ECLI:CZ:US:2017:4.US.1623.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1623/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. Renátou Kacarovou, advokátkou se sídlem Slovanská 3240/7A, Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 10. 2015 č. j. 16 C 68/2015-73, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2016 č. j. 56 Co 62/2016-115 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 4161/2016-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které jí nepřiznaly náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neboť při posouzení otázky promlčení jejích nároků přihlédly k námitce promlčení uplatněné žalovanou. K porušení výše uvedených ústavně zaručených práv mělo podle stěžovatelky dojít s ohledem na to, že řízení, ve kterém k nesprávnému úřednímu postupu došlo, nebylo skončeno a rozhodnutím nebyla zjednána náprava.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) částky 350 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, jehož se mělo dopustit Okresní státní zastupitelství v Bruntále tím, že dosud nerozhodlo o návrhu stěžovatelky ze dne 30. 5. 2011 na zrušení usnesení Policie České republiky ze dne 14. 6. 2010, kterým byl (tam specifikovaný) pes uložen do soudní úschovy, a to v trestním řízení, kdy věc byla posléze soudem postoupena k projednání jako přestupek. Okresní soud v Bruntále v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I) a uložil jí povinnost zaplatit "žalobci" na nákladech řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s upřesněním, že stěžovatelka je povinna zaplatit "žalované" na nákladech řízení před okresním soudem částku 600 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje, že obecným soudům přísluší posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 nebo II. ÚS 3005/14).
Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí civilních soudů a konstatuje, že neshledal žádného pochybení majícího ústavněprávní rozměr. Jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a Ústavní soud nemá čeho jim vytknout. Soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy podrobně rozvedly, z jakých důvodů nevyhověly žalobě stěžovatelky. Co se týče posouzení námitky promlčení uplatněné žalovanou, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se jí podrobně zabýval a své rozhodnutí adekvátně odůvodnil. Pokud jde o ostatní námitky stěžovatelky, které se týkají jejího nesouhlasu s vydáním psa dotčené druhé osobě, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění svého usnesení sp. zn. I. ÚS 616/16, kterým odmítl ústavní stížnost téže stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015 č. j. 21 Cdo 475/2014-176.
Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15). K tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se jí garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu