuje zařízení na výrobu elektřiny - fotovoltaickou elektrárnu. Z příjmů je jí pravidelně srážen odvod za elektřinu ze slunečního záření podle §7a zákona o podpoře výroby elektřiny (dále jen "solární odvod"). Stěžovatelka je přesvědčena, že solární odvod jí působí vážné ekonomické komplikace ("rdousící efekt").
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 č. j. 8 A 21/2015-71 zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v nevydání rozhodnutí ministra financí podle §260 odst. 1 daňového řádu. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že tzv. zásahovou žalobou se lze domáhat vydání rozhodnutí ministra financí podle §260 daňového řádu, prostřednictvím kterého by mohl být daný solární odvod prominut, avšak pouze je-li osvědčeno, že stěžovatelka ve svém podnikání postupovala s péčí řádného hospodáře, a současně jiné dostupné prostředky nebudou k ochraně před likvidačními účinky odvodu postačovat. Poukázal na předchozí judikaturu správních soudů v obdobných věcech výrobců solární elektřiny a konstatoval, že stěžovatelka nevyužila konkrétní ochranu, kterou jí umožňuje §156 a §157 daňového řádu (posečkání úhrady jiných daní), a kterou exekutiva zvolila jako účinný prostředek ochrany daňového subjektu před likvidačními účinky solárního odvodu.
4. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2017 č. j. 7 Afs 315/2016-32 a v odůvodnění rozsudku odkázal na svou dosavadní judikaturu v otázkách solárního odvodu, z níž vyplývá nutnost nejprve využít možností dle §156 a §157 daňového řádu. Neshledal dále důvod pro předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že jí Česká republika nalákala na investici do solární elektrárny, avšak poté zavedla daň (odvod), pročež se slibovaná návratnost investice prodloužila z 15 let na 91 let. Odvod stěžovatelce působí ekonomické komplikace - "rdousící efekt". Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ve spojení s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 u stěžovatelky založil legitimní očekávání, že stav je povinen napravit ministr financí vydáním rozhodnutí podle §260 daňového řádu. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud poté vydal rozsudek ze dne 27. 8. 2015 č. j. 1 Afs 171/2015-41, na který odkazuje i v nyní napadeném rozsudku, přičemž v této následné judikatuře nově stanovil systém podmínek (zejména osvědčení péče řádného hospodáře a využití institutu posečkání úhrady jiných daní dle §156 daňového řádu), po jejichž splnění je teprve možno domáhat se vydání daného rozhodnutí ministra financí. Těmito podmínkami však extenzivně rozšířil důkazní břemeno stěžovatelky jako daňového subjektu nad rámec vyžadovaný daňovým řádem. Stěžovatelce uložené prokazování je navíc fakticky nemožné (reálné je až po uplynutí 15 let). Institut povolení posečkání úhrady daně dle §156 daňového řádu není opravným prostředkem, který by byla povinna vyčerpat před podáním žaloby. Stanovení podmínek bylo nadto v kompetenci ministra financí, nikoliv primárně správních soudů. Stěžovatelka je přesvědčena, že nemůže prokázat "rdousící efekt" na její podnikání, dokud ministr financí v rozhodnutí o prominutí daně nedefinuje "rdousící efekt", resp. podmínky "rdousícího efektu" a okruh adresátů. Nejvyšší správní soud pochybil, nepředložil-li věc rozšířenému senátu. Stěžovatelka uzavřela, že správní soudy jí neposkytly ochranu, naopak ji stanovením nepřiměřených podmínek oddálily a znemožnily, přestože stěžovatelka soudům předložila i ekonomické ukazatele, že návratnost její investice přesahuje státem garantovanou časovou hranici, a využití institutu posečkání úhrady daně nepříznivé ekonomické komplikace nenapraví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud poukazuje na svá předchozí rozhodnutí, která se týkala obdobné problematiky, resp. námitek výrobců či provozovatelů fotovoltaických elektráren (usnesení ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3272/16, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3275/16, ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 3662/16, ze dne 2. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1566/17 a ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3448/15, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ostatně z ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelce jsou dvě z těchto usnesení obsahově známa. Ústavní soud v daných věcech neshledal zásah do základních práv stěžovatelů, a ani nyní ve věci stěžovatelky nedospěl k jinému závěru.
10. Obdobně jako v předchozích usneseních Ústavní soud uvádí, že jedním z možných způsobů zmírnění "rdousícího efektu" solárního odvodu je postup podle §260 daňového řádu umožňující prominutí daně ministrem financí. Správní soudy již zaujaly názor, že v nečinnosti ministra, spočívající v nevydání daného rozhodnutí, nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah; stěžovatelka byla povinna využít všech jí dostupných prostředků, včetně institutu posečkání s úhradou daně podle §156 a §157 daňového řádu. Podmínky pro rozhodnutí podle §260 daňového řádu nesplnila, jelikož neosvědčila právě využití všech podpůrných možností nápravy a domáhala se přímo (primárně) vydání rozhodnutí o prominutí solárního odvodu. Současná právní úprava a rozhodovací praxe nabízí stěžovatelce možnosti obrany proti "rdousícímu efektu" daně, resp. solárního odvodu, a uvádí i konkrétní postup, jímž se má proti němu bránit. Stěžovatelka nevznesla žádné nové námitky, které by mohly již zavedenou rozhodovací praxi správních soudů a Ústavního soudu změnit. Z těchto důvodů tedy nemohlo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv.
11. Ústavní soud již dříve také uvedl, že podle Nejvyššího správního soudu není postup dle §156 daňového řádu zvláštním druhem opravného prostředku (opravného řízení), nýbrž poukázal na princip subsidiarity soudního přezkumu. Dospěla-li judikatura Nejvyššího správního soudu k závěru, že nelze požadovat vydání rozhodnutí dle §260 daňového řádu, nebylo-li předtím využito nástrojů dle §156 a násl. daňového řádu, nelze se na soud obrátit s poukazem, že takový postup by byl stejně neúčinný, aniž by správní orgány měly možnost napravit závadný stav.
12. Ústavní soud se vyjádřil již dříve také k námitce porušení práva na zákonného soudce. Ústavní soud ani ve věci stěžovatelky neshledal libovolným či nedostatečně odůvodněným či nepřípadným závěr Nejvyššího správního soudu, dle kterého podmínky pro předložení věci rozšířenému senátu nebyly splněny, judikatura Nejvyššího správního soudu dopadající i na věc stěžovatelky není rozporná (návaznost této judikatury; vázanost rozšířeného senátu předloženou spornou otázkou), a nebyl rovněž rozhodujícím senátem shledán důvod pro judikaturní odklon.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu