ECLI:CZ:US:2017:3.US.3767.16.1
sp. zn. III. ÚS 3767/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Serhiy Shtets, t. č. Věznice Pankrác, Praha 4, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dospělem, advokátem, sídlem Moskevská 373/37, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2016 sp. zn. 8 To 337/2016, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na bezplatnou obhajobu, respektive právo na obhajobu za sníženou odměnu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud městskému soudu přikázal o stěžovatelově stížnosti proti usnesení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 Nt 5087/2016 ze dne 18. 8. 2016 znovu rozhodnout.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného usnesení přitom vyplývá, že soudkyně obvodního soudu rozhodla usnesením ze dne 18. 8. 2016 č. j. 20 Nt 5087/2016-32 v trestní věci stěžovatele vedené pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy tak, že podle §33 odst. 2 trestního řádu a contrario se zamítá žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.
3. O stížnosti stěžovatele podle §141 a násl. trestního řádu rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji zamítl. I podle městského soudu totiž u stěžovatele nebyly splněny podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby podle §33 trestního řádu. V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení k tomu městský soud mimo jiné uvedl, že náklady bezplatné obhajoby (nebo obhajoby za sníženou odměnu) nese ve výjimečných případech stát. Základním předpokladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby, respektive obhajoby za sníženou odměnu, je však nemajetnost v tom smyslu, že obviněný nemá ani majetek, ani není reálná možnost, že z budoucích výdělků náklady obhajoby uhradí. Tyto zákonné podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu však stěžovatel podle městského soudu nesplňoval. Stěžovatel totiž před vzetím do vazby pracoval pro společnost Czech Credit, spol. s r. o., u které dosahoval čistého měsíčního příjmu ve výši 15 000 Kč. I podle rozhodovací činnosti Ústavního soudu pak právo na bezplatnou obhajobu podle trestního řádu náleží pouze osobě, u níž byla v míře rozumné jistoty prokázána její budoucí neschopnost dostát závazku vůči obhájci. Přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nemůže být tedy odůvodněno tím, že stěžovatel je v současné době ve vazbě, a proto bez příjmů, neboť náklady obhajoby může uhradit v budoucnu (stejně jako svoje eventuální dluhy), když současně v osobě stěžovatele nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by jeho budoucí příjem ze zaměstnání vylučovaly. Stěžovatel je mladý (je mu 26 let), je zdravý, v České republice žije od svých devíti let, proto mu nic nebude podle městského soudu bránit v možnosti budoucího výdělku. Nadto před vzetím do vazby stěžovatel žil ve společné domácnosti se svými rodiči a již zletilou sestrou, což výrazně snižovalo jeho běžné výdaje na živobytí, nemá ani žádnou vyživovací povinnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. K meritu věci stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že návrh, kterým žádal o přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu, doložil svým prohlášením, že je nemajetný, nemá žádný movitý nebo nemovitý majetek. Rovněž prohlásil, že nemá žádné úspory, žádné motorové vozidlo a ani nemá nikoho, kdo by za něj mohl platit náklady obhajoby. Je otázkou, zda bude moci ve výkonu trestu pracovat (městský soud to nesprávně považuje za samozřejmost) a pokud ano, přednostně jej budou stíhat náklady za výkon vazby, eventuálně za výkon trestu odnětí svobody. Stěžovatel se navíc podle svého tvrzení dopustil úvěrových podvodů ve výši 1,1 mil. Kč. Nelze tedy očekávat, že by byl schopen náklady obhajoby někdy zaplatit.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (s výjimkou návrhu níže); stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětného rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům.
10. Jak totiž Ústavní soud opakovaně uvedl (srov. k tomu např. usnesení ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 464/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), právo na bezplatnou právní pomoc je jedním z prvků spravedlivého trestního procesu a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsonev proti Bulharsku (č. 2) ze dne 14. 1. 2010 č. 2376/03, §38 a násl.]. Čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje na zákon, jenž stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným ustanovením je pak §33 odst. 2 trestního řádu, které poskytnutí bezplatné právní pomoci váže na podmínku nedostatku prostředků na náhradu nákladů obhajoby (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1900/12 ze dne 22. 8. 2013).
11. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02 ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 495/02 ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 916/09 ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 603/10 ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje z všeobecně (právně) konsensuálních významů tohoto institutu nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
12. Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 624/06 ze dne 17. 10. 2006 a sp. zn. I. ÚS 2824/11 ze dne 10. 1. 2012). Pokud obecné soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejedná se o exces ani libovůli (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007).
13. Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadeného rozhodnutí. Oba soudy totiž ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a svá rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti.
14. Pokud stěžovatel i v ústavní stížnosti splnění podmínek podle §33 trestního řádu dovozuje z existence velkých dluhů, pak již obvodní soud ve výše citovaném usnesení uvedl, že tyto skutečnosti stěžovatel nikterak nedoložil. I podle Ústavního soudu přitom stěžovatel před vzetím do vazby dosahoval dostatečného příjmu a jeho náklady na běžné životní potřeby nebyly vysoké. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že ve výkonu trestu nebude moci pracovat, eventuálně to, že co vydělá, bude muset vydat například na náhradu nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody, pak stěžovatel neodůvodněně předjímá stav věcí příštích (tvrdí-li, že nebude moci pracovat), když navíc příslušné právní předpisy přesně stanoví částku, která stěžovateli musí zůstat bez ohledu na povinné výdaje (srov. vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů). Tedy ani tato část stěžovatelových úvah není správná.
15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Domáhá-li se stěžovatel v ústavní stížnosti též, aby Ústavní soud městskému soudu přikázal o stěžovatelově stížnosti proti usnesení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 5087/2016 ze dne 18. 8. 2016 znovu rozhodnout, pak k takovému výroku Ústavní soud není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel se nesmí domáhat ničeho jiného, než umožňuje ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu