ECLI:CZ:US:2017:4.US.232.17.1
sp. zn. IV. ÚS 232/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Martina Kopčanského, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Francouzská 75/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016 č. j. 30 Cdo 3190/2016-230, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016 č. j. 54 Co 105/2016-173, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. února 2016 č. j. 31 C 235/2014-160, za účasti 1) Nejvyššího soudu 2) Městského soudu v Praze, a 3) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 24. ledna 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Martin Kopčanský (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Žalobou ze dne 20. března 2014, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně"), se stěžovatel domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 50 000 000 Kč, z titulu práva na náhradu nemajetkové újmy. Ta měla být stěžovateli způsobena postupem soudů a orgánů sociálně právní ochrany dětí a vydanými rozhodnutími v řízení o změně úpravy výchovy nezletilého syna stěžovatele, vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 P 1343/2006 (ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v uvedeném řízení Ústavní soud usnesením ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 3263/15, odmítl jako zjevně neopodstatněnou). Společně s žalobou stěžovatel požádal soud prvního stupně o osvobození od soudních poplatků (dále jen "žádost" nebo "první žádost").
Usnesením ze dne 6. února 2015 č. j. 31 C 235/2014-85, soud prvního stupně žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítl. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. dubna 2015 č. j. 54 Co 85/2015-105, zamítl. Dne 4. června 2015 soud prvního stupně vyzval stěžovatel k zaplacení soudního poplatku ve výši 500 000 Kč, což stěžovatel následně učinil.
Rozsudkem ze dne 9. prosince 2015 č. j. 31 C 235/2014-146 soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel dne 25. ledna 2016 podal odvolání, s nímž spojil i žádost o osvobození od placení soudního poplatku za podané odvolání (dále jen "druhá žádost").
Usnesením ze dne 16. února 2016 č. j. 31 C 235/2014-160, soud prvního stupně zamítl druhou žádost stěžovatele s tím, že již v usnesení ze dne 6. února 2015 č. j. 31 C 235/2014-85, konstatoval, že "stěžovateli nelze přiznat osvobození od soudních poplatků proto, že tento své právo uplatňuje zřejmě bezúspěšně, přičemž svůj náhled podrobně zdůvodnil."
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") usnesením ze dne 27. dubna 2016 č. j. 54 Co 105/2016-173, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení o druhé žádosti stěžovatele zastavil.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení o druhé žádosti stěžovatele není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté - i přes existenci pravomocného rozhodnutí o první žádosti stěžovatele - neboť první žádost stěžovatele a rozhodnutí o ní, byly vztaženy toliko k řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že pakliže soud prvního stupně zamítl první žádost stěžovatele a toto rozhodnutí dne 11. května 2015 nabylo právní moci, vztahuje se takové rozhodnutí a jeho následky (nerozhodl-li soud prvního stupně jinak) i na řízení před odvolacím soudem. Nedošlo-li na straně stěžovatele od pravomocného zamítnutí první žádosti ke změně poměrů, odvolací soud musel řízení o druhé žádosti stěžovatele zastavit z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (§104 odst. 1, §159a a §167 odst. 2 o. s. ř.). Skutečnost, že stěžovatel doložil oproti první žádosti změnu svých majetkových poměrů spočívající ve zvýšení jeho invalidního důchodu z původních 5 139 Kč na 7 235 Kč, nepovažoval odvolací soud za způsobilou odůvodnit osvobození stěžovatele od placení soudního poplatku za podané odvolání (resp. změnit jeho právní názor o existenci negativní podmínky řízení, pro níž řízení o druhé žádosti stěžovatele zastavil).
Usnesením ze dne 21. prosince 2016 č. j. 30 Cdo 3190/2016-230, Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud postupoval při svém rozhodování v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2016 sp. zn. 32 Cdo 1892/2016; argumentaci stěžovatele neshledal jako způsobilou jeho právní závěry - z nichž odvolací soud vyšel - změnit.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí vykazují prvky libovůle, jež spatřuje ve způsobu, jakým obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí. Stran rozhodnutí soudu prvního stupně namítá, že sama skutečnost, že soudní poplatek v prvém případě zaplatil, ještě neznamená, že tak učinil z vlastních zdrojů a tedy že tak může učinit i opětovně.
Co se rozhodnutí odvolacího soudu týče, stěžovatel brojí proti závěru odvolacího soudu o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť sám tento soud prý konstatoval změnu v majetkových poměrech stěžovatele (oproti těm, které panovaly v době rozhodování o první žádosti). Stěžovatel je toho názoru, že zastavení řízení z takového důvodu je možné "pouze v případě skutečně jakékoliv absence ve změně poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků." Závěr, který zaujal odvolací soud, považuje stěžovatel za projev přepjatého formalismu, nereflektujícího povinnost obecných soudů chránit a šetřit práva účastníka řízení. Samotnou skutečnost, že obecnými soudy nebyl v projednávané věci osvobozen od placení soudních poplatků, označuje za případ odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae), neboť kdyby prostředky na zaplacení soudního poplatku disponoval, jistě by jej uhradil.
Stěžovatel na závěr požádal Ústavní soud "s ohledem na charakter obsahu ústavní stížnosti" o projednání jeho věci mimo pořadí ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Ve světle výše předložených námitek Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí obecných soudů, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost, byť splňující všechny formální náležitosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu, je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. října 2016 sp. zn. IV. ÚS 2795/16, či ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. IV. ÚS 2458/16, jež jsou veřejnosti dostupná, jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz), uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry.
Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, ze dne 28. června 2012 sp. zn. II. ÚS 773/12, ze dne 20. listopadu 2014 sp. zn. I. ÚS 3135/14, či ze dne 5. srpna 2015 sp. zn. I. ÚS 206/15).
Žádné takové mimořádné důvody pro svůj zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Podle ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), předseda senátu může na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přičemž přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody; toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Z výše uvedeného je zjevné, že účastník řízení může být od soudních poplatků osvobozen v zásadě ve dvou případech, a to buď tehdy, pokud splní zákonné předpoklady pro své osvobození, nebo pokud jeho případ náleží do taxativně vymezeného výčtu věcí, jež jsou od soudního poplatku osvobozeny ze zákona. Tzv. individuální osvobození podle §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat za předpokladu, že to odůvodňují poměry účastníka a že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jde tedy vždy o podmínky kumulativní.
Ačkoli stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů o změně jeho majetkových poměrů v době po právní moci rozhodnutí o první žádosti, je to v prvé řadě závěr soudu prvního stupně o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva stěžovatelem, jenž vedl k zamítnutí jeho první žádosti, a následně i k zastavení řízení o žádosti druhé.
Skutečnost, že v případě stěžovatele jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, se přitom - vedle rozhodnutí soudu prvního stupně - podává i z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž odkázal na závěry usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, podle něhož "nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném od 27. dubna 2006, nelze uplatit z titulu ochrany osobnosti dle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci."
Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že pokud na takto ustaveném základu obecné soudy dospěly k závěru, že první žádosti nelze vyhovět, neboť ze strany stěžovatele jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je takový závěr z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Soudní rozhodnutí jsou v tomto směru dostatečně odůvodněna, a současně ani nepředstavují projev nepřípustné svévole při soudním rozhodování. Následné rozhodnutí o zastavení řízení o druhé žádosti z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté je toliko logickým důsledkem závěru o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva, na němž podání nové žádosti stěžovatelem nemohlo ničeho změnit.
Brojí-li stěžovatel proti druhému závěru, na němž obecné soudy vybudovaly své právní posouzení, totiž že u stěžovatele nedošlo k takové změně majetkových poměrů, která by mohla odůvodnit nové rozhodování o jeho případném osvobození od soudního poplatku, je třeba i tuto námitku stěžovatele odmítnout.
Tvrzená změna měla spočívat ve zlepšení majetkových poměrů stěžovatele oproti stavu, který panoval v době rozhodování soudu prvního stupně o první žádosti. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013) se přitom podává, že soud je vázán rozhodnutím, jímž zamítne žádost účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků. Nové žádosti téhož účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se poměry takového účastníka oproti těm, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí o dřívější žádosti. V usnesení ze dne 27. října 2016 sp. zn. 32 Cdo 1892/2016 Nejvyšší soud doplnil, že "změnou v poměrech žadatele, která může opodstatnit posouzení důvodnosti nové (opakované) žádosti o osvobození od soudních poplatků, je z logiky věci toliko změna k horšímu" (srov. obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015 sp. zn. 33 Cdo 4478/2015). Uvedený výklad tohoto pravidla dovozeného v judikatuře Nejvyššího soudu přitom Ústavní soud již několikrát aproboval (srov. např. usnesení ze dne 1. června 2010 sp. zn. IV. ÚS 766/10, či ze dne 17. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 751/16). Ani v nyní posuzovaném případě neshledal Ústavní soud žádný důvod, proč by se od své rozhodovací praxe měl odchýlit.
Ústavní soud neshledal v rozhodování obecných soudů žádný protiústavní zásah do stěžovatelových základních práv.
Z tohoto důvodu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti stěžovatele o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí podle §39 zákona o Ústavním soudu pak Ústavní soud již výslovně nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu