ECLI:CZ:US:2017:3.US.695.17.1
sp. zn. III. ÚS 695/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016 sp. zn. 8 Tdo 1292/2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. května 2016 sp. zn. 55 To 50/2016, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 5 T 32/2015 stěžovatelku uznal vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a odsoudil ji podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad ní. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku stěžovatelce uložil povinnost, aby ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále rozhodl o náhradě škody tak, že stěžovatelce podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené konkretizovanou peněžní částku.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem z podnětu odvolání podaného stěžovatelkou zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c) a f) tr. řádu rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. stěžovatelku uznal vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) tr. zákoníku. Za tento zločin stěžovatelku odsoudil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad ní. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku stěžovatelce uložil povinnost, aby ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení s dohledem podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Krajský soud stěžovatelce rovněž uložil povinnost, aby podle §228 odst. 1 tr. řádu zaplatila na náhradě škody poškozené konkretizovanou peněžní částku, a podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 a 2 tr. řádu za podmínky §265p odst. 1 tr. řádu zrušil rubrikovaný rozsudek krajského soudu ve výroku o úrocích z prodlení a o odkázání poškozené se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. řádu v rozsahu tohoto zrušení znovu rozhodl tak, že stěžovatelka je podle §228 odst. 1 tr. řádu povinna zaplatit poškozené specifikované peněžní částky, a podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozenou se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla odsouzena na základě důkazů a postupy, které odporují ustálené judikatuře Ústavního soudu. Vytýká, že v trestním řízení soud nařídil vazbu za účelem vyšetření jejího psychického stavu, a to několik let po skutečnostech rozhodných pro trestní stíhání. Podle stěžovatelky není přípustné, aby soud uvalil vazbu pro vyšetření, a nelze pořídit obraz jejího psychického stavu několik let poté, co k událostem došlo. Vazba i důkaz opatřený prostřednictvím znaleckého posudku se tudíž vyznačují nezákonností. Vazba byla nařízena navzdory stěžovatelčinu příslibu účasti na vyšetření, kdy se samotnému vyšetření nebránila, avšak namítala jeho nezákonnost a nesmyslnost pro několikaletý časový odstup od stíhaného jednání. Ve vazbě nelze věrohodně vyšetřit psychický stav. Jelikož znalkyně opakovaně odkládaly návštěvu stěžovatelky, její pobyt ve vazbě byl navíc prodlužován, až dosáhl délky několika měsíců. Takto pořízený znalecký posudek byl chybně hodnocen pouze jako listinný důkaz, aniž bylo přihlédnuto k okolnostem, za kterých byl pořízen. Soud zcela ignoroval skutečnost, že stěžovatelka byla "hodnocena" v kontextu pobytu ve vazbě, běžně se vyznačujícím traumatizujícími událostmi. Předmětný posudek obsahoval odlišné závěry než v pořadí první posudek ve věci; byl vypracován s odstupem několika let, neodráží její stav v době domnělého spáchání skutku a není způsobilý přesvědčivě zpochybnit závěry znaleckého posudku předchozího.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
8. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu") - např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
13. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Tyto oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
15. Stěžovatelka namítá, že tento problém v napadeném řízení vyvstal postupem, jakým soudy nechaly provést vyšetření jejího duševního stavu.
16. Ústavní soud usnesením ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3580/14 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, kterou se tatáž stěžovatelka domáhala zrušení usnesení krajského soudu ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. 1 To 637/2014 a usnesení okresního soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 0 Nt 1319/2014-12, jimiž byla vzata do vazby za účelem přezkoumání zdravotního (duševního) stavu. Ústavní soud v tomto usnesení rekapituloval související judikaturu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821) a nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2883/13 (N 7/72 SbNU 93)].
17. Sluší se připomenout, že Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3580/14, odst. 6, dal najevo, že: "Toliko nutností vyšetřit duševní stav stěžovatelky odůvodnily vazbu i v projednávané věci rozhodující soudy. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že postup obou vykazuje formální pochybení nesprávné aplikace podústavního práva. Takové konstatování však k vyhovění ústavní stížnosti nepostačuje." V odstavci 8 téhož usnesení Ústavní soud uvedl následující: "Stěžovatelka byla bezprostředně po skončení znaleckého šetření z vazby propuštěna, takže tvrzený (nikoli potvrzený) zásah již netrvá (srov. usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. listopadu 2014 č. j. 3 ZT 145/2012-211). Ústavní soud je toho názoru, že nedobrovolné omezení osobní svobody ve zdravotnickém ústavu ve smyslu ustanovení §116 odst. 2 trestního řádu je s ohledem na konkrétní okolnosti případu zásadně srovnatelné s omezením osobní svobody ve vazbě a podřaditelné pod kautely čl. 8 Listiny. Ze spisového materiálu přitom nevyplývá, že by stěžovatelka sama pociťovala újmu na svých základních právech v záměně obou institutů. Stěžovatelka zastávala naopak po celé řízení ten názor, že orgány činné v trestním řízení měly vůči ní uplatnit pouze institut předvedení ve smyslu ustanovení §90 trestního řádu. Již z jazykového výkladu zmíněného ustanovení je však zřejmé, že uvedený institut slouží k zajištění přítomnosti obviněného u výslechu. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelkou naznačený rozšiřující výklad, odůvodňující dlouhodobé omezení osobní svobody aplikací institutu předvedení za účelem znaleckého vyšetření obviněného, by mohl být ve svých důsledcích v rozporu s imperativem ochrany základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny. Pro daný případ je však podstatné, že z ústavněprávního hlediska nelze označit za neudržitelný postup, jímž soudy k takto rozšířenému výkladu nepřistoupily. Ústavní soud tedy uzavírá, že formálně vadnou aplikací ustanovení §67 písm. a) trestního řádu nedošlo ze strany krajského soudu k tak významnému faktickému porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, že by byl nezbytný zásah Ústavního soudu ve vztahu k již odeznělému tvrzenému porušení ústavně zaručené osobní svobody stěžovatelky."
18. Jelikož Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od svých citovaných závěrů, lze konstatovat, že trestní řízení není zatíženo výše uvedenou vadou.
19. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
20. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
21. Stěžovatelka se míní kritériím těchto dvou kategorií vad dokazování přiblížit námitkami, že soudy opomenuly vypořádat se s v pořadí prvním znaleckým posudkem a nedocenily časový a "situační" kontext znaleckého posudku druhého, který z něj činí důkazní prostředek s nízkou vypovídací hodnotou o inkriminovaném jednání.
22. Takový exces v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
23. Ústavní soud konstatuje, že není na něm, aby hodnotil správnost znaleckého posudku. Nesouhlasila-li stěžovatelka s jeho závěry, bylo na ní, aby soudu navrhla pořízení revizního znaleckého posudku nebo si opatřila jiný znalecký posudek a navrhla jej provést jako důkaz. Podle §89 odst. 2 tr. řádu každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout a skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k jeho odmítnutí. To platí i pro znalecký posudek (srov. také §110a tr. řádu).
24. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou iudex peritus peritorum je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci [usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993)]. Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazního prostředku a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Je však nutno jej hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti [nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)].
25. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
26. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i rozsudek Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelkou coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
27. Považuje-li stěžovatelka přezkum skutkových závěrů krajského soudu soudem dovolacím za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
28. V této souvislosti je určující, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
29. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
30. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu