ECLI:CZ:US:2017:3.US.3269.15.1
sp. zn. III. ÚS 3269/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Michala Pilníka, zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2015 č. j. 30 Cdo 978/2015-404, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2014 č. j. 19 Co 290/2014-375, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se Michal Pilník (dále jako "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva podnikat dle článku 26 odst. 1 Listiny, práva na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, a práva na projednání věci bez průtahů ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i k zásahu do článku 2 odst. 2 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou ze dne 12. prosince 2005 [poté, co svůj nárok neúspěšně uplatnil u žalované v souladu se zákonem č 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu")] domáhal v občanskoprávním řízení vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení 10 399 137,30 Kč s příslušenstvím, z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem.
Tvrzená škoda měla (stručně řečeno) spočívat v tom, že stěžovatel, proti němuž bylo od 7. února 2000 vedeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu [jehož se měl dopustit jako člen Sdružení P+B (dále jen "sdružení"), za které byl pověřen právně jednat], byl policejním orgánem podle §78 trestního řádu vyzván k vydání veškerých účetních a jiných dokladů sdružení včetně počítače s celým softwarem, což učinil. Jeho žádostem o vrácení vydaných věcí ze dne 21. února 2000, 15. května 2000 a 6. února 2001, nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení vyhověno, resp. došlo k vydání pouze několika desítek dokladů, ačkoliv počet vydaných dokladů se pohyboval v řádech tisíců, a to i přesto, že stěžovatel upozorňoval orgány činné v trestním řízení na možný vznik škody v souvislosti s podnikáním sdružení (stěžovatel prý nemohl zabránit postupnému promlčení pohledávek sdružení za klienty, nemohl uplatňovat vůči klientům sdružení smluvní sankce atp.).
Veškeré doklady byly stěžovateli vráceny až dne 12. února 2002, teprve poté co na jejich základě byl vypracován znalecký posudek (v pořadí již třetím znalcem z oboru účetní evidence, neboť první znalec, který byl přibrán usnesením policejního orgánu dne 31. března 2000, dne 16. července 2001 sdělil, že není schopen vypracovat znalecký posudek dle zadání, druhý znalec, přibraný usnesením policejního orgánu dne 18. září 2001, dne 30. ledna 2001 odmítl vypracovat znalecký posudek a třetí znalec byl přibrán opatřením policejního orgánu teprve dne 1. února 2002, přičemž znalecký posudek vypracoval dne 25. října 2002). Dne 14. prosince 2003 bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také jako "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 21. září 2007 č. j. 20 C 57/2006-108, zamítl žalobu, s tím, že v projednávané věci neshledal existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále také jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. ledna 2009 č. j. 19 Co 345/2008-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. března 2011 č. j. 28 Cdo 2976/2009-191, odmítl.
K ústavní stížnosti stěžovatele ze dne 24. května 2011 Ústavní soud nálezem ze dne 20. února 2013 č. j. II. ÚS 1540/11-199, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2011 č. j. 28 Cdo 2976/2009-191, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009 č. j. 19 Co 345/2008-170, zrušil. Ústavní soud (mimo jiné) konstatoval, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly námitkou stěžovatele ohledně nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k déle trvající nečinnosti prvních dvou ustanovených znalců, což vedlo k chybnému závěru o absenci nesprávného úředního postupu.
Usnesením ze dne 23. srpna 2013 č. j. 19 Co 345/2008-209, odvolací soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. září 2007 č. j. 20 C 57/2006-108, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 14. dubna 2014 č. j. 20 C 57/2006-340, soud prvního stupně z důvodu zpětvzetí žaloby řízení zastavil co do částky 439 683,60 Kč, a dále co do úroků z prodlení z částky 10 399 137,30 Kč. Při jednání dne 7. května 2014 soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby o příslušenství k částce 9 959 453,70 Kč.
Rozsudkem ze dne 12. května 2014 č. j. 20 C 57/2006-350, soud prvního stupně ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Nalézací soud sice dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že v projednávané věci byla vydána nezákonná rozhodnutí (konkrétně sdělení obvinění ze dne 7. února 2000, 22. března 2000, 12. září 2000 a 19. prosince 2000) ve smyslu §7 a 8 zákona o odpovědnosti státu, a v průtazích mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení při přibírání znalců z oboru účetní evidence shledal nesprávný úřední postup dle §13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, avšak zároveň konstatoval, že stěžovatel neusnesl důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení o vzniku skutečné škody, popř. o tom, že při pravidelném běhu okolností by tvrzený majetkový prospěch (ušlý zisk) získal a jím tvrzená škoda by nevznikla. Ke shodnému závěru dospěl soud prvního stupně i ohledně neprokázání existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou (škodou skutečnou i ušlým ziskem) a zjištěnými nezákonnými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení a nesprávným úředním postupem.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále také jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 27. srpna 2014 č. j. 19 Co 290/2014-375, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na základě doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že stěžovatel měl i přes svá tvrzení k dispozici údaje nezbytné pro soudní vymáhání svých pohledávek, neboť od roku 2000 do roku 2002 zaměstnával Pavla Novotného, který objížděl jednotlivé dlužníky stěžovatele, znal jejich jména, adresy i výši splátek, které tito měli stěžovateli hradit. Tento závěr potvrdila dle odvolacího soudu i skutečnost, že stěžovatel uzavřel v březnu roku 2000 mandátní smlouvu s obchodní společností Nomura (či Nomurra) s. r. o., na jejímž základě měla uvedená společnost vymáhat pohledávky stěžovatele. Odvolací soud proto konstatoval, že stěžovateli se nepodařil prokázat vznik škody ani existenci příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími, potažmo nesprávným úředním postupem, a tvrzenou škodou. Naopak bylo v řízení prokázáno, že sdružení nebylo schopno plnit své závazky vůči klientům již dříve v letech 1998 a 1999 (tedy bez ohledu na následně zahájené trestní stíhání) a žalobce nadto měl - i po dobu trestního stíhání - k dispozici údaje o klientech a pohledávkách, na jejichž základě mohl své nároky uplatnit soudní cestou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2015 č. j. 30 Cdo 978/2015-404, podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
III.
Stěžovatel má za to, že k zásahu do jeho ústavněprávně garantovaných práv došlo ze strany obecný soudů tím, že mu tyto nepřiznaly požadovaný nárok na náhradu škody (v podobě skutečné škody a ušlého zisku), která mu měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel předně namítá, že i přesto, že po výzvě soudu prvního stupně doplnil konkrétní skutková tvrzení ohledně vzniku škody, žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že nebyla prokázána škoda, spočívající v tom, že klienti sdružení přestali plnit své závazky, ani existence příčinné souvislosti mezi takto určenou škodou a nezákonným trestním stíháním stěžovatele, resp. nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. S tímto odůvodněním obecných soudů se však stěžovatel neztotožňuje, neboť podstatou vzniklé škody bylo právě to, že nemohl své nároky za klienty vymáhat z toho důvodu, že mu orgány činné v trestním řízení zabavily účetní a jiné doklady sdružení, pročež došlo k promlčení jeho nároků vůči klientům.
Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se s jeho veškerými skutkovými tvrzeními nevypořádal dostatečně, nehodnotil každou ze stěžovatelem předložených smluv a z ní plynoucí nároky a jejich důvodnost. Přitom žalobce prostřednictvím jednotlivých smluv uplatňoval jak škodu přímou (rozuměj skutečnou), tak i ušlý zisk.
Stran skutkových závěrů a právního hodnocení odvolacího soudu stěžovatel uvádí, že tyto považuje za chybné, protože nijak neakcentovaly skutečnost, že "ve chvíli, kdy klienti zjistili, že stěžovatel je stíhán pro závažný trestný čin, samozřejmě důvěru k němu pozbyli a přestali povinnosti ze smluv plnit", a dále že stěžovatel nemohl následně své nároky vůči klientům uplatnit soudní ani mimosoudní cestou, neboť "k tomu neměl dostatek podkladů" a rekonstrukce účetnictví nebyla bez vydaných účetních a jiných dokladů sdružení možná. K argumentaci odvolacího soudu, že stěžovatel mohl své nároky uplatňovat i v době, kdy byly předmětné doklady zajištěny orgány činnými v trestním řízení, stěžovatel uvádí, že měl k dispozici toliko pomocnou evidenci "a rozjíždět na jejím základě desítky soudních sporů by bylo mimořádně obtížné a riskantní." Ostatně prý, jak uvedl Ústavní soud ve svém kasačním nálezu, "nelze stěžovateli klást za vinu, že své podnikání neprovozoval ‚prostřednictvím trestního spisu.'"
Stěžovatel dále napadá závěr odvolacího soudu, že v případě uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku nelze vycházet z úvahy o pravděpodobnosti jeho dosažení, neboť z povahy tohoto nároku plyne, že je vždy hodnotou pravděpodobností a dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu postačí, je-li zjištěna výše pravděpodobně ušlého zisku.
Ohledně napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jeho tvrzení, že se stěžovatel domáhá revize skutkových zjištění obecných soudů, je nesprávné, protože stěžovatel především namítal, že soudy se jím navrhovanými důkazy nezabývaly vůbec, příp. se s nimi nevypořádaly dostatečně.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření účastníků řízení, jakož i spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 57/2006.
Obecné soudy ve svých vyjádřeních (Nejvyšší soud České republiky) ze dne 9. června 2016, (odvolací soud) ze dne 2. června 2016 a (soud prvního stupně) ze dne 22. června 2016 zcela odkázaly na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Vedlejší účastník řízení Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve svém vyjádření ze dne 24. června 2016 vyslovil přesvědčení, že v projednávané věci nebyla porušena základní lidská práva a svobody stěžovatele, neboť "ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti formálně označil porušení práva na spravedlivý proces, ve skutečnosti polemizuje s výkladem jednoduchého práva."
Vedlejší účastník má za to, že stěžovatel v proběhnuvším řízení před obecnými soudy neprokázal jak vznik škody, tak existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem), přičemž stěžovatel měl i po dobu trestního stíhání k dispozici údaje o klientech a pohledávkách, na jejichž základě mohl své nároky uplatnit soudní cestou. Dle vedlejšího účastníka nelze pominout ani skutečnost, že i kdyby stěžovatel nedisponoval účetními a jinými doklady od 7. února 2000 až do 12. prosince 2002, byla tato doba kratší než tříletá, resp. čtyřletá promlčecí lhůta a stěžovatel tak mohl žalovat dané pohledávky jak před odebráním dokladů, tak poté. Stejně tak stěžovateli nemohla vzniknout škoda tím, že došlo k promlčení některých pohledávek, které byly splatné již před 7. únorem 2000, neboť tyto stěžovatel mohl uplatnit u soudu již dříve.
Rovněž sama skutečnost, že stěžovatel nedisponoval všemi listinami, jimiž by mohl v případném soudním řízení prokazovat své nároky za jednotlivými klienty sdružení (ačkoliv mu část dokladů, notebook a 46 kusů počítačových disket, byly vráceny v březnu a listopadu 2000), nebyla zásadně překážkou uplatnění nároků stěžovatele prostřednictvím žalob v civilním řízení, neboť "tento mohl navrhnout civilnímu soudu, aby si důkazy k jeho tvrzením opatřil sám z trestního spisu", přičemž zahájené civilní řízení soudní by mělo vliv a i na běh promlčecích lhůt. Vedlejší účastník dále uvedl, že nebylo postaveno najisto, zda by se stěžovatel domohl přiznání svých nároků v civilním řízení soudním, i kdyby své pohledávky touto cestou skutečně uplatnil, zda by klienti (dlužníci) skutečně plnili, a zda by se v případném exekučním řízení domohl zaplacení všech pohledávek v plné výši. Uvedené stát nemůže stěžovateli garantovat, pročež nelze ani požadovat, aby stát stěžovateli v řízení o náhradě škody (při potvrzení vzniku samotné škody a existence příčinné souvislosti) bez dalšího plnil celou jím požadovanou částku. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, popřípadě zamítl.
Ústavní soud zaslal dne 7. července 2016 jednotlivá vyjádření stěžovateli k replice, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. července 2016. V ní stěžovatel konstatoval, že co se týče prokázání vzniku škody, vyčíslil tuto ve vztahu ke všem jednotlivým smlouvám, čemuž měl odpovídat i postup obecných soudů, které se měly zabývat tím, zda stěžovatelem tvrzená škoda u každé jednotlivé smlouvy vznikla a případně jaká byla její výše. Stěžovatel závěrem své repliky konstatoval, že "nelze chybu v úředním postupu státu přesunovat na stěžovatele tím, že mohl podávat žaloby bez dokladů nebo dokonce žalovat nároky již promlčené a doufat, že žalovaný námitku promlčení nevznese. To je postup, jaký by stát vůči svému občanovi zaujímat neměl."
V.
Ve světle předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, jinak splňující všechny formální náležitosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu, je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci určenou pro přezkum jimi učiněných právních závěrů (čehož si je stěžovatel, jak sám uvádí v ústavní stížnosti, vědom). Pokud obecné soudy v rámci zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i při výkladu a aplikaci práva na daný případ, respektovaly kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich právní závěry přezkoumávat. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany došlo k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, že by napadené rozhodnutí svědčilo o libovůli v rozhodování; podobně v případě právních závěrů přijatých v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, či z nich nijak nevyplývajících [k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo ze dne 20. září 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 jež jsou veřejnosti dostupné v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).
Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona o odpovědnosti státu, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12, a ze dne 26. září 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že "do samotného hodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup byl shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu článku 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout nemůže." (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10, či ze dne 5. května 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14).
V nyní projednávané věci Ústavní soud žádná protiústavní pochybení neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů ohledně vzniku škody na straně stěžovatele a to jak v podobě škody skutečné (damnum emergens) tak i ušlého zisku (lucrum cessans) a případné existence příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel dále polemizuje se závěrem obecných soudů ohledně neunesení důkazního břemene stran prokázání vzniku škody způsobené (tedy jsoucí v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení).
Na tomto místě Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že jádro argumentace stěžovatele tak nepřesahuje rovinu jednoduchého práva. Naznačená pochybení, jichž se dle stěžovatele měly obecné soudy dopustit, nelze vyhodnotit ani jako projev libovůle, ani nelze shledat, že by přijaté závěry byly v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obecné soudy totiž podrobně vyložily, na jakých závěrech svá rozhodnutí založily (proč neměly vznik škody na straně stěžovatele za prokázaný) a přestože jejich odůvodnění stěžovatel považuje za nedostatečná, ústavněprávní požadavkům na odůvodnění vyhovují.
Soud prvního stupně stěžovatele ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. vyzval (viz protokol o jednání ze dne 30. října 2013, č. l. 268), aby na podporu svých tvrzení o vzniku škody v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem předložil konkrétní důkazy, prokazující jeho tvrzení obsažená (mimo jiné) na č. l. 71-77, 79-84, 271-301, k čemuž bylo jednání před soudem prvního stupně dvakrát odročeno (č. l. 307 a 313). Za situace, kdy stěžovatel na podporu svých tvrzení snášel stále další skutková tvrzení, aniž by tato jakkoliv důkazně podložil, nelze následný závěr soudu prvního stupně o neunesení břemena důkazního stěžovatelem shledat jako libovolný či snad jsoucí v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
Jinými slovy stěžovatel v řízení před obecnými soudy vyjádřil svá tvrzení v podobě propočtů promlčených penále, splátek, pohledávek a poplatků z jednotlivých smluv, jakož i nerealizovaného zisku, poplatků, vrácených poplatků, poštovného, nákladů na zajištění pohledávek, promlčených úhrad za neprovedené práce, zaplacených smluvních pokut etc., nijak však důkazně nepodložil, že by ke vzniku tvrzené škody (v tvrzené výši) v podobě škody skutečné došlo, popřípadě, že by při pravidelném běhu okolností stěžovatel tvrzený majetkový prospěch v podobě ušlého zisku obdržel (v takové situaci se obecné soudy ani nemohly zabývat pravděpodobnou výší ušlého zisku, pročež námitku stěžovatele uplatněnou v tomto směru nelze považovat za důvodnou).
Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal se všemi jeho skutkovými tvrzeními a nehodnotil jednotlivé smlouvy, z nich plynoucí nároky a jejich důvodnost. Je třeba opět zdůraznit, že bylo povinností stěžovatele prokázat, nikoliv pouze tvrdit, které závazky a z jakých smluv byly jeho klienty plněny a které nikoliv. Obecné soudy by tak ostatně mohly učinit jedině tehdy, kdyby stěžovatel předložil určitou evidenci prokazující, že v období od 7. února 2000 nebyly ze strany jeho klientů závazky plněny, pročež mu vznikla tvrzená škoda.
Ústavní soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož se podává, že stěžovatel i po vydání účetních a jiných dokladů orgánům činným v trestním řízení zaměstnával Pavla Novotného, který na základě stěžovatelem poskytnutých údajů (jména, adresy a výše neuhrazených splátek) "jezdil za jednotlivými klienty a tyto splátky po nich vymáhal" a za obdobným účelem uzavřel mandátní smlouvu s vymahačskou obchodní společností. Není tedy zřejmé, proč stěžovatel uplatňoval své nároky - které nyní požaduje po žalované - přednostně mimosoudní cestou, zda byl tento způsob úspěšný a proč požaduje uhrazení provize vyplacené za mimosoudní vymáhání pohledávek formou náhrady škody po straně žalované.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly jeho důkazními návrhy, nezbývá Ústavnímu soudu než opět konstatovat, že v situaci, kdy stěžovatel i přes poučení a dvojí odročení jednání za účelem doplnění dokazování nepředložil obecným soudům důkazy na podporu svých tvrzení o výši vzniklé škody, nelze ani této jeho námitce přitakat. V této situaci by ani stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví nemohl přispět k objasnění věci, neboť znalec by musel vycházet toliko z tvrzení stěžovatele, jež však nebyla řádně důkazně podložena.
Konečně ohledně ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nezbývá než dodat, že jeho odůvodnění dostatečně podrobně vysvětluje, z jakého důvodu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Dovoláním byly napadány skutkové závěry odvolacího soudu, což není způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů proto ve světle výše uvedeného Ústavní soud považuje za ústavně konformní a srozumitelné, pročež nemá důvod závěry učiněné obecnými soudy v projednávané věci jakkoliv zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto důvodu nelze ústavní stížnost shledat jako opodstatněnou.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavněprávně zaručených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu